aneb změna myšlenkových paradigmat vlád USA v souvislosti s 9/11
Motto: „Teroristé, kteří by snad byli rozhodnuti ohrozit americkou armádu, musí nyní počítat s možností odplaty největšího kontingentu právníků na světě.“ To jsou slova právníka Allana Gersona z knihy „Cena teroru“, jak je uvádí Ibrahim Warde (profesor na Fletcher School of Law and Diplomacy, Tufts University, Medford, Massachusetts) ve své knize „Cena strachu“ (anglicky 2007, česky 2009).

Gersonův výrok pochází z doby po útocích na WTC 9. září 2001, kdy americká administrativa vyhlásila boj proti terorismu. Ten však brzy začal vzbuzovat různé pochybnosti. Proč právě na Irák cílila administrativa mladého Bushe (GWB) hned po svém příchodu do Bílého domu? Oprávněné pochybnosti se změnily v podezření poznáním, že všechny takzvané důvody k přepadení Iráku byly podvržené. Signifikantním zjištěním ovšem bylo, že první a nejsilnější opatření v boji proti terorismu se odehrála na poli finančním.
Finanční válka je politicky přitažlivá: vláda se zdá být rozhodná, sankce jsou ihned po ruce, politici se zdají být principiální (podaří-li se jim utlumit kritiku používaného „dvojího metru“), veřejnost je uspokojena v celém spektru svých pudů (někomu se sáhlo na majetek), a  navíc je to válka „hygienická“ (děti, umírající v sankcionovaných zemích hladem, nekrvácejí). A jak řekl „protiteroristický car“ americké administrativy Richard Clarke, „možnost zmrazovat dolarové účty zahraničních bank je nukleární bombou mezinárodního finančního průmyslu, protože dokáže efektivně zabíjet finanční instituce.“
Terorismus i boj proti terorismu proto posloužily nově vzniklé „protiteroristické internacionále“ jako bezpečný „startér“ a skvělý „akcelerátor“ jistých globálních finančních opatření (zmrazování účtů, zabavování aktiv), zdůvodňovaných trestním právem. Odtud pak nebylo daleko k sankcím, zdůvodňovaným mezinárodním právem, a arbitrážím, zdůvodňovaným obchodním právem. (Právě rozhodčí doložka rozjednané smlouvy TTIP mezi EU a USA je odborníkům největším trnem v oku.) Společným rysem všech těchto postupů je internacionalizované, ba přímo globalizované uplatňování a vymáhání amerického práva a amerického výkladu mezinárodního práva.
Z řečeného pak vyplývá klíčové poznání, že „logika sankcí odráží nové formy válčení po skončení studené války“ (Warde).

JAK TO ZAČALO 

Vláda G. W. Bushe se před zářím 2001 věnovala otázce finanční deregulace, jak od pravicové vlády lze očekávat. Zamýšlela zrušit aparát pro boj proti praní špinavých peněz a uvolnit finanční toky. Totálně ignorovala FATF (Financial Action Task Force), mezivládní organizaci zemí G7 proti praní špinavých peněz.
Po 9/11 však vláda nečekaně obrátila do protisměru a pověřila FATF úkolem bojovat proti financování terorismu. Své možnosti si ještě nechala Kongresem rozšířit v zákoně zvaném Patriot Act a válku vyhlášenou terorismu započala „úderem na finanční základy globální teroristické sítě“.

7. listopadu 2001 provedly trestněprávní orgány USA a dalších zemí koordinovanou razii v několika státech USA, v Kanadě, Itálii, Švýcarsku a  Spojených arabských emirátech v pobočkách somálsko-dubajské společnosti Al-Barakát, zabývající se finančními transakcemi a telekomunikačními službami. 62 jednotlivcům a organizacím byla následně zmrazena jejich aktiva. Prezident G. W. Bush spolu s ministrem zahraničí Colinem Powellem a ministrem spravedlnosti Johnem Ashcroftem prohlásili, že byl proveden „velký krok v boji se zlem“, a to na základě „řádných a  důvěryhodných důkazů“ o tom, že Al-Barakát pracovala „ve prospěch masových vrahů“. „Zničením této sítě byla narušena práce vrahů,“ bájil dále GWB, čímž byla „narušena komunikační síť al-Káidy, zablokován významný zdroj jejich fondů a získány neocenitelné informace“.

Pointa? Přes medializované podezření, že společnost využívá pro transfery peněz převodního systému hawala, v němž se neuchovávají žádná data o převodech, bylo při razii zjištěno, že Al-Barakát vedla příkladné záznamy o všech transakcích (ještě podrobnější, než vyžadovala americká legislativa). Jejích služeb využívala i OSN. Po šesti letech od razie ve Spojených státech nejenže nebylo v souvislosti s firmou Al-Barakát zahájeno žádné trestní stíhání, ale společnost byla zbavena všech obvinění, souvisejících s terorismem. Mediálně však tato skutečnost byla víceméně ignorována a společnost tak byla závažně poškozena na reputaci.

