Co bezprostředně předcházelo Mnichovu 1938?

Ivo Šebestík
27. 9. 2015   AltPress 

Evropské události směřující v třicátých letech minulého století k podpisu takzvané Mnichovské dohody (30. září 1938) tvoří tu část historie, která má stále aktuální přesah a její interpretace v širokém veřejném prostoru podléhá momentálně platným okolnostem politického vývoje i vzájemným vztahům mezi národy a státy.

Mnichov 29. září 1938. Skupinová fotografie hlavních aktérů.

V čistě odborném prostředí bylo období mezi oběma světovými válkami zpracováno podrobně. Do médií, škol a na veřejnost z tohoto komplexního odborného poznání ale pronikají vždy jen zúžené výklady, což je ovšem často vinou také malé informovanosti samotných vykladačů tématu.

Pouhý článek si pochopitelně nemůže klást za úkol toto rozsáhlé téma zpracovat v úplnosti. Omezím se zde proto jen na připomenutí klíčových událostí třicátých let 20. století, které předznamenaly rozbití Československa a stály v pozadí politiky takzvaného „appeasementu“ Velké Británie a Francie. A to zejména události, kterým se obvykle věnuje jen malá nebo žádná pozornost. Pojem „appeasement“, jak uvidíme, je ale mimořádně důvtipným eufemismem, za kterým se skrývají konkrétní kalkulace britské i francouzské vlády, sestavených v předmnichovském období pro Československo zvláště nešťastným způsobem.

Dvě války nebo jen další válka „třicetiletá“?

V oboru politické psychologie první světovou válku způsobilo – kromě příčin hospodářských – přílišné nahromadění rozporů „starého světového uspořádání“, jaké se v Evropě ustavilo po porážce Napoleona Bonaparta a po Vídeňském kongresu, tedy po roce 1815. Válka skončila v roce 1918 porážkou Německa, Rakouska-Uherska a Turecka, přičemž všechny tři mocnosti byly následně v Paříži potrestány způsobem téměř nebo zcela likvidačním.

Američtí vojáci s na západní frontě v roce 1918

Vítězné státy, Velká Británie a Francie, utrpěly během oněch čtyř let bojů doposud nevídané ztráty v zákopech. Nové způsoby vedení války, nové technologie, použití otravných plynů, to vše zvyšovalo počty obětí. Nicméně, vzhledem k tomu, že letectvo tvořilo za první světové války jen nepatrný zárodek svého pozdějšího stavu, omezovaly se i v první světové válce oběti na životech především na samotné vojáky. V tomto ohledu patřila první světová válka, přes četné „inovace“, stále ještě ke konfliktům v tradičním smyslu. Civilní obyvatelstvo nebylo primárně a za účelem zastrašení protivníka do bojových operací vtahováno. Doplácelo na válku vším představitelným způsobem, města však byla ostřelována „jen“ dělostřelbou. Nebe nad městy se doposud neproměnilo ve zkázonosný prostor, jak se to stalo o dvacet let později a jak se děje, z důvodů už skutečně obskurních, do současnosti.

Francie i Anglie byly válkou vyčerpány, lidsky i materiálně. Francie navíc nesla v paměti hořkou porážku z francouzsko-pruského konfliktu v roce 1870 včetně ostudy, kdy její vláda upřednostnila dohodu s nepřítelem před hrozbou, že se prosadí Pařížská komuna, která se v té době snažila o novou francouzskou revoluci, leč mnohem radikálnějšího směru. Francie měla Německu co oplácet a chtěla se na poraženém nepříteli zahojit také materiálně. Rakousko-Uhersko se rozpadlo a dalo Evropě několik nových států majících v rodném listě Versailles. Turecko definitivně pohřbilo dějiny Osmanské říše, která se mu de facto už sto let rozpadala pod rukama. Německo přišlo také o rozsáhlá území, a navíc mu zejména Francie vyměřila válečnou pokutu zvanou reparace. Výše reparací byla stanovena na 132 miliard marek. To bylo ovšem v době před hospodářskou krizí, která hodnotu marky učinila takřka nulovou a z níž vyrostly naděje Adolfa Hitlera na uskutečnění svých plánů.

