9. 6. 2015 Střípky ze světa
Despocie ukrajinské mafie očima vědecké studie
Sendvič z mrákot a darebáctví, o nichž „postkomunismus“ je, zjevuje hutně dění na Ukrajině. Decibely, jimiž se pachatel vylhává, žene uličkou hanby i Observatoř organizovaného zločinu (OCO) při Ženevské univerzitě.
Tým, vedený jejími profesory, ji zpracoval spolu s Ústavem pro globální studia při téže univerzity, Střediskem pro otázky terorismu, mezinárodního zločinu a korupce (TRACCC) aBasilejským institutem pro otázky exekutivní politiky (BIG). Dvousetstránkový dokument, nabitý doličnými předměty, vznikal od roku 2013. Mapuje hlavně poměry, nastolené pučem z loňského února. Svou radioaktivitu věští už názvem – Ukrajina a EU: od kriminálního vykořisťování k moderní demokracii?
Autoři – svěřují se nahlas sami – „dlouho přemýšleli“, čím jejich zpráva „může být k užitku chaotické situace v zemi“. Zvlášť plynou-li tam „značné sumy sumy peněz, techniky i lidí ze západních států“. Míří-li tam nehledě na „dnešní úroveň korupce, násilí a administrativního chaosu“. Proto se vrcholné evropské politice rozhodli „poskytnout informace“, usnadňující především „plánování dalších právních kroků a boje proti kriminalitě“.
Její rozměry zaskočily i protřelé profesory: „Korupce a střet zájmů jsou vážný problém. Kdokoli hodlá s Ukrajinou spolupracovat, přijde do styku se skupinami, spjatými s oligarchickými strukturami. Pokud jsme dřív vnímali tendenci k posílení mocenské vertikály, prosazovanou bývalým prezidentem Janukovyčem, po pádu minulého režimu se korupce vymkla zpod kontroly totálně.“
Navzdory říkance, sugerující opak, švýcarský tým konstatuje, že to byl právě Janukovyč, kdo dokázal „ukrajinským korupčníkům, včetně vysoce postavených, řadou svých legislativních kroků život značně zkomplikovat“. Zatímco dřív se tuneláři museli k penězovodům protáhnout veřejným výběrovým řízením i dalšími procedurami, teď už je nikdo nenutí ani k nim. A „situace se změnila i v tom, že peníze nemizí z ukrajinské produkce, nýbrž ze zahraniční pomoci“. „Dřív tyto peníze pocházely z Ruska, teď jsou to EU, USA a mezinárodní organizace typu Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a Evropské banky pro obnovu a rozvoj“.
Sféra organizovaného zločinu se „dramaticky rozšířila o nové formy typu násilných přepadů a korporátních podvodů, které jsou pro Ukrajinu relativní novinkou. Rozpad státních institucích počínaje květnem-červnem 2014 navíc znásobil a diverzifikoval nejen nelegální obrat s kriminálními artikly, ale i zbožím základní spotřeby.“
Klíčovým hráčem korupce – uvádí tým švýcarských akademiků – siamské dvojče oligarchů a státní mocí: „Propojení mezi oligarchy a státem se pevně zafixovalo na vrcholné vládní úrovni.“ Na té „lokální se s cílem vlastního obohacení na úkor státu spolčili v korupčních sítích soudci, policie, lokální vládní byrokracie a političtí papaláši“. Řada z nich (např. Dmytro Firtaš) je napojena i na kápa organizovaného zločinu typu Semjona Mogileviče či bývalého premiéra Pavla Lazarenka, odpykávajícího si mnohaletý trest odnětí svobody v USA.
Hvězdnou hodinou loupeže je donbaský masakr: „Občanská válka na východě i události na jihu země vedly mezi oligarchy k vyhrocení napětí; pro některé z nich je válka šancí, jak své majetky znásobit a nově rozdat karty, usurpovat si čím dál víc moci i kontroly nad výrobními kapacitami oceli, uhlí, plynu, elektřiny, komunikacemi, železnicí atd.“ Jeden ze zástupců NATO, operujících přímo v zemi, autorům výměnou za zachování anonymity pošeptal, že „dnešní ukrajinská vláda stojí a padá s pěticí oligarchů, zmocňujících se majetků za hubičku“.
Zvlášť lukrativním kšeftem jsou dodávky represívním složkám. „Armádní spotřeba benzínu vzrostla na 2,5 násobek.“ A „zjednodušená procedura nákupu ho umožňuje kontrahovat bez tendrů“. „Jeden z ukrajinských oligarchů“ ho tak „dodával za 1,5násobek předválečné ceny“. S „obrovskou marží státu prodával i vojenskou techniku“. Jinému zase „povolila dovoz vojenských přileb, dražších o 16 procent než od konkurence, sama vláda“.
Zpráva cituje i pikantní doznání. Poradce kyjevského ministra obrany Jurij Birjukov se nechal slyšet i v televizi, že „na Ukrajině se 20 – 25 procent vojenského rozpočtu rozkrade“, na „450 miliónů dolarů zdefraudovaly samy armádní špičky“ a v „jedné zbrojovce se z každých 100 inkasovaných dolarů rozkrade 81“.
