9. 8. 2015 Vlastenecké noviny
Ještě před nějakými 10 lety odborné kruhy referovaly o konečném zmizení strategických binárních opozic (typu Východ x Západ) a o naprostém úspěchu demontáže zbytků „postkomunistického stavu“ ve střední a východní Evropě. Váhavost pozorovatelů ze zemí EU, jejich pomalost při vydělování grantů na výstavbu „demokracií západního typu“ hovořily samy za sebe: není kam spěchat a připojení k hodnotám západní civilizace je třeba si zasloužit.
Ukrajinská krize, nejednoznačnost reakcí obyvatelstva členských zemí programu „Východního partnerství“ na referendum na Krymu a konečně růst počtu dobrovolníků na východě Ukrajiny – přicházejících ze zemí „společnosti blahobytu“ – posloužily jako výstražný signál pro řídící orgány zemí Evropské unie a jejich hlavního zaoceánského partnera. Sympatie vůči „agresorovi“ bylo třeba nějak vysvětlit, dát jim sociální, kulturně-antropologický rozměr.
Není žádným tajemstvím, že množství humanitních fakult a výzkumných center nejlepších evropských školských zařízení bylo nasměrováno na realizaci praktik „překonání minulosti“ v bývalých členských zemích Varšavské smlouvy. Zadání bylo následující: obyvatelstvo postsocialistických zemí je stigmatizováno autoritařským a imperiálním myšlením, proto před vstupem do „přátelské evropské rodiny národů“ musí projít „přeformátováním“. To vše je prezentováno jako přirozený proces a jako příklad je citována zkušenost překonání totalitní minulosti Spolkové republiky Německo, která úspěšně „přeformátovala“ dědictví Třetí říše.
Čím že se vysvětlují sympatie k „autoritářským režimům“ ze strany prostých Čechů, Slováků, Švédů a dokonce i Američanů, kteří soucítí s obyvateli Donbasu navzdory úsilí západních médií?
Adekvátní odpověď: je to normální reakce lidského kolektivu (evropského, latinskoamerického atd.) – alergie na skutečně autoritářské praktiky, které pod rouškou „demokratické“ volby skrývají připravené klišé-recepty: koho dnes kvůli konjunktuře jsou povinní milovat, a koho zítra družně nenávidět: quod iustum et dignum est.
Expertní odpověď: „To je důsledek ruské propagandy! Jejími zdroji jsou jako obvykle proruská média, zejména média holdingu Rossia Today. Na ně je nutné odpovědět asymetricky s využitím všech sil evropských médií. Jak se říká – z písně slova nevymažeš: z vědeckých formulí „nezávislých“ kulturních antropologů prosazujících v Rusku „vědu“ přes Sorosovu nadaci, přešli vyslanci Evropského parlamentu k odkazu dědečka Lenina: „novinář je především propagandista“.
Po řadě konzultačních setkání nabrala Evropská komise kurs na „osvojení informačního prostoru Ruska, zemí Východního partnerství a Pobaltí“. Toto osvojení bude spočívat především v dlouhodobé podpoře a koordinaci „nezávislých“ zpravodajských zdrojů a mediálních společností.
Co je podstatou tohoto projektu, jehož klíčové formulace připomínají dost primitivní propagandu časů studené války, když ani cíl, ani prostředky nijak zvlášť neskrývají? Je možné si myslet, že do té doby nebyly do informačního prostranství Ruska prováděny žádné systematické vpády. Nicméně jedno know-how tam přece je. Ozvučeno má nyní být celé auditorium: „Rusoevropané nespokojení s monopolem Kremlu v ruskojazyčných médiích“ a pak je tu malý, ale jezuitský dovětek: „a především mládež“. Najednou je stanoven rozpočet na dlouhodobost projektu: pokud snad auditorium není úplně nespokojené, je třeba ho „vypěstovat“ s využitím příznaků současné mládežnické kultury – kultury samovolného protestu, když se nadhodí jakýkoli sebe nemožnější slogan.
„Demokracii nelze vnutit nebo exportovat zvnějšku…“ – citát ze stránky Evropskéhofondu na podporu demokracie.
Nejvyšší představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Federica Mogherini začátkem června oznámila vytvoření organizace, která se má stát „dílnou boje s ruskou propagandou“ – to je „Evropský fond pro podporu demokracie“ zformovaný spojenými silami Evropské komise a polského ministerstva zahraničních věcí. Cíle projektu se nejenže neskrývají, ale otevřeně se deklarují na stránkách hlavních zahraničních vydání: je to hledání nástrojů, s jejichž pomocí je možné v dlouhodobé perspektivě „podlomit dominování Kremlu v ruskojazyčném mediálním prostoru“.
