Vzájemné zastrašování je dědictvím po opicích a neandrtálcích


Ivo Šebestík
3.6. 2015   Altpress
Výhrůžné manévry obou znepřátelených stran, pokud možno prováděné co nejvíce na očích toho druhého, tvorby seznamů nežádoucích osob na obou stranách, „standardní“ operace loďstva v blízkosti nepřátelských stanovišť, průlety letadel z druhé strany kolem oněch „standardně pracujících“ lodí a další a další projevy vzájemného zastrašování. Toto jsou průvodní jevy americko-ruského napětí, z jehož vzniku a eskalace obviňuje, pochopitelně, jeden druhého.


Technika vzájemného zastrašování a vyhrožování projevujícího se demonstrací síly a vzájemným osočováním je průvodním jevem v podstatě každého konfliktu přibližně stejně silných soupeřů nebo alespoň soupeřů, kteří by si v případě propuknutí skutečného boje mohli vzájemně způsobit velmi těžké rány.

Z toho důvodu nás samotné takové „optické zvyšování tělesných rozměrů“, obvyklé u vyhrožujících zvířat v přírodě, nemusí znepokojovat, neboť velmi často oba soupeři-alfa samci „ocení“ výhrůžné postoje toho druhého a posléze se k sobě otočí zády a jdou si za svou pastvou nebo se vydají zpět do svého harému samic. Znepokojovat nás musí pouze fakt, že se nám i v jedenadvacátém století – tak informovaném a vzdělaném – doposud nepodařilo vyvázat se z primitivní závislosti na pudech a jsme stále připraveni si působit těžké rány.

Dvě strany, které se chystají k válce nebo kterým je válka nějakým způsobem vnucována, si v podstatě počínají úplně stejně jako dvě tlupy opic, které na sebe nešťastnou náhodou narazí v místech, které se oběma tlupám líbí, neboť na nich roste spousta banánů a kokosových ořechů. Když se obě tlupy navzájem spatří, rázem zanechají loupání banánů a vybírání chutných mravenišť, a samci zaujmou výhružný postoj. Začnou křičet a divoce gestikulovat horními končetinami. Někteří berou do rukou klacky a bijí jimi o zem, další naznačují útok a vrhají se jakoby směrem k nepříteli. Doběhnou ale jen asi tak doprostřed palouku oddělujícího obě shromáždění, kde začnou mohutně vířit prach a házet hlínu a bláto směrem k nepříteli.

Ze všeho nejvíce se ale obě skupiny rozzuřených samců snaží působit co nejvíce hluku. Hluk, to je ono! Přesně tento válečný hluk člověk posléze vtělil do víření bubnů, v jejichž rytmu pochodovaly armády vstříc masakru.

Pokud nějaký hozený kámen, hrudka hlíny nebo úlomek klacku zasáhne nepřátelského alfa samce, je zle a boj skutečně propukne. Většinou se ale obě přibližně stejně silné a početné tlupy takto „vydovádí“ a v zájmu zachování rodů se rozejdou na jiná místa, na kterých, jak posléze spokojeně zjistí, rovněž roste dostatek banánů a kokosových ořechů. A je po válce.

Dá se předpokládat, že podobnou strategii uplatňovali i bezprostřední předkové či příbuzní moderního člověka, například neandrtálci. Jak jinak by se uchovala napříč stovkami tisíců let až do našich dnů, které jinak prožíváme jako vysoce kulturní lidé jednající za všech okolností v rukavičkách a s vytříbeným smyslem pro eleganci. Nebo snad ne? Je to jenom naše iluze? V jednom ohledu je však mezi opicemi a moderním člověkem zřetelný rozdíl. Zatímco opice většinou včas usoudí, že boj by nepřinesl nic dobrého, člověk k tomuto poznání dochází teprve, až se tak skutečně stane. Jak se říká, s křížkem po funuse.