Despocie organizovaného zločinu, vrostlého do vertikály státní moci, profituje i z „lustračních zákonů“. Ty – konstatují švýcarští profesoři – se „mohou stát nejen živnou půdou masových svévolných politických represí“, ale i „katastrofou pro Ukrajinu, zvláště pak pro orgány její justice“. „Zavedení lustrace v soudních strukturách je velká politická chyba.“ Povede k „odstranění velké části nenahraditelných profesionálů“, aniž vytvoří „sebemenší záruky, že ti, co nastoupí místo nich, nebudou zkorumpovaní ještě víc, chtějí-li na nové Ukrajině v ekonomickém a sociálním směru přežít. Legitimitu soudní moci to podlomí a uvede do ještě horšího stavu, než v jakém byla dřív.“
Ukrajina se tak – uvádí citovaná zpráva – hrozí stát „dalším velkým fiaskem politiky Evropské unie po tom, jímž bylaJugoslávie“: „Pozitivní dopad integrační politiky EU budí značnou pochybnost.“ Zvlášť „katastrofální následky má v zemích typu Rumunska či Bulharska“. V „napjaté ekonomické situaci“ – a „nestabilních zemích“ – dokáže „sociální a politickou strukturu destabilizovat“. „Demokracii nelze oktrojovat zvenčí“ – a kdo se pokouší přesto, je s to „celé geografické zóny s obrovskou populací dohnat až k válečným katastrofám, nenávisti a brutalitě, demolujícím křehkou civilizační skořápku, již lidstvo budovalo celá staletí“.
Už stávající rozšiřování EU – například o Polsko – vede k „masové migraci do západní Evropy“. A s ní i k „exportu kriminality“, „nekalé konkurence na trhu práce“ i deformacím „politického mechanismu“. Koketérie, vábící na členství – ba i jen „východní partnerství“ – Ukrajinu, hrozí ještě destruktivnějšími následky. Tamní organizovaný zločin totiž povede k „přemístění základen do jádra EU“. To je „pro Evropu ještě nebezpečnější, než pro Ukrajinu samotnou“. „Ukrajinská populace přirozeně trpí deprivací, násilím, korupcí a zvůlí. Spousty Ukrajinců to nutí vlastní zemi opustit.“ Někteří z nich ovšem „vezou v kufrech do EU i kriminální know-how. Příval nových zločinců, mířící na organizované nelegální trhy EU, donutí tamní kriminální skupiny k přerozdělení koláče. Zvýší-li to potenciál organizovaného zločinu v EU (Ukrajinci mohou přinést leccos nového: zbraně, kádry, korupční schémata a manýry ekonomické kriminality), vrátí to sem i už zapomenuté tragédie a vraždy, provázející lokální mafiánské války.“
Švýcarští experti vidí černě i „informační a propagandistickou válku“, provázející tu ukrajinskou občanskou: „Informační válka uvádí v pochybnost legitimitu samotných institucí EU, jejich nezávislost, kvalitu a schopnost prezentovat vlastním klientům hodnověrné informace i jejich intelektuální komentář a analýzu.“
Je to variace na fatální selhání vůči Jugoslávii: „EU chyby, jichž se dopustila na Balkáně, už zopakovat nesmí. S následky této katastrofální politiky máme zkušenost už po víc než 15 let.“ Bobtnají v „expandující korupci, bezprecedentní míře nezaměstnanosti, ekologické katastrofě i vzniku mafiánského státu či zakuklených extremistických seskupeních, bouřlivě prosperujícím obchodu s lidmi, téměř zamrzlém rozvoji infrastruktury i útrapách vzdělané části populace“.
Sama Ukrajina navíc „sklouzává k autoritářskému státu, jenž bude, aby předešel naprostému chaosu, nucen dosáhnout kontroly nad silami, ovládajícími zemi dnes, a to i organizovaným zločinem“. Kyjev to žene k „totalitarismu“ a „krajnímu nacionalismu“. Jejich „demokratická“ fasáda je děravá jako řešeto. Atrapy „voleb“, jimiž se vládnoucí garnitura pachtí za puncem „legitimity“, „jsou úspěšné asi jako léčení zanedbané rakoviny prachobyčejnou náplastí“. V podmínkách „občanské války je tak výhled možných východisek ještě komplikovanější, neurčitější a temnější“.
Dnešní Ukrajina se „centralizovaným státem nestane ani ve střednědobém výhledu“. „Státní instituce proto musí regionům ponechat mnohem větší prostor.“ „Vytvořit nefalšovanou federaci typu Německa, USA či Švýcarska“. „Žádná přijatelná budoucnost“, opřená o skutečně „životaschopný základ prosperity“, však už není ani v silách „federativní Ukrajiny“, ani „rozdělené země“.
„Budoucnost Ukrajiny“ totiž – ví se i v ústavech Ženevské univerzity – „na samotných Ukrajincích závisí už jen pramálo“.
Vrcholným číslem „postkomunismu“ jsou rekordy „omezené suverenity“. Bruselské slepoty, protěžující despoty. Mafie organizované kriminality.
