27. 9. 2015 Outsidermedia
Portál Outsidermedia přináší překlady několika článků ruských politologů a novinářů o současných velkých tématech – posilování přítomnosti ruské armády v Sýrii, volby v Řecku a momentální stavem rusko – izraelských vztahů.
Západ je ve slepé uličce: Moskva volí poučenou strategii
Sergej Čerkasov
22. září 2015
V poslední době se soustřeďuje stále se zostřující vojensko-politické střetnutí Ruska a USA do syrského přístavu Latákija.
Západ se silně nastražil před snahou Moskvy hrát důležitou roli v konfliktu v Sýrii. Pentagon to přiznal a promluvil o úmyslu Moskvy vytvořit v Latákiji leteckou základnu. Kreml to sice nepotvrdil, ale na podstatě věci to nic nemění. Základnu budujeme a před nikým se neschováváme. Dokonce s tím spěcháme. Jenