Lenka Procházková
6.červenec 2015
Dnes si připomínáme 600.výročí upálení Mistra Jana Husa.Z dnešního českého hlediska nám může připadat, že Husova věrnost pravdě až do smrti byla marná, říká Lenka Procházková.
Autentická věta, jíž Mistr Jan naposledy odmítl uznat, že je kacíř a zachránit si tím život, zněla podle záznamu takto: „V pravdě evangelia, kterou jsem psal a učil a kázal, dnes vesele chci umřít.“ Výraz vesele v souvislosti s umíráním, natož tak strašným, nám dnes připadá nepochopitelný. Musíme se vrátit napříč časem, připomenout si, o jaký střet principů a zájmů tehdy šlo, abychom porozuměli snáze, že Mistr Jan Hus zvolil smrt s hlubokým rozmyslem, pokračuje Lenka Procházková v projevu, který pronesla v Betlémské kapli na shromáždění občanů k 600. výročí mučednické smrti rektora Karlovy univerzity a kazatele Jana Husa.
Z dnešního českého hlediska nám může připadat, že Husova věrnost pravdě až do smrti byla marná. Tyto trpké úvahy podporuje i nedávno přijatý nemravný zákon o tzv. církevních restitucích, který je dokladem toho, že římskokatolická církev se za šest set let příliš nepolepšila, když se dál opevňuje majetkem a touží po světské moci. Připomenu však výrok ruského spisovatele Solženicyna: Ti, kdož slouží pravdě, mají být věrní, nikoliv úspěšní. Pouze věrní.
Nemůže-li pravda být projevena bez pohoršení, lépe je přijmout pohoršení, než pustit pravdu, hlásal Mistr Jan Hus. A dostál svému krédu. Hodnostáři římsko katolické církve se však tradičně bojí přijmout pohoršení plynoucí z projevené pravdy a překrývají je lží, aby ochránili své status quo. I Jana Husa přece v Kostnici přemlouvali, aby se snížil ke lži. Když odmítl, domnívali se, že jej musí pro zachování své autority zabít. Zajisté nepředvídali, jakou odezvu vyvolá Mistrova věrnost pravdě v jeho rodné zemi a v jakou hrozivou sílu se změní v následných husitských válkách.
Už počátkem století patnáctého se „žáci“ Jana Husa odhodlali jeho reformní myšlenky uhájit i v poli. Byl to první evropský boj o svobodu svědomí, tedy o vnitřní statky, které člověk nabývá svým osobním rozhodnutím. Husité bránili Ježíšův návod k životu, jak jej prostřednictvím Mistra Jana pochopili. V těchto počátečních obranných bojích vítězili, neboť šlo o střet autentické víry proti „majitelům jejího loga.“ A tak jako Boží bojovníci odolali husité pěti křížovým výpravám.
Zcela jistě i mnozí křižáci pokládali svou účast v bojích proti kacířským husitům za posvěcenou věc a za záležitost cti. Věřili, že jsou to oni, kdo s mečem v ruce brání křesťanské hodnoty. Jejich „svatá prostota“ zverbovaná do trestných elitních sborů však neuspěla proti „houfům dobrovolníků“. Odborníci na válečnictví jistě správně vyzdvihují genialitu Jana Žižky. Ano, Žižka byl geniálním vojevůdcem, který pochopil JAK se bránit přesile profesionálů. Ale prvotní bylo PROČ.
Zatímco Jan Hus, připoutaný k popravčímu kůlu, jistě měl i pro zmanipulovanou stařenku místo v srdci: Odpusť jí, Bože, neboť neví, co činí, husité s Žižkou v čele už „svatou prostotu“ vyslanou k jejich pokoření, udeřili do tváře.
Málokterý národ má tak hlubinné dějinné okamžiky a tolik proměnlivý jejich výklad. A tak se v některých dobách k husitství hlásíme, v jiných se od něj oprošťujeme a zapíráme motivy jeho vzniku. Včerejší i soudobé debaty vzdělanců o tom, zda by Jan Hus souhlasil s husitským hnutím, nebo se jej zhrozil, zda by kritizoval vznik protestantských náboženství, anebo by tento vývoj uvítal, nemohou nikdy dojít k jednotnému závěru. Mnohem přínosnější debata, inspirovaná Husem, by se však dnes měla vést na téma: odpovědnost intelektuála vůči době, v níž žije. Zdánlivě je to velmi hutné téma. Ale když si je zredukujeme na české poměry, hodně prořídne. A přesto se těch několik desítek osobností, které tvoří osnovu „tkaniny“ objevuje v současných učebnicích dějepisu jen v neúplném výčtu a bez významového propojení.
Nikdo z nich nebyl po smrti svatořečen, přestože zaživa se podíleli na zázracích. Už jen to, že v českém prostoru dnes ještě mluvíme česky, působí jako zázrak. Ale ten zázrak způsobili lidé, svým intelektem, láskou, pracovitostí. A věrností k odkazu předků. Baroknímu světci Janu z Nepomuka musela církev jeho identitu zpětně vytvářet, aby legendou zregulovala směr lidské inspirace pro své účely. Ale duši našeho národa stvořil kacíř Jan Hus a další hledači a šiřitelé pravdy. To oni nám napříč časem posílají svědectví o tom, že intelektuál, který není uzavřen v klauzuře specializace, ale který působí ve veřejném prostoru a ovlivňuje mínění lidí, na sebe vždy bere odpovědnost být takříkajíc solí země.
Jestliže však sůl ztratí svou slanost, co z ní zbude? Stane se pouhým blátem.
Bláto je kluzké a nepevné. Každý vnější tlak v něm zanechá svůj otisk. Bláto je tvárné a dá se vtěsnat do jakékoliv formy. Stát se zaživa blátem, znamená pro intelektuála, že rezignoval na vlastní svědomí a zradil svůj rozum. Pro vzdělance je výmluva na „svatou prostotu“ jen směšné alibi, kterým maskuje své selhání. I intelektuál se zajisté může mýlit, tak jako každý hledač pravdy. Ale od chvíle, kdy pravdu na své cestě životem nalezne a přijme, musí být jeho činy v souladu s jeho poznáním a jeho řeč musí být jasná a srozumitelná, i kdyby stanul před koncilem: ANO, ANO nebo NE, NE.
Mistr Jan Hus, který byl nejslanější solí této země, pozvedl pro všechny své následovníky intelektuály laťku velice vysoko. Tím, že ji budeme podlézat, ji snížit nemůžeme.
