Jan Campbell: Cash a Crash

Avatar
Původní autoři

Jan Cambell
2.8.2015  Vaše věc
Ticho před bouří na Ukrajině, ticho před bouří v Řecku, ticho před bouří s migranty a další ticha nevěští, jako většinou všechna ticha, nic dobrého. Takový je život. 


V dalekém New Yorku se dnes, ve čtvrtek, z mně neznámých důvodů odhodlalo 30 významných ex – bankéřů kát za své hříchy zveřejněním přibližně 80 stránkové zprávy tzv. “Gruppe der 30” (G 30). Zprávu napsali velikáni bankovního světa, jejichž stíny doléhají na každého z nás i po jejich odchodu do zátiší. Jména autorů, Jean-Claude Trichet (EZB), Paul Volcker (Fed), Jacob Frenkel (Bank of Israel), William Rhodes (Citigroup), David Walker (Barclays) a v neposlední řadě i Gerd Häusler (Bayern-LB), abych jmenoval některé, mluví sami za sebe. Zpráva a analýza je veřejně dostupná, proto jí nebudu věnovat tolik času, kolik ho je potřeba na popsání obsahu.

Kání bankovních velikánů formou analýzy příčin krize, která ale ještě nepřišla, protože krize je okamžik rozhodnutí, ať již soudu občanského, nebo lékařského, nebo Posledního soudu, a kání formou doporučení je zajímavé. Pan Trichet & Co si vzpomněli na “Whistleblower”, dobré donašeče, kterých je již dnes i v české kotlině víc než dost. Ti mají mít garanci, že se jim nic nestane, když vynesou pravdu na povrch. Kdo jim má dávat garanci, zpráva samozřejmě neříká. Kromě toho mají velké banky mít povinnost nechat pravidelně kontrolovat 200 až 400 top manažerů ze znalosti zásadních standardů a pravidel konání banky. Již to stojí k zamyšlení. K tomu se má přiřadit zprostředkování a vzdělávání v etických otázkách a rotace na pozicích.

Nedodržování standardů a pravidel má být trestně stíháno. Kým a za jakých podmínek, zpráva neříká. Kdo se bude snažit pravidla bankovní hry zlepšit, má být „oslavován.“ A samozřejmě mají mít dozorčí orgány více žen. Jakého typu žen, se ve zprávě nepíše. Bankovní velikáni přiznali, že není možné „regulovat kulturu.“ Proto nelze vytvořit pro všechny banky stejná pravidla. I to je zajímavé. A tady jsem dorazil na velký kamen úrazu. Na něm velikáni napsali, že „znovuzískat důvěru trvá léta, za to stačí moment, jí zničit.“

Pravdu mají bankovní velikáni. To nelze popřít. Jak ale znovuzískat důvěru k bankám, když se v tichu před bankovní bouří, bankéři stále častěji poohlížejí za našimi úsporami. Častější poohlédnutí v tomto směru vedlo doposud vždy ke zvýšení daně z majetku. Poohlédnutí jedním směrem následuje vždy poohlédnutí opačným směrem. A tam je vidět tzv. Bail – in – Instrument. Ten je zakotven téměř v každém evropském zákonodárství. A znamená lidově řečeno povinnost věřitelů se podílet na sanaci (komerční) banky v případě bankrotu.

Ti, kteří mají jmění v akciích a podobných formách, na příklad strukturovaných produktech nebo Exchange-Traded Funds (ETF), by měli vědět, že existuje tzv. proti-riziko. To neznamená nic jiného než vědět, s kým máte čest dělat obchod, a kdo je ten, u kterého máte své konto. Studii kolapsu Lehman Brothers z roku 2008 by měli „bohatí“ věnovat alespoň tolik času, kolik věnují svému tělu ve fitness klubu.

Ti, kdo na akcie a podobné nemají, stejně jako já, nemůže proto škodit držet „své malé“ alespoň částečně mimo banky. Privátní organizace nespojené přímo s bankami, nebo svobodné celní sklady mohou posloužit. Hotovost totiž byla, je a ještě na dlouho zůstane králem. To platí především v bouřkových a bouřlivých dobách. Kromě toho je dobré nezapomenout, že ani t.č. levné zlato během příští bouře a dešti, nezrezaví. Nízká cena zlata neříká totiž vůbec nic o konci pochodu ke krizovému momentu.

Kdybych měl dost „svých malých“ a nevěděl, jakou tíhu představuje nemovitost, vložil bych je do švýcarského betonu a cihel. Švýcarsko, nehledě na ztrátu bankovního tajemství je pořád ještě objektivně nejkvalitnější zemí v Evropě pro investici do betonu a cihel. To i proto, že švýcarská přímá demokracie nemůže udělat krizový zákon přes noc, z pátku na sobotu, aby v pondělí nový zákon platil. O mnohem kvalitnějším důchodovém zabezpečení, než která znám na vlastní kůži, a tím i kvalitě penzijních institucí, již nemluvě.

Žádný ze scénářů, na kterých pracuji, mi zatím nedovoluje šířit optimismus. Dlouhodobý stav s nízkými úroky, oddlužování nebo trvalé pře-financování států a bank levnými penězi Evropské centrální banky, ale ani hospodářská konjuktura na bázi uměle, nebo násilně vyvolaných inovací, nebo existence evropské transfer-unie se dnes nedají vyloučit. Proto jsem se na začátku příspěvku zmínil o tichu před bouří v Řecku. Hlasy požadující zvýšení daní v SRN, aby bylo možno financovat záchranu Řecka, totiž napovídají věc znajícím, že řeč již není o úvěru Řecku, ale o nenávratném finančním transferu. 22 miliardový podíl SRN by se tak měl financovat solidárním příplatkem ve výši 8 procent. Toto nemohou dnešní lídři – spasitelé přiznat. I proto, že finanční transfer zakazuje Maastrichšká smlouva.

