Martin Hekrdla
11. 6. 2015 A2larm
V poslední době se opakuje, že se v Česku nastartoval raketový hospodářský růst. Podle OECD to ale ve skutečnosti není tak horké. Někdy se něco plácne, aby řeč nestála, a z jazyka vypadne na stůl klenot. Ne vždy se však zatřpytí a je pro všechny hned viditelný. O takový klenot samozřejmě nešlo, když guvernér České národní banky Miroslav Singer v neděli u stolu Václava Moravce na kameru utrousil, že řecké dluhy se měly smáznout někdy v roce 2008, a bylo by navždy po problémech. Předstírá-li najednou vrchní centrální bankéř, že neví, komu osladily život státní dluhopisy a tučné úroky z nich, pak je to na pováženou. Tohle určitě nepatří do žádné klenotnice, ale do septiku.
Krize doslova vyhubí bezpočet bank a firem, vyžene miliony lidí na dlažbu, vyvolá hladomory, položí celé země na kolena, ba i zvedne nepřátelské bloky do válek. Zbylé ostrůvky kapitálů pak mohou v opuštěných troskách levně nakupovat a obnovit ziskovost.
Singer však také nabádal, abychom ze současného ekonomického růstu České republiky nebyli zase tak „odvázaní“. To byla hrdinská řeč. Vždyť nám už několik dnů zaléhají uši z halekaček, že česká ekonomika v prvním čtvrtletí „nabrala raketový růst“ o téměř čtyři procenta (v porovnání s prvním kvartálem roku minulého) a mezičtvrtletně náš HDP stoupl o skoro tři procenta (což je opravdu „raketové“). A že nezaměstnanost klesá. A kdesi cosi. Václav Moravec na tomto „odvazu“ dokonce postavil jásavý úvod svého diskusního pořadu, aby nedělní oběd národu pěkně klouzal (až úplně dolů). A Singer na to opáčil: Neodvazujme se! Sabotáž optimismu? Spíše pokus obhájit protideflační silnou korunu, kterou ČNB už nějaký ten pátek provozuje, abychom neodkládali spotřebu v očekávání, že „bude líp“, a tedy i levněji.
Nejslabší oživení
Varování před optimismem je však oprávněné. Organizace pro spolupráci a rozvoj (OECD) nám sice rovněž na letošek prorokuje slušný růst (více než tříprocentní), ale elaborát z ústřední kanceláře takzvaných vyspělých zemí vypadá úhrnem – celosvětově vzato – ponuře. To snad bychom měli už vědět, že Česko je jednou z nejotevřenějších ekonomik, že tak malý trh je kapkou v moři a že je nás jenom deset milionů (a muslimy tu navíc nechceme). Singer vypustil klenot, který nesmí zůstat bez povšimnutí.
Přestaňme se odvazovat, přivažme se a hleďme střízlivě. Fakta jsou fakta. A faktem je, že od března do května OECD přehodnotila radikálně svůj výhled – směrem k horšímu. Jednoznačně to plyne z její zprávy zveřejněné 4. června. List Le Monde dal stati o této zprávě do titulku, že organizace je „zaskočena slabostí oživení“. Jen letmý pohled do raportu dává za pravdu mínění, že „čísla jsou zklamáním“ a že „vyhlídky na zlepšení jsou omezené a křehké“ (jak pravil generální tajemník OECD Angel Gurría). Můžeme směle vymalovat – spolu s hlavní ekonomkou organizace Catherine Mannovou – takovýto obraz: Ekonomické oživení, které následovalo po finanční krizi v roce 2008, bylo mimořádně nízké. Růst byl mnohem pomalejší než v průběhu dvanácti let před krizí, a to má velmi reálný dopad na zaměstnanost, stagnaci kupní síly ve vyspělých ekonomikách, na zpomalení rozvojových zemí a na zvýšení nerovností všude, po celém světě. Spojené státy, vydávané za již „nakopnutý“ ekonomický stroj, velmi překvapily mohutnou kontrakcí HDP v prvním čtvrtletí; panuje shoda, že krutá zima, stávky na západním pobřeží a silný dolar takový propad způsobit nemohly. Co se tedy děje?
Nic moc, řekl bych. Děje se totiž něco velmi starého a příznačného s jedním takřka novým, obrovským a velmi pochopitelným prvkem. Na povrchu vede situace experty ke stížnostem, že jsme („my“ znamená globální ekonomika, nic jiného tu není) stále o osmnáct až dvacet procent investičních toků útlejší ve srovnání s předkrizovým obdobím. Konkrétně v USA – ale platí to i pro jiné světové borce – „by mohly být produktivní investice dvojnásobné, kdyby firmy neutrácely peníze na trzích cenných papírů“ (Angel Gurría). Mohly by, kdyby… Kdyby měla tetička kulky, tak by to byl strejček. Jenže ve svobodné tržní ekonomice, jakkoli cinknuté monopolní gangrénou a státními zásahy, se přece investuje tam, kde kapitál – jedinec, firma, korporace – očekává zisk. A toho se nedočká investicemi do zboží a služeb, do ničeho, co si lze namazat na chleba. Jednoduše to dneska ziskové často není, jistota veškerá žádná. Z „reálné ekonomiky“ plynou jen potíže, dluhy a červený nos, zatímco z kasina cenných papírů zisky, nebo aspoň dobrý pocit z toho, že „aktiva neustále rostou“ (dokud to zase všechno nepraskne).
Co teď a co potom?
Je jasné, co se stalo. Krize normálně (tedy v rámci systému) doslova vyhubí bezpočet bank a firem, vyžene miliony lidí na dlažbu, vyvolá hladomory, položí celé země na kolena, ba i zvedne nepřátelské bloky do válek. Zbylé ostrůvky kapitálů pak mohou v opuštěných troskách – a ještě dřív mezi firmami padlými předtím v nekrvavé válce tržní, konkurenční – levně nakupovat a obnovit ziskovost. A jede se dál (jak nám ostatně neoliberálové každý den v uplynulých sedmi letech neustále doporučovali). Vlády však mají historickou paměť. A neustálý strach z další fatální zkoušky systému, strach, který si občas rádi naivně pleteme s jejich „sociálním cítěním“. A tak po roce 2008 zachraňovaly banky i firmy, roztočily rotačky na peníze a staraly se alespoň o ryze finanční zisky ždímáním obyvatelstva politikami „úspor“. Bylo to gigantické, rozsahem nevídané a v řadě směrů inovativní.
Takhle se ovšem v tom kapitalismu obnovit „přirozená“ (produktivní) ziskovost nedá. Nelze vyrobit zlato foukáním kouře do vody. Musí se občas, když je hodně zle, risknout nějaký ten společenský rozvrat, válku či revoluci… Nebo – já vím – raději ne. Ale co potom?
Ať je to jakkoli, nebuďme příliš odvázaní z našeho momentálního „raketového“ růstu. Abychom brzy náhodou nevyletěli z kůže.