SAMOFINANCUJÍCÍ SE VÁLKA 

Počátkem roku 2003, navzdory intenzivním přípravám války proti Iráku, nebyla americkou vládou přijata žádná rozpočtová opatření. Naopak byla důkladně zmapována všechna irácká aktiva v zahraničních bankách. Nastal „hon na irácké účty“, který dostal nejvyšší prioritu a byl završen 28. srpna 2003 vládním výnosem č.13315 (Blocking Property of the Former Iraqi Regime, Its Senior Officials and Their Family Members, and Taking Certain Other Actions). Válku proti Iráku, tedy změnu iráckého režimu podle amerického vkusu a následnou rekonstrukci roztřískané země tak měli zaplatit sami Iráčané.

V srpnu 2004 byla zveřejněna Zpráva komise pro 11. září spolu s  Monografií o financování terorismu. Způsobený šok v odborných kruzích nebyl medializován – možná pro složitost, možná pro žhavost vlastního sdělení. V souvislosti s financováním terorismu bylo zjištěno, že nebyly používány islámské charity, islámské banky, islámské společnosti či  islámští obchodníci, ani pověstný převodní systém hawala. Bylo zjištěno, že k provedení teroristických útoků nebylo třeba velkých finančních částek. Použité finance byly naprosto legálního původu. K jejich převodům bylo proto bez jakýchkoliv problémů použito západního bankovního systému.

To však znamenalo, že akce proti islámskému bankovnictví a jeho subjektům nebyly opodstatněné. Byly provedeny na základě účelových až násilných závěrů, zdůvodněných vyhodnocením množství nejrůznějších (často doslova náhodných) kontaktů a spojení. Ministr financí Paul O’Neill, lídr globální finanční války proti terorismu, přitom „již“ po  půl roce zjistil, že islámské bankovnictví je legitimním zdrojem podnikání.

Rána – po 9/11 zasazená islámskému bankovnictví, které do té doby bylo rychle rostoucí součástí globální ekonomiky – tak vyvolává dost podstatnou otázku. Co bylo vlastně cílem oné globální války proti terorismu?

ÚMYSLNĚ CHYBNÝ AXIOM A JEHO DŮSLEDKY 

Richard Perle hovořil o tom, že terorismus musí být „dekontextualizován“. To v praxi znamenalo, že se v rámci ideologického diskursu o terorismu přestalo hovořit o jakémkoliv reálném kontextu (kromě hypertrofovaného důrazu na oblast financí), tedy ani o historii, politice, kultuře. Prostě o ničem, co by mohlo být vykládáno jako snaha porozumět příčinám a zdrojům terorismu. Taková snaha se naopak stala sprostým, rozhodně zavrženíhodným přístupem. Například Christie Whitman rezignoval na svoji funkci v EPA (Environmental Protection Agency) poté, co byl obviněn z neloajálnosti, když se zeptal, zda pro určité tvrzení existuje dostatek důkazů.

Vznikla tak nová kasta „finančních bojovníků“, která „znala realitu“ na základě svých vlastních předpokladů, předsudků a přání. Vrozená inklinace ke „stádovému myšlení“ byla podle Warda vyfutrována „vycvičenou neschopností“ a „erudovanou ignorancí“. (Bylo by nyní zajímavé nahlédnout do myslí pozorných čtenářů, jaké tuzemské obličeje jim tato charakteristika vyvolala…!)
Richard Clarke konstatoval, že „po šoku 9/11 se Američané shromáždili kolem vlajky na podporu země a její vlády. Naneštěstí se tento chvályhodný postoj proměnil ve slepou loajalitu a nezpochybnitelnou ochotu akceptovat cokoliv, o čem političtí vůdci prohlásili, že je nezbytné pro boj proti terorismu. Potlačením našeho přirozeného skepticismu a vyřazením analytických filtrů jsme pak participovali na velké národní chybě – invazi do Iráku.“
Ministr financí Paul O’Neill se ale brzy zorientoval v problematice finančního protiteroristického tažení, a začal klást nepříjemné otázky. Požadavek hloubkových analýz však byl v té době už přímo roven neloajalitě. Jednou prý vysvětloval něco GWB, který odpověděl: „Nehodlám se přít sám se sebou.“ Senátoru Josephu Bidenovi jednou GWB řekl (na obhajobu svého černobílého vidění světa, vyjádřeného pěkně bolševicky heslem „kdo není s námi, je proti nám“): „Do nuancí já nejdu.“

