Martin Kunštek
2. 7. 2015
Podle oficiální historiografie vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli – dnes Evropská unie – jako projekt k udržení míru v Evropě. Jako projekt v němž zbraně měly být nahrazeny jednáním a hledáním kompromisu. Prvotním nástrojem byla regulace z vojenského hlediska citlivých oblastí hospodářství. Cestou mělo být vyloučení závodů ve zbrojení. Cílem zabránění válce. Časem se projekt zvrhl v nástroj k likvidaci politiky jako takové. A nakonec Evropu táhne do války. Je na čase s ním skoncovat.
Slovo politika bylo odvozeno z řeckého výrazu „politiké techné“ – správa obce. V antickém Řecku státem byla obec – město a okolní usedlosti a vesnice. Politikou tedy byla myšlena správa veřejných věcí v obci. Dnes bychom řekli ve státě.
Jestliže si odmyslíme politikaření – tedy bitvu o koryta, která politiku od pradávna provází, tak tuto sféru veřejného života můžeme označit jako proces v němž se hledá řešení k uspokojení různých zájmů různých složek společnosti. Instituce, které se většině lidí vybaví při vyslovení slova politika – jako jsou volby, parlament, vláda, radnice nebo samospráva – jsou prostorem na němž se má odehrávat střet o to čí zájmy a jak mají být veřejnými nástroji uspokojeny. Nejsou samozřejmě jediným možným. Alternativou k nim mohou být například koncentrační tábory, eskadry smrti, stanné právo atp.
V angličtině mají pro slovo politika tři výrazy. Polity, policy a politics. „Polity“ znamená onen institucionální rámec k němž patří Ústava, volby a orgány, které se jejich prostřednictvím obsazují. Za „polictics“ bývají označování aktéři politiky. Poslanci, politické strany, členové vlády, zastupitelé apod. V češtině pro tuto skupinu máme krásné označení „papaláši“. To co má být smyslem politiky angličtina označuje slovem „policy“. Významově jde o sadu opatření k dosažení určitého cíle. V češtině se běžně můžeme setkat s výrazy jako „sociální politika“ nebo „hospodářská politika“. I když ve skutečnosti dávno nic takového neprovozujeme, protože místo politiky můžeme pozorovat spíše sérii chaotických jednorázových rozhodnutí. Bez nějakého promyšleného programu. Nejen pro naše politiky se vláda nebo parlament, případně křeslo na radnici stalo cílem. Místo aby bylo nástrojem k řešení problémů. Někteří a není jich málo jej vnímají jako nástroj k obohacení sebe – nebo těch kdo jej do politiky vyslali. Čímž nejsou myšleni voliči, ale skupiny „podnikatelů s mocí“. Hodilo by se použít slova spolčení (nebo zločinné spolčení), jak jsou označovány v právnickém slovníku mafiánská uskupení. Tedy ti kdo na prostrkání bafuňáře na radnici nebo do parlamentu poskytli zdroje. Vulgárně bychom mohli říci, že politika byla redukována na papaláše a koryta. Politika ve smyslu anglického „policy“ z veřejného prostoru zmizela. A obávám se, že to je důvodem vzniku a existence EU.*
Politikaření, zlodějina a korupce politiku provází odjakživa. Bez ohledu na formu zřízení. Politikařilo se při obsazování veřejných funkcí už v antickém Řecku stejně jako ve středověkých monarchiích, kde o rozdělení koryt nerozhodovali voliči, ale král. Už v nejstarším právní textu – Chamurapiho zákoníku – můžeme najít tresty pro úplatkáře a rozkradače. Téměř po celou historii však můžeme vysledovat, že vládci bez ohledu na to zda volení či „z boží milosti“ prováděli politiku jako soustavnou činnost směřující k realizaci určitých ideových záměrů. Kromě vojenské a diplomatické politiky patřila vždy mezi nejdůležitější složky výkonu moci hospodářská politika. Definovat bychom ji mohli jako soubor opatření k rozvoji výrobního a obchodního potenciálu země a obyvatel.
Moderní ekonomická věda hospodářskou politiku rozdělila na čtyři základní odvětví: měnovou, daňovou, rozpočtovou a obchodní. Každé z těchto odvětví má svoje nástroje jimiž veřejná moc může hospodářství regulovat a usměrňovat. Ke klasickým nástrojům měnové politiky patří rozhodování o výši úrokových sazeb, o množství emitovaných peněz nebo změně kurzu měny vůči ostatním měnám. V rámci daňové politiky vládce nebo vládcové rozhodují o tom, jak vybrat peníze na zajištění fungování státu a programy, které provádí. Rozpočtová politika je pak o tom, jak a za co vybrané (nebo i půjčené) peníze utratit. Cestou obchodní politiky pak stát určuje co a za jakých podmínek se může na jeho území prodávat, dovážet či vyvážet. A vlastně i vyrábět.