Rakousko rezignovalo. Bylo hospodářsky tak chudé, že mu československá vláda posílala vlaky potravin. Uhersko se silnou aristokratickou tradicí zanechalo za hranicemi nového Maďarska bývalé ovládané národy i své vlastní početné národnostní menšiny. Německo bylo versaillským systémem uraženo do hloubi duše a do morku kostí. Jeho politický systém se otřásal v samých základech, hospodářství klesalo ke dnu, marka devalvovala způsobem, o jakém finanční trhy neměly doposud ani tušení, že je vůbec možný. S kufrem plným marek se chodilo pro bochník chleba. Absolutního vrcholu dosáhla hyperinflace 15. listopadu 1923, kdy kurs německé marky vůči dolaru měl hodnotu 4,2 biliónu!

V letech 1924 až 1928 se hospodářský vývoj v Německu začal zlepšovat a tato léta jsou chápána jako doba určité hospodářské stability. Nicméně, přes všechna možná opatření, kdy německá vláda napouštěla ekonomiku země ze svých rezerv, mělo Německo v roce 1937 pouhých 74 miliard marek zlatého rezervního fondu a stálo de facto před bankrotem. Hitlerův vstup do války Německo před tímto bankrotem svým způsobem zachránil.

Versaillský systém, viděno perspektivou pozdějšího vývoje, nebyl patrně uvážlivým řešením poválečné situace. A především Německo se proti jeho uplatnění začalo velmi brzy urputně bránit.

Několik klíčových okamžiků před Mnichovem 1938

Franz von Papen

Už začátkem dvacátých let proběhl v Evropě boj o revizi versaillského systému. Dne 2. července 1932 byly ve švýcarském Lausanne sníženy německé reparace ze 132 miliard marek na tři miliardy. Jak vzpomíná Edvard Beneš ve svých Pamětech vydaných hned po válce, německý říšský kancléř Franz von Papen tehdy oznámil svým přátelům, že Německo už nezaplatí ani tyto snížené reparace.
V roce 1925 bylo rozhodnuto svolat konferenci do Locarna, jejímž cílem mělo být dosažení odzbrojení všech mocností. Locarnské smlouvy byly podepsány v Londýně v prosinci téhož roku. Odzbrojovací jednání pak pokračovala v Ženevě a 14. října Německo tato jednání opustilo a 16. března 1935 obnovilo armádu.

V té době Hitler už úzce spolupracoval s vůdcem italských fašistů Mussolinim, kterého zprvu i dlouho potom velmi obdivoval. Válečné „úspěchy“ italské armády na frontě ale Hitlerův původní obdiv k Mussolinimu poněkud revidovaly. Nicméně, v letech 1932 až 1932 Mussolini inicioval nové rozdělení Evropy a světa, které mělo vyplynout z Paktu čtyř velmocí. Mussolini se chtěl na novém světovém „pořádku“ dohodnout s Hitlerem, Velkou Británií a Francií. Tyto iniciativy a kalkulace, které případný Pakt čtyř velmocí vyvolával u obou velkých evropských demokracií, jsou velmi důležitým faktorem bezprostředního předmnichovského a předválečného vývoje. Faktorem, který se, bohužel, v současném výkladu příčin cudně vynechává.

Benito Mussolini a Adolf Hitler

J. V. Stalin

Role Sovětského svazu ve scénáři Paktu čtyř velmocí, a vůbec v celém meziválečném období, představovala pro Beneše a československou vládu určitý problém. Tehdejší českoslovenští představitelé znali z osobní zkušenosti napětí, které vzniklo mezi západními demokraciemi a Polskem na straně jedné a bolševickým Ruskem na straně druhé v době, kdy se v Rusku chopili moci bolševici. Rusko tehdy vystoupilo z válečného konfliktu, přijalo Brestlitevský mír a všechna negativa z něj plynoucí. Po válce se pokusilo Polsko podporované západními demokraciemi zvrátit poměry v Rusku násilím. Rusko, respektive Sovětský svaz se ocitl mimo souřadnice evropské „normálnosti“.