Psychologický portrét GWB lze doplnit tím, co řekl Bobu Woodwardovi na otázku, zda se před invazí do Iráku radil se svým otcem: „Existuje vyšší otec, ke kterému jsem se obrátil.“

POUŽITÁ TECHNOLOGIE A PROPAGANDA 

Velmi výmluvným je případ „městské legendy“ ohledně výše dědictví Usámy bin Ládina, z něhož čerpala finance al-Káida. Podle renomovaného protiteroristického experta Petera Bergena činilo Usámovo dědictví 20 milionů USD. Americká administrativa však v roce 1999 zveřejnila údajnou výši Usámova dědictví 300 milionů dolarů. K tomuto číslu došel jakýsi analytik StaDepu, který podělil výši vkladů Bin Ladin Group počtem synů v  rodině a došel k číslu 250 milionů USD, které zaokrouhlil nahoru. Podobnou metodu pak použil bulvární tisk, a rázem měl Usáma 3 miliardy dolarů, aniž by se nad tím někdo pozastavil. Legendu završil samosvorný údiv nad Usámovou prohnaností, s níž dokáže své jmění skrývat! To je, pane, zločinec!

Signifikantním vyjádřením pracovního postupu neoconských jestřábů je výrok Ronem Suskindem nejmenovaného prezidentského poradce, který byl nespokojen s nějakým Suskindovým článkem a kritizoval jej za to, že „patří ke společenství založeném na posuzování reality“, jehož členové „věří v to, že řešení může vyplynout z podrobného zkoumání zřejmé reality“. Poradce řekl: „Jsme říší, vytváříme svoji vlastní realitu. A  zatímco vy tu realitu zkoumáte, my konáme znovu a znovu, čímž vytváříme řadu nových realit. Jsme tvůrci historie – a vám všem zůstává jen studovat to, co my činíme.“

Než si vzpomeneme na všechny ty „nové reality“ od Balkánu, přes Afghánistán, Irák, Somálsko, arabská jara, Írán, Jemen či Ukrajinu, připomeňme si jen „trockistické mládí“ mnohých z těchto jestřábů. Nikoliv kvůli Trockému a jeho učení, protože by bylo zřejmě nedůvodné předpokládat, že tito pánové někdy v něco nadosobního věřili; vzpomeňme si jen na jeho pracovní postup – permanentní revoluci čili neustálé vytváření nových realit.

Nová elita, dominující americké zahraniční politice po 9/11, dala vzniknout „pozářijovému establishmentu“ (Warde), složenému z „obranných intelektuálů“, kteří mají tendenci „pohlížet na svět skrze válečnou optiku“ (česky bychom řekli „váleční štváči“). Jsou charakterističtí extrémní ideologizací, dogmatickou vírou, spoléháním na hrubou sílu a  ignorováním protivníků i jednání s nimi.
Susan Strange kdysi definovala tři aspekty vlivu USA.

Prvním je takové ovládnutí světových struktur hospodářských, vědeckých, bezpečnostních a  sociálních, že ostatním nezbývá, než se do nich začlenit. 

Druhým je kontrola přístupu zahraničních subjektů na americký trh. 

Třetím je moc označovat a klasifikovat, neboli vynucovat americké pojetí práva.

Výsledkem je internacionalizace amerického práva.

Před invazí do Iráku podplukovnice amerického letectva Karen Kwiatkovska v Pentagonu zblízka sledovala „ovládnutí politicko-zpravodajských záležitostí“ neokonzervativci. Experti byli vyměněni za různé samy svou existencí smysl své existence naplňující think-tanky. Úředníci ministerstva zahraničí, kteří uměli arabsky, se stali podezřelými a byli pro jistotu nahrazeni lidmi ideologicky kovanými, byť (nebo právě proto, že) neuměli arabsky. A kdyby jen to, v  akademickém světě zavládl McCarthyho duch udavačství, tedy udávání pravici nekomfortních jedinců. Campus Watch Daniela Pipese dokonce studenty vyzýval, aby neváhali nahlásit politicky nekorektní výroky svých profesorů. Duch Pavlíka Morozova ožil!

Douglas Feith, jeden z vůdčích neokonzervativců, obhajoval kulturní nekompetenci mythologickou „vyšší pravdou“: „…víte, velcí experti na určitou oblast se občas fundamentálně mýlí… GWB má větší vhled díky jeho znalostem lidské existence a smyslu pro historii, díky znalostem motivace přinucení, touhy po svobodě a participaci na samosprávě, než jakého jsou schopni mnozí z těchto jazykových expertů a expertů na historii a kulturu.“ (The New Yorker 9.5.2005)

FATÁLNÍ DOPADY 

Surreálnost finanční protiteroristické hysterie dokládá požadavek žalobců v jednom procesu (2002) proti několika saúdským princům, bankám a  charitám, aby zaplatili částku převyšující 100 bilionů USD. Když obžalobě došlo, že to je více, než součet HDP všech zemí světa, požádali o opravu s odůvodněním, že došlo k „písařské chybě“.