Jednotlivé nástroje hospodářské politiky se vzájemně doplňují. Někdy působí společně a někdy proti sobě. Použití každého z nástrojů hospodářské politiky má vždy určité důsledky. Někdy pozitivní a někdy negativní. Nebo lépe řečeno – pro někoho pozitivní a pro někoho negativní. Např. z vyšších úroků má prospěch bankéř, ale komplikují život výrobci či obchodníkovi. Ekonomická věda v minulém století popsala efekt v angličtině označovaný jako „trade off“. Do češtiny bychom jej mohli přeložit jako „vedlejší škody“ či zmaření příležitosti. Význam tohoto slovního spojení lze nejlépe demonstrovat na jednoduchém příkladu. Změna kurzu měny přináší pozitivní i negativní dopady. Při oslabení kurzu měny vzniká výrobcům a vývozcům částečná konkurenční výhoda určitého zlevnění jejich zboží na ostatních trzích. Částečná proto, že kurzová změna samozřejmě zdraží i dovoz surovin nebo komponent, které výrobce potřebuje. Za „trade off“ v případě oslabení kurzu měny můžeme považovat vyvolané zdražení cen pohonných hmot, které potřebuje každý. Výrobce, vývozce i spotřebitel.
Skutečným uměním hospodářské politiky je používání takové kombinace jejich nástrojů, která vede k růstu domácí výroby a zaměstnanosti a přitom umí zajistit dostatek zdrojů i na nevýrobní sektory jako kvalitní veřejné služby (školství, zdravotnictví, policie, justice). Její výsledek můžeme označit jako blahobyt.
Pod označením stát blahobytu nebo též sociální stát si řada dříve nerozených vybaví země, které stály u zrodu Evropského společenství uhlí a oceli (Francie, Německo, Belgie, Holandko, Itálie a Lucembursko). V těchto zemích byl po 2. světové válce skutečně programově budován stát blahobytu. Politika až do sedmdesátých let minulého století neobnášela jen papaláše a koryta, ale i programy na rozvoj zemědělství, průmyslu a zlepšení pracovních a životních podmínek zaměstnanců. Evropská unie v dnešní podobě představuje pravý opak.* Jde o instituci, která brání v používání čím dále většího množství nástrojů hospodářské politiky na úrovni státu. Společný trh a společná obchodní politika znemožňuje podporu domácích výrobců. Je v podstatě nástrojem, který obřím nadnárodním společnostem pomáhá likvidovat malé a stření konkurenty.*
EURO sebralo účastnickým státům všechny nástroje měnové politiky. Rozpočtová politika všech členských zemí EU je sešněrována Maastrichtským paktem. Poslední složkou o níž se na státní úrovni rozhoduje jsou některé daně. V podstatě jen některé aspekty daně z příjmů. Spotřební daně stanoví směrnice EU. Máme směrnice i na DPH. V oblasti daní z příjmů parlament může rozhodovat jen o sazbách a odečitatelných položkách. Evropskou směrnicí jsou však osvobozeny od daně všechny výplaty dividend do zahraničí. Prostor pro rozhodování je omezen na minimální míru.*
Kdo z toho profituje? Obří nadnárodní společnosti. Platí méně daní. Na jejich chování je uplatňováno čím dál tím méně omezení. Kdo na tom tratí? Malé firmy, živnostníci, zaměstnanci. A všichni uživatelé veřejných služeb, které se státu čím dál tím hůře daří zajišťovat finančně.
Pokud bychom ekonomiku přirovnali k živému organismu, tak jednotlivé složky hospodářské politiky můžeme označit za končetiny. Když jsou vhodně nasazovány a střídány, tak organismus běží. A jak by v tomto srovnání vyšla EU? Jako zrůda, která tři nohy amputovala a čtvrtou zlomila. Jako sadista, který zabíjí mučením.
To co vidíme nejen v Řecku není cesta k míru. To je předehra k válce. Jaká bude její podoba můžeme sledovat za humny na Ukrajině. Na jejímž rozpoutání se EU nemalou měrou podílela. Bůh s námi a EU pryč. *