Ovšem, jaká byla vlastně ona „normálnost“ tehdejší Evropy? Evropy v předvečer Mnichova 1938? Fungující demokracii reprezentovalo, vedle Velké Británie a Francie, v podstatě už jenom Československo. Polský režim pod vedením Beckovým byl polofašistický a jeho násilné ambice se projevily ihned po Mnichovu záborem Těšínska. Horthyho Maďarsko úzce spolupracovalo s Hitlerem. Španělsko bylo frankistické. Bulharsko rovněž kooperovalo s Hitlerem a v Jugoslávii po zavraždění krále Alexandra v roce 1934 (z iniciativy vůdce chorvatských ustašovců Ante Paveliće) regent, princ Pavel, odmítl Benešovu nabídku na utužení spolupráce zemí Malé dohody a začal navazovat užší spolupráci s Německem, což Hitler později komentoval laskavou péči o blaho jugoslávského lidu, který se už, díky Německu, nebude muset starat o svou obranu. Německo ji zařídí samo.

Obdobně se zachovalo i Rumunsko. V roce 1936 na jednání ve slovenských Topolčiankách rumunský ministr zahraničí Antonescu odpověděl Benešovi, že nabídku na spolupráci Malé dohody proti německé hrozbě Rumunsko přijme, ovšem pokud ji přijme i Jugoslávie. Antonescu však již znal jugoslávské stanovisko, a tak jeho odpověď československému prezidentovi byla poněkud licoměrná. V roce 1937 se Jugoslávie pod vedením regenta Pavla obrátila už zcela otevřeně k ose Berlín-Řím a odvrátila se od demokratických zemí i Malé dohody, jejímž byla členem.

Edvard Beneš

Československo navázalo se Sovětským svazem styky na Janovské konferenci v roce 1922 a podporovalo přijeti Sovětského svazu do Společnosti národů v roce 1934. Zahraničně politická strategie československé vlády se sice v prvé řadě opírala o spojenectví s Francií a následně o spojenectví Francie s Velkou Británií ohledně vojenské pomoci v případě ohrožení státu. Prahu zajímaly také postoje Spojených států, které významným způsobem ovlivnily vznik samostatného Československa. Na straně druhé ale tehdejší Praha usilovala o víceméně přátelské vztahy se všemi státy. Upřednostňovala jednání, nevytvářela si zbytečná nepřátelství.

Opřít se v době vrcholící krize mezi československým státem a sudetskými Němci o pomoc Ruska, ale nahrávalo všem těm silám, které usilovně vytvářely obraz meziválečného Československa jako „bolševické bašty uprostřed Evropy“. Na tomto obraze velmi intenzívně pracovala německá propaganda a také Hitler osobně. On věděl, že Beneš jako jeden z mála evropských státníků tuší nebezpečí přicházející z Berlína pro celou Evropu. Beneš byl představitelem sice menšího státu, ale paradoxně bylo Československo vzhledem ke své velikosti, počtu obyvatel a síle své ekonomiky patrně lépe připraveno vojensky na případný konflikt než samotná Velká Británie a Francie.

Britové se drželi starého modelu ostrovní říše a sázeli na námořnictvo. Podcenili rychlý růst významu válečného letectva. Francie měla sice početnou armádu, ale nevládl v ní, dalo by se říci, vojenský duch. V Československu a v jeho systému obrany se sice projevovaly tradiční české neduhy, které známe i ze současnosti. A tak se část financí určených na dobudování příhraničních pevností kamsi vytratila a jejich dokončení se neúměrně vývoji situace protahovalo. Nicméně, Československo v době, kdy proti němu Hitler hřímal z norimberské tribuny, nebylo tak úplně bezvýznamným soupeřem a snadným soustem ke spolknutí. Proto Hitler Beneše nenáviděl a dělal všechno proto, aby Francie a Velká Británie v československé smlouvě se Sovětským svazem (vázané na smlouvu s Francií) viděly bolševické nebezpečí.