Další surreálnou pointou, charakterizující osobnostní a myšlenkové struktury finančních bojovníků proti terorismu, je případ „futures kontraktů na informace o terorismu“. Nutno předeslat, že stádové myšlení bylo vždy vyžadováno až od exekutivních úrovní. Nad nimi se naopak koncentrovaly mozky „myslící mimo krabici (předepsaný rámec)“, dokonce se záznamy v trestních rejstřících. Například Reaganův poradce John Poindexter, odsouzený za lhaní před Kongresem, byl v této době jmenován ředitelem DARPA (Defense Advance Research Project Agency) Information Awareness Office. Vymyslel si projekt „FutureMAP“ (Futures Markets Applied to Prediction), jehož účastníci měli obchodovat jednoroční futures, založené na odhadech, co se stane na Blízkém východě v oblasti ekonomické, politické a vojenské, včetně terorismu, pučů a vražd. Myšlenka byla oficiálně ta, že prostřednictvím trhu s budoucími obchodními zájmy se lze efektivně dostat k informacím, důležitým pro zamezení terorismu. Po kritice projektu, že by mohl naopak generovat spekulativní terorismus, byl Poindexter odvolán.

Chybný axiom, že finance jsou kyslíkem a krví terorismu, a že k jeho omezení je potřeba zasáhnout proti islámským bankám a charitám, měl přesně opačné důsledky. Bylo zjištěno, že pro financování terorismu není zapotřebí velkých finančních částek, které byly legálního původu a  transferovány západním finančním systémem. Uvalené finanční sankce na islámské subjekty měly dvojí účinek – újmu a urážku. Na Západě byly shledány bezdůvodnými, což v islámském světě posílilo přesvědčení, že nejde o boj proti terorismu, ale proti islámskému světu. Lepší prostředí pro rekrutování nových bojovníků si teroristé ani nemohli přát.

TVRDÁ FAKTA 

Přeexponovaná pozornost na finanční stránku boje proti terorismu však přinesla paradoxní poznatky. Například nikdo ze zastánců mediálně prosazované oficiální verze (neboli vládní konspirační teorie) o útocích na WTC 11. září 2001 dosud nevysvětlil pokles akcií před 9/11. Týkal se firem, které byly útokem nejvíce poškozeny – leteckých společností, investičních bank a pojišťovacích a zajišťovacích společností. Podle Wall Street Journal (24. září 2001) prodej akcií United Airlines a  American Airlines meziměsíčně stoupl o 20 %, resp. 40 %. Podobně se držitelé zbavovali akcií Morgan Stanley. Akcie německé Munich Re, která v  pojistném plnění za WTC přišla téměř o miliardu dolarů, spadly 4 dny před útokem o 12 % a samotného 11. září o dalších 15 %. Prodej akcií aktuálně velmi ziskové společnosti XL Capital, poskytující pojistky proti leteckým katastrofám, se za měsíc před útoky pozoruhodně trojnásobně zvýšil. Podezření z insider tradingu se nejprve obrátilo proti teroristům, jako další důkaz jejich zrůdnosti, že spekulují na své vlastní akce. Po dlouhém a důkladném šetření SEC a FBI se však dosud podezřelé okolnosti prý rozplynuly jako pára nad hrncem.

EPILOG 

Proč byl napaden Irák? Bob Woodward líčí tlak Paula Wolfowitze na GWB, několik dní po 9/11, aby zaútočil na Irák, ne na Afghánistán, protože to viděl jako jednodušší. Jiný neokonzervativec Douglas Feith o několik dní později také lkal nad těžkými podmínkami v Afghánistánu, a navrhoval „překvapit teroristy“ útokem na cíl, který „nesouvisí s al-Káidou“! Třeba Irák. „Protože jsou americké síly očekávány v Afghánistánu, byl by americký úder v Jižní Americe nebo v jihovýchodní Asii pro teroristy překvapením,“ blouznil dále Feith.

„Spojené státy potřebují každých deset let, nebo tak nějak, zvednout nějakou malou ubohou zemičku a mrštit s ní proti zdi jenom proto, aby svět viděl, že to myslíme vážně,“ řekl Michal Ladeen, profesor American Enterprise Institute.
Pak je připravena půda pro svobodný trh, spravedlivou arbitráž, vývoz demokracie a lidských práv.

Foto: Debatní klub
Popisek: Publicista Jan Schneider