Tereza Spencerová
24.7.2015 Literární noviny
Spor Pravého sektoru s vládou ze všeho nejvíc vypadá jako střet dvou boxerů v klinči, z nichž ani jeden nemůže zvítězit.
Kyjevská vláda se snaží vyvolávat dojem, že ozbrojený konflikt v Zakarpatí je ze všeho nejvíc jen mafiánským střetem o přerozdělení zisků ve zločinecko-politickém mocenském pavouku, nicméně nabízí se i jiný pohled. Podle některých analýz je totiž jádrem pokračující spor o to, komu vlastně „patří Majdan“ – byl sice organizovaným vyjádřením frustrace z korupce a touhy po integraci do EU, ale už v lednu 2014 skutečnou iniciativu dalšího vývoje od střední třídy převzali radikální nacionalisté ze západu Ukrajiny. Kontrolovali mnohé tamní regiony, ovládli zbrojní arzenály policie i armády v regionu a zamířili s nimi na Kyjev ke střetu s vládou prezidenta Janukovyče. Významnou vypovídací hodnotu má v tomto směru probíhající soud proti dvěma příslušníkům oddílu Berkut, kteří jsou viněni z vraždy 39 demonstrantů na Majdanu – během soudu totiž vycházejí na povrch fakta svědčící o tom, že nejméně 16 lidí bylo zastřeleno stejnou municí ze střechy majdanovci ovládaného hotelu Ukrajina a dalších 10 obětí prokuratura do svého seznamu ani nezařadila, byť byli zastřeleni ve stejnou dobu a na stejném místě.
Když pak byli – po Janukovyčově svržení – do čela státu dosazeni politici typu Arsenije Jaceňuka nebo Olexandra Turčynova, zatímco lídr banderovské Svobody Oleh Ťjahnibok byl „upozaděn“, radikálové se „probudili“ ze snů o vítězné revoluci a začali mluvit o revoluci zrazené a ukradené. Na její obranu se nejhlasitěji postavil Pravý sektor a v rámci tohoto svého „poslání“ se často dostával do střetů se státními úřady nebo policií, na což reagoval vcelku monotónně, a to pohrůžkami novým pučem a svržením vlády. A Kyjev nikdy nebral taková varování na lehkou váhu – loni v srpnu například lídr PS Dmytro Jaroš dal ministerstvu vnitra ultimátum 48 hodin na propuštění jeho obžalovaných ozbrojenců, jinak prý zahájí pochod na Kyjev. Druhý den akci odvolal s tím, že jeho požadavky byly splněny.
V aktuálním střetu s vládou dává Pravý sektor jasně najevo, že prezidenta Porošenka a jeho kabinet nebere vážně. Když například Porošenko v důsledku „mukačovské krize“ přikázal okamžité odzbrojení všech nevládních politických sil, Pravý sektor uposlechnout odmítl. Svůj mandát opírá „o vůli národa“, která je prezidentské moci nadřazena, prezident prý beztak mluvil jen o „ilegálních“ ozbrojených skupinách, což se na Pravý sektor nevztahuje, a hlavně, na Ukrajině beztak žádné zákony neplatí, a proto bojovníci PS zbraně mít musejí, aby se mohli ve všem tom chaosu ubránit. A k tomu na svém nedávném sjezdu PS pohrozil „změnou režimu prostřednictvím revoluce“, přičemž oznámil, že se nebude účastnit voleb – namísto nich uspořádá celonárodní referendum o nedůvěře prezidentovi, vládě a parlamentu. Dmytro Jaroš sice tvrdí, že nová revoluce by měla být pokojná, oficiální mluvčí PS Arťom Skoropadský ale chladně dodal: „V případě revoluce ukrajinský prezident a jeho společníci nebudou s to uprchnout ze země, jak to udělal prezident bývalý. Nemohou čekat nic jiného, než popravu v nějakém temném sklepě, rukou mladých ukrajinských vojáků nebo příslušníků Národní gardy.“
Porošenko podle všeho nemá mnoho ozbrojených sil, u nichž by si byl jistý, že poslechnou jeho rozkazy, a tak hrozbu ze strany PS alespoň zlehčuje a pokouší se ho diskreditovat: nový gubernátor Zakarpatí „najednou“ PS viní z únosů a mučení, zakarpatský „kmotr“ (a oligarcha a poslanec) Viktor Baloha najednou přiznává, že si platil místní oddíl Pravého sektoru, generální prokuratura v Kyjevě najednou v Pravém sektoru vidí „potenciální teroristy“ a k tomu „kdosi neznámý“ podpálil kanceláře PS v ivanofrankivské oblasti…
Prezident Porošenko logicky požaduje obnovení státního monopolu na násilí, nicméně tak činí v době, kdy důvěra občanů v politiky drasticky klesá a s ní sílí i touha po jejich potrestání, a tak mu kromě jiného chybí i morální autorita, aby své plány mohl prosadit. Na druhou stranu platí, že bez ohledu na velká slova dostatečnou podporu pro „revoluci“ nemá ani Pravý sektor; jeho posledního „národního shromáždění“ na Majdanu se podle různých odhadů zúčastnilo mezi třemi až šesti tisíci lidí a většina Ukrajinců reagovala na výzvy k povstání chladně. Možná jim vadí neonacistické základy Pravého sektoru, možná jeho nepokrytě zločinecké aktivity, možná v něm vidí jen týž „produkt“ Majdanu, jakým je zkorumpovaná Porošenkova a Jaceňukova moc… Spor Pravého sektoru s vládou tak ze všeho nejvíc vypadá jako střet dvou boxerů v klinči, z nichž ani jeden nemůže zvítězit.
Přitom ale Pravý sektor jako by zkoušel rozšiřovat své „pole působnosti“ a tím i přijatelnosti. Dmytro Jaroš totiž opakovaně odmítl členství Ukrajiny v EU či NATO a vyslovil se pro status nezúčastněného státu, čímž se na jedné straně znovu distancoval od oficiálního Kyjeva a na straně druhé se shodl s donbaskými rebely: „Stejně jako horníci z Donbasu jsme proti základnám NATO na Ukrajině, což znamená, že jsme proti členství v NATO. Mluvíme s lidmi, kteří upřednostňují EU, i s těmi, kteří chtějí alianci s Ruskem.“ Možná to byla reakce na pochvalu, jíž se Pravému sektoru dostalo z rebelského Doněcka. Tamní lídr Alexandr Zacharčenko Pravý sektor – poté, co ozbrojenci PS napadli gay pride v Kyjevě, útočili v Mukačevu a zahájili sérii protivládních demonstrací – prohlásil: „Vážím si jich – jsou to chlapi.“ Znamená to, že snad – podle úsloví o nepříteli mého nepřítele – opatrně vzniká cosi jako nepravděpodobná aliance mezi PS a rebely o budoucím rozdělení Ukrajiny?