Francie s Velkou Británií, v čase, kdy jim byl předložen Mussoliniho Pakt čtyř velmocí, nebyly ale zdaleka ještě ve stavu pozdějšího „appeasementu“. V Paříži mělo Československo silného přímluvce v osobě ministra zahraničí Paul-Boncoura, který se snažil podpořit úsilí Prahy o posílení vazeb uvnitř Malé dohody a snažil se vymoci ve Varšavě ujištění polské vlády, že by Polsko vojensky zakročilo na straně Francie v případě napadení Československa. Obdobné ujištění, a sice ve smyslu československé pomoci Polsku, přednesl Paul-Boncour ve Varšavě. Polsko ale stejnou odpověď nedalo. Už zřetelně směřovalo k jiné orientaci. Když se stal předsedou vlády Daladier, pozval do funkce ministra zahraničí Georga Bonneta, který byl chápán už ve své době jako politický hazardér a cynický tvůrce kompromisů. Daladier a Bonnet se postupně zcela vzdali koncepcí předpokládajících odpor vůči Hitlerovi.

V Londýně zprvu proti appeasementu vystupovala část předních politiků, mimo jiné i ministr zahraničí Anthony Eden. Když však po odstoupení Baldwinově v roce 1937 nastoupil do pozice ministerského předsedy Velké Británie Neville Chamberlain, dostal se s ním Eden, který mimo jiné podpořil přijetí Sovětského svazu do Společnosti národů, do ostrých sporů, zejména vzhledem k Chamberlainově smířlivému postupu vůči Itálii a Německu. A tak Eden 20. února 1938 odstoupil z funkce

Neville Chamberlain

Polsko-německý pakt z roku 1934

Dne 26. ledna 1934 podepsalo Polsko s Německem smlouvu, která svým obsahem navazovala na Pakt čtyř. Když polský vyslanec Grzybowski oznámil podepsání polsko-německého paktu v Praze, označil československý prezident Beneš tento krok za „velkou ránu dnešní evropské politice“. A dodal: „Dostanete se tímto spojením s Německem velmi daleko, neboť tím je celý tzv. francouzský systém evropské bezpečnosti znehodnocen a naše společná východní fronta proti německé útočnosti znemožněna.“

Polsko tento krok vysvětlovalo, že se snaží jít vlastní cestou. Když později československé ministerstvo zahraničí ověřovalo v Moskvě platnost československo-sovětské smlouvy o vzájemné pomoci (vázané na postoj Francie), bylo zapotřebí zjistit, zda by Polsko souhlasilo s eventuálním přeletem sovětských letadel nad svým územím. Polsko toto odmítlo. Benešovo zkoumání případné sovětské pomoci bylo ale víceméně jen hypotetické, neboť českoslovenští bankéři a zástupci průmyslu mu dali dostatečně jasně najevo, že válku s Hitlerem, vedenou ve spojení s bolševiky, Benešovi nebudou financovat.

Československo by zůstalo bez peněz na válku a se stigmatem potenciálně bolševického státu, Stalinova spojence. Zároveň, s blížícím se rozpadem státu, se začala projevovat situace na Slovensku. Ve východní části republiky se prosazovala politická orientace připravující vznik pozdějšího loutkového státu pod kontrolou Německa. Když čeští filmaři v šedesátých letech natáčeli pozoruhodný film Obchod na korze (s Jozefem Krónerem v hlavní roli), nacházeli ještě po domech a bytech na Slovensku luďácké uniformy pocházející z tohoto nešťastného období slovenských a československých dějin, schovávané často z piety a na památku. Tento film natočený podle novely slovenského scenáristy Ladislava Grosmana, nebyl ve své době na Slovensku přijat nijak příznivě, zejména kruhy oficiální slovenské politiky.