Proto je dobré mít cash, dříve než přijde crash. Crash, neboli krach neznamená vůbec hyperinflaci, nebo ztrátu, či zmizení peněz. Penězi musíme nazývat to, co je bankami emitováno: mince a papírové bankovky. Těch je dohromady, a v poměru k bankovnímu účtovému objemu jenom asi 10 procent. Peníze v bance, znamenají jenom a pouze slib banky je vrátit. Proto se banky v hodině pravdy, tj. krize a krachu, stávají platebně neschopné. Nemohou totiž splnit svůj slib a vrátit peníze.

V okamžiku krachu stojí proti existující nabídce zboží, malé množství peněz v hotovosti. V době krachu bankovní slib neplatí. Proto není možné si za bankovní slib koupit ani sirky. Proto nemůže dojít ani k hyperinflaci, nebo ztrátě peněz. Naopak: dojde k deflaci.

Deflace je však pro jedince daleko více nebezpečná než inflace. Jak jsem již naznačil, nikdo se nedostane ke „svým malým.“ Kromě toho se dluh stává dražším. Více firem se octne v bankrotu, nezaměstnanost roste. V takové situaci nepomůže mnohým ani zlato. To proto, že cena všeho věcného majetku padá. Proto je cash králem. Proto nenacházím v dějinách financí příklad inflace po finančním krachu. Proto mají dlužníci strach z deflace.

Současný boom akciového indexu, včetně německého DAX, je velice podobný crash situaci roku 2000 a 2007. Pořád zvyšující index vytváří pořád méně a méně firem. Jinými slovy: Během toho, co cena velice málo akcií stoupá, dole na zemi je bída. Na příkladu Nasdaq je vidět, že hodnota všech přibližně 3.000 technologických firem USA, podle analýzy Jones Trading, stoupla od začátku roku o 664 miliard USD. Více než polovinu tohoto růstu vytvořilo pouze šest akcií: Amazon, Google, Apple, Facebook, Netflix a Pharma- Biotechnologický koncern Gilead Science. Jinými slovy: 2 promile všech firem představují 50 a více procent růstu. Pro zajímavost uvádím, že burzovní hodnota společnosti Amazon se zvýšila od ledna tohoto roku do července tohoto roku ze 104 miliard na 250 miliard USD. Asi také proto, požaduje Amazon oddělené koridory pro své drony.

Komu tato fakta nestačí, a má pevné nervy a netrpí závratěmi, ať se podívá na S&P 500. Tady se zhodnotily, tj. prodražily papíry Amazon, Google, Apple, Facebook, Gilead a Disney o celkem 199 miliard USD, což je více, než celkový S&P 500. Jinými slovy a krátce: 494 ostatních firem musely být v průměru ve ztrátě. Co ještě znamenají tato fakta?

Uvedu jenom několik možností.

Za prvé: Burzovní hodnota neodpovídá reálné hodnotě. Proto se nabízí vysvětlení spojené s přebytkem financí, hledajících své místo. Přebytek financí tvoří v USA ultra volná politika FED, v Evropě kopírující ECB.

Za druhé: Burzovní obchodníci rozhodují podle očekávání, oproti účetním, kteří pracují s čísly a po té rozhodují. Přičemž současný platný a aplikovaný účetnický systém dovoluje tak zvané „kreativní“ účetnictví a obsahuje parametry, které se odlišují od burzovního hodnocení. Na příklad EBITDA (indikátor současného operativního zisku, ignorující pracovní kapitál) není akceptovatelným parametrem pro US GAAP, ale je požadovaným parametrem US Security Exchange.

Proč? Odpověď je jednoduchá.

EBITDA není finanční metrika, a její pozitivní hodnota nedává žádnou garanci, že společnost má cash. EBITDA totiž ignoruje pracovní kapitál. Takových příkladů je mnohem více. Všechny mají společné jejich spekulativní a neharmonický charakter. O reálném a možném, spekulaci a podvod vylučujícímu, a na evropských univerzitách nevyučovanému řešení formou multidimenzionálního účetnictví, budu referovat v knize Souhlasu netřeba.

Pro tento příspěvek stačí připomenout:

a) Cash, hotovost dovoluje lépe kontrolovat osobní konzumní přání.

b) Cash, hotovost brání lépe před podvodem, než současné banky.

c) Cash, hotovost brání lépe před rizikem komerčních bank, nehledě na zákony o ochraně vkladů.

d) Cash, hotovost brání lépe před excesivní finanční politikou vlád států, především těch s omezenou suverenitou.

e) Cash, hotovost brání lépe privátní sféru.

f) Cash, hotovost, je výraznou svobodou, a garancí proti nepředvídaným situacím v životě. A těch neustále přibývá.

Pro efektivnější ovládnutí zklamaných a klamaných mas, finančně ne vždy dostatečně gramotných voličů, je pro od nich oddělenou moc omezování (a v konečném řešení zákaz) hotovostních plateb jedním z prostředků k odstranění hotovosti jako takové, udržení moci a plné kontroly nad svými voliči. A tím i k oddálení crash, krachu, ze kterého má i moc strach.