V polovině roku 2014 už Fond rozjel práci. Poté, co dostal finanční pomoc od Nizozemska a Lotyšska ve výši 14 milionů euro, vedení EFD se aktivně pustilo do práce na realizaci projektu „Iniciativy ve sféře ruskojazyčných médií v regionu Východního partnerství i za jeho hranicemi“.
V této etapě je na pořadu jednání vytvoření informačního centra odporu (a v perspektivě několika) vůči „ruské propagandě“ se zaměřením na takové zdroje, jako je televizní kanál „Dožď“ a ukrajinský internetový projekt „Evropská pravda“. Občané Ruské federace a ruské diaspory v zemích Pobaltí podle ujištění šéfa Ministerstva zahraničí Lotyšska a zároveň úředníka EU Edgara Rinkoviče „mají právo na kvalitní mediální produkty z alternativních zdrojů a nespokojovat se jen s jedním oficiálním“.
Za další projev zájmu o rusky mluvící auditorium lze počítat i regulerně fungující brífingy v bruselské centrále EFD pro zastánce nezávislého tisku z „ohniskových zemí“ (to je z Ruska, zemí Východního partnerství a Pobaltí). V únoru 2015 se kvůli výměně zkušeností sešlo prvních 90 novinářů, jejichž jména jsou však pečlivě utajována. „Oni pracují v nepřátelské sféře, zaměstnanci (!) jsou proto školeni nevydávat lidi, kteří pracují nejen za hranicemi Ruska, ale prokazují nám podporu i z vnitřku země,“ – informuje v jednom z rozhovorů předseda Evropského fondu na podporu d emokracie Jerzy Pomianowski.
Otázek je tu více než odpovědí. Zejména jak budou zaměstnanci Fondu, tj. nezávislí novináři, dodržovat principy objektivity při objasňování informací – stěžejního elementu současných demokratických médií – když ve skutečnosti budou omezeni celou řadou zákonných povinností, které lze s určitým stupněm podmíněnosti nazvat „korporativní etikou“.
Navíc ve stejnou dobu, kdy nová iniciativa EU je jasně zaměřena na ruskojazyčnou diasporu, roste nespokojenost obyvatelstva zemí Západu kvůli zhoršování sociálně-ekonomického pozadí v zóně evropské integrace. To však zůstává mimo pozornost a bez strategie do budoucnosti.
Iniciativa – o samotě s iniciátorem (parafráze na staré ruské přísloví)
Když paní Mogherini komentovala projekty EFD, zdůraznila, že „je důležité zachovat jednotu v odrazu dezinformační kampaně.“ Je třeba uznat, že populistický charakter takových prohlášení není žádným tajemstvím pro vyspělé evropské publikum, ale v napětí jej drží hrozba nových „informačních útoků Kremlu“ a odhady nákladů na „dlouhodobé projekty“ proti-propagandy. Příjmy mnohých obyčejných Němců, Holanďanů, Finů a občanů dalších zemí EU prošly významnou korekcí po zavedení nešťastných sankcí, proto obšťastňovat daňové poplatníky novými iniciativami „strategicky orientovanými“ na jejich kapsy je přinejmenším neprozíravé.
Šéf finské diplomacie Erkki Tuomioja, muž velmi vzdálený sentimentu a rusofilským náladám a názorům, kategoricky prohlásil, že EU by neměla vytvářet žádná informační centra. Jeho věta: „Je to nerozumné využívání prostředků.“ říká mnohé, zejména v kontextu hospodářských obtíží v EU. „Chcete-li šířit tento typ informací – je to soukromá záležitost každé země Evropské unie. Nemůžeme vytvářet a udržovat (!) evropské informační středisko,“ – řekl E. Twomey.
Není žádným tajemstvím, že politické elity demokratické Evropy si už dávno vypracovaly imunitu proti protestním hnutím ve svých zemích, tím spíš když pronášejí politická hesla. Ukázkový je zde rok 2003, známý mnohatisícovými protesty v Německu, Francii, Holandsku a dalších zemích. Lidé protestovali proti odesílání svých krajanů jako součástí vojenských kontingentů NATO do Iráku a Afghánistánu. Nicméně tehdy Evropský parlament rozhodl, že dodržovat doporučení amerického ministerstva zahraničí je mnohem důležitější než naslouchat názorům svých občanů. Avšak objevení se osob zapojených do politických rozhodnutí, jako je například již zmíněný finský politik E. Twomey – je fenoménem jiném řádu, spolu s událostmi v Řecku signalizující hrozící systémovou krizi řídících orgánů Evropské unie.
A tak západní politický establishment postupně dochází ke zjištění faktu, že složitá architektura integrace eurozóny není vytvořena pro obsluhu geopolitických zájmů USA a euroasijském kontinentu.