Španělská občanská válka a německé obsazení levého břehu Rýna

Události směřující Evropu i svět k válečnému konfliktu v polovině třicátých let nabraly na intenzitě. V letech 1935 a 1936 proběhla ve Španělsku občanská válka. Západní mocnosti nedokázaly či ani nechtěly zastavit fašistický útok proti španělské republice, a tak v tomto konfliktu jednoznačně zvítězily nacistické a fašistické orientace.

V téže době, 7. března 1936, obsadil Hitler levý břeh Rýna. Československá vláda se v té době obrátila na Francii s upozorněním, že bere vážně francouzsko-československou smlouvu a je připravena následovat Francii, pokud z Hitlerova postupu vyvodí důsledky. V červenci 1936 podepsal rakouský kancléř Schuschnigg dohodu s Hitlerem. Tato dohoda učinila v Rakousku nacismus legálním hnutím.

V téže době se Hitler pokusil nabídnout podobnou smlouvu také Československu. Zkoušel to prostřednictvím důvěrníků. Ti se 13. listopadu dostavili do Prahy. Hitlerovými důvěrníky byli hrabě Trauttmannsdorf, rakouský šlechtic, jehož bratr měl panství v Horšově Týně, a Dr. Haushofer, kterého Hitler později nechal popravit. Návrh dohody předpokládal, že Německo a Československo podepíší deklaraci podobnou německo-polské. Měla znamenat, že by mezi oběma státy nemělo dojít k válečnému konfliktu. V druhém plánu ovšem smlouva předpokládala omezení československých vazeb na Francii, Velkou Británii a Sovětský svaz včetně vypovězení závazků ve Společnosti národů. Součástí dohody měla být také otázka sudetských Němců. Nacisté vyjadřovali zájem o jejich práva a kulturu, a to velmi mírnými a uvážlivými – tedy neupřímnými – slovy.

Beneš tehdy – podle vlastních slov, ovšem podložených dokumenty – Hitlerovým vyslancům vysvětlil československé ohledy na stávající smlouvy a závazky. Takže z německé nabídky nebylo nic.

Anschluss Rakouska 1938

V době vrcholící sudetoněmecké krize Beckovo Polsko a Horthyho Maďarsko vedly mediální útoky proti Československu na straně Berlína. Polákům šlo o možnost připojení Těšínska a Maďaři hleděli s nadějí na obnovení svého vlivu na jižním Slovensku. Dne 12. března 1938 vstupuje Hitler do Rakouska a stát připojuje k říši. Skutečná síla nacistického vlivu v Rakousku bývá většinou ve výkladech událostí té doby opomíjena. Bohužel velmi napomohla první vlně šíření nacismu ve střední Evropě.

Byl to opravdu jen appeasement nebo víceméně soubor chybných a zlověstných kalkulací?

Postoj Velké Británie a Francie v době stoupajících nároků Německa vůči Československu a vůbec v časech nacistických příprav na válku, bývá nejčastěji označován jako appeasement. Tedy zmírňování, zklidňování či usmiřování. V kontextu současného sblížení České republiky se zeměmi západní Evropy se jeví jako nepatřičné oživovat starou hořkost ze „zrady demokratických zemí na Československu“. Mluví se tedy o nepochopení, nedostatečném zvážení situace a o jiných v podstatě „drobných nedostatcích“ tehdejší britské a francouzské diplomacie a politiky.

Appeasement ale neměl jenom tuto nevinnou tvář. V Mussoliniho projektu Paktu čtyř byly věci, které se Britům a Francouzům nezamlouvaly, ale také představoval materiál, ze kterého se dalo vycházet. Především však Pakt čtyř nabízel možnost, že Německo dokončí to, co nesvedly intervenční armády Západu a Polska po nástupu bolševické revoluce v Rusku. Britové a Francouzi nechtěli vidět Evropu v sevření Němců a Italů, dvou diktatur. Na straně druhé ale mohli předpokládat, že tyto diktatury se střetnou v nelítostném boji na život a na smrt s diktaturou třetí.

