Jak to bylo s odsunem Němců z Brna?

Avatar
Původní autoři
Brněnští Němci – 1939

Josef Sedlák
24.7.2015  České národní listy

Po snůšce lží a nepravd, které se objevily v tisku kolem poválečného odsunu brněnských Němců, se rázně ozval přímý svědek. Přihlásil se redakci Práva dnes 88letý ing. Poděl. Coby příslušník Národní stráže doprovázel odsunuté po celé trase jejich pochodu. V zaslané vzpomínce opravuje mnohé „ hrůzostrašné zvěsti“ a uvádí vše na pravou míru.


Především mu vadí název „pochod smrti“, tohle se hodí na pochody vězňů z koncentračních táborů, hnaných nacisty bestiálním způsobem. Nyní je snaha tento termín „naroubovat“ na některé poválečné odsuny Tvrdí, že na rozdíl od oficiálních českých údajů – dvacet tisíc odsunutých z Brna, jich bylo o minimálně 5000 méně.

Brněnská Němka K.M. v knize „Slyšme i druhou stranu“, uvedla že: „30. května 1945 jsme byli večer v půl deváté vyrozuměni českými orgány, že během půl hodiny musíme opustit dům a vzít si jen to, co uneseme v ruce…“ Líčí pak noc strávenou v klášterní zahradě na Mendlově náměstí, ranní křik četníků a okrádání bezbranných žen a starců o peníze a klenoty. Tady si dovolím malou poznámku. Knihu vydala Sidonie Dědinová, která po dlouhý čas na rozhlasových vlnách pomlouvala a špinila naší republiku. Po listopadu 1989 „se snažila“ ještě více. Vydala dvě knihy o dr. E. Benešovi, v nichž nenechala na našem prezidentovi niť suchou a čistou, jak se ostatně na echt soukmenovkyni sluší a patří.

Inženýr Poděl uvádí, že spolu s dalšími členy Národní stráže z pověření Národního zemského výboru v Brně obcházeli byty Němců a upozornili je na odsun tři dny předem. Navíc byli vyrozuměni i písemně. Každý z určených k odsunu mohl v kanceláři na sběrném místě požádat v rámci prověřovacího systému o vyškrtnutí z transportu. Tohle se týkalo zejména smíšených rodin, také však např. i  nemocných.

Jednalo se, opakuje pan Poděl, o transport, žádný pochod smrti. Tenhle hanlivý výraz používají proti nám odsunutí a jejich příznivci. Není pravdou, že u starobrněnského kláštera byli shromážděni všichni Němci. Jediná cesta vedla přes pontonový most nad Svratkou u Milosrdných bratří. Jejich skupina šla od Lužánek po Václavské, kolem Modrého lva a rovnou na most. Na Mendlově náměstí se žádné shromáždění nekonalo! A pan inženýr předvídavě dodává, že za tohle se na něj snese asi plno kritiky. Samozřejmě především od těch, kterým tohle svědectví překáží. Opět dodávám, že především katolickým duchovním, kteří z klášterní zahrady vytvořili hlavní bod všeho.

Dále svědek uvádí, že odsunutí kráčeli 15 km do Rajhradu. Cestou někteří zahazovali těžké kufry. Nikoho jsme nebili a nikoho jsme neviděli zemřít. Vyrojila se ale svědectví, že někteří Němci byli biti gumovými obušky. Ing. Poděl, tehdy osmnáctiletý jinoch, nemohl být všude a vidě vše. Je nutné vzít v úvahu i emoce u Čechů. Právě v Brně bylo řádění nacistů zvlášť silné. Konaly se zde i popravy českých vlastenců. Některé Němky se chodily na „výkon nacistické spravedlnosti“ dívat jako na jakousi zábavu.

Jeden z našich historiků uvedl, že došlo k zastřelení jednoho staršího Němce. O vraždění a navíc úmyslném kolují jen lživé legendy, šířené odsunutými a našimi kolaboranty.

V Rajhradu se nocovalo na posečené louce pod šírým nebem, aby se druhý den pokračovalo do Pohořelic. Tvrzení, že za den odsunutí museli ujít 35 km, je lživé. Tenhle nesmysl a další jemu podobné se často záměrně opakují. Sudeti si nejdříve vymyslí nějakou lež či polopravdu a pak ji šíří a opakují a opakují. Kdo že to řekl z nacistických pohlavárů, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou? Možná, že za nacistů, dnes ta vymyšlená pravda, přestože jí opakují již několik desítek let, stále kulhá na obě nohy, přestože v posledních letech i „naše“ média pohádky sudetů nám se snaží předkládat k uvěření.

Brněnští Němci – 1945

Ale nazpět k Rajhradu. Po ránu začali někteří Němci klást odpor. Nechtěli jít dále. Po několika výstřelech do vzduchu nakonec poslechli. Opět jen pro srovnání – jak by asi reagovali esesáci při podobném odporu ve skutečných pochodech smrti? Ti běžně stříleli vězně, kteří byli zesláblí a nemohli jít.

Z Pohořelic pak Němci šli na rakouskou hranici. Někteří jeli nákladním autem. A byli to právě Rusové, kteří zařídili převoz Němců až na rakouské území, když rakouská pohraniční stráž je odmítla vpustit.

Zároveň ing. Poděl připomíná, že zajatecký tábor v Pohořelicích byl místem, kde se Němci nakazili tyfem. Seriózní údaje, s kterými souhlasí i autor vzpomínky, uvádějí, že jiách tam a v okolí zemřelo 629, na rakouské straně 1062, cestou z Brna do Pohořelic zemřeli tři osoby. Německé zdroje zamlčují, že z Pohořelic bylo 3. června odesláno 2 500 Němců zpět do Brna a 15. června další 2000. Tábor v Pohořelicích , kde Němce ošetřovali lékaři a sestry z Nemocnice u sv. Anny v Brně byl definitivně uzavřen v srpnu 1945.

Nemohu si po tomto svědectví odepřít další poznámku směrem ke katolické církvi u nás. Odsunuté Němce a předáky landsmanšaftu lze pochopit – chtějí ze všeho vytlouci politický kapitál. Nenávistí k nám se nikdy netajili. Že ochotně jim v tomto – a Brno je názorným příkladem – budou ministrovat duchovní této církve, je jen dalším kaménkem jejich po staletí známé zrady vůči svému národu. Tahle církev, hlásající Desatero jako základ všeho – se nestydí používat lži k falšování historie. Od farářů až po biskupy, ba i kardinály nevyjímaje. Kdepak vlastenci, bohabojní pastýři, ale prodejní cháska sloužící cizím zájmům. Což se pochopitelně netýká těch, kdož se chovají řádně podle evangelia.

Josef Sedlák, Plzeň