Výsledkem, z pohledu evropských demokracií, tedy mohlo být zničení všech tří hrozeb a získání času na vyzbrojení ve vlastním zájmu. O těchto kalkulacích Beneš věděl, a proto musel s nimi počítat při své rozhodování o osudu státu. Přijmout vojenskou pomoc Moskvy znamenalo postavit se spolu se Sovětským svazem na stranu onoho v podstatě dominujícího nepřítele západních demokracií. Ty Hitlera a Mussoliniho považovali za dočasný problém, zatímco bolševické Rusko mohlo být problémem dlouhotrvajícím.

Propaganda třetí říše: ideální voják wehrmachtu

Tyto kalkulace často probíhaly bez účasti veřejnosti. Francouzi a Britové mnohdy vyjadřovali odpor vůči takovémuto vypočítavému a nebezpečnému postupu svých vlád. Nakonec se Chamberlain přestal tajit i posledním svým argumentem, a sice s tím, že nevidí důvod, aby Britové umírali kvůli potížím nějaké vzdálené země.

Na Paktu čtyř, k jehož uskutečnění do jisté míry skutečně dochází podpisem Mnichovské dohody, bylo už v době jeho vzniku zajímavé, že vylučoval z geopolitické komunikace nejenom Sovětský svaz, ale i Spojené státy americké. Ty měly v té době – mluvíme o začátku třicátých let 20. století – za sebou pouze jediné velmocenské vystoupení na evropském kontinentě. Jejich účast na vývoji první světové války byla stále ještě chápána jako určitá anomálie. USA doposud neprojevovaly zájem o dění v Evropě. Na přelomu 19. a 20. století však velice zesílila ekonomika USA, svět se začal povážlivě zmenšovat a do jisté míry i „globalizovat“. Pro Spojené státy nebylo možné ponechat evropské mocnosti, aby si rozdělily vliv na Zemi samy. Zasáhnout do geopolitického vývoje bylo již pro USA zásadní otázkou.

Z toho pohledu Mussolini s Hitlerem nepochopili geopolitické změny a jednali stále v intencích Metternichova pojetí Evropy. K jejím mocnostem patřilo Rusko, Amerika nikoliv. Rusko bylo však třeba izolovat, odstavit od všech jednání a rozhodnutí. A pak podrobit, kolonizovat, zničit. A tak vlastně obě znepřátelené síly – demokraté na straně jedné a nacisté a fašisté na straně druhé – měly společného nepřítele a společný cíl. Pakt čtyř představoval dohodu, se kterou nemohly být Velká Británie a Francie spokojené a kterou jejich vlády nedokázaly předložit svým vlastním národům. Mnichovská dohoda oněch „čtyř“ ale redukovala původní kontroverzní obsah „jen“ na problém Československa. V této podobě byla tedy Mnichovská dohoda z roku 1938 pro obě demokratické evropské mocnosti akceptovatelná. Alespoň jako nabídka oddechu do doby, než se situace trochu pročistí a než Britové i Francouzi doženou své trestuhodné výpadky ve výzbroji a ve výcviku armád.

Jako možný a předpokládaný odklad katastrofy byla tedy Mnichovská dohoda formou „appeasementu“. Byla však zároveň také velmi cynickým kalkulem na straně všech čtyř jejích signatářů. Tomuto jejímu kalkulu předcházely vypočítavé a neméně cynické propočty vlád v mnoha evropských zemích, které se uchylovaly k podpisu dohod s Německem mnohem dříve, než tak učinil Sovětský svaz. Ten tak učinil z důvodů sice obdobných a stejně cynických, nicméně mnohem později a teprve po vyčerpání několika pokusů o spojenectví s Francií a Velkou Británií proti nacistickému Německu. Mimo jiné i prostřednictvím dodržení smlouvy československo-francouzské o vojenské pomoci.

Adolf Hitler při podpisu mnichovské dohody po půlnoci 30. září 1938

Osudná Mnichovská dohoda byla podepsána 30. září 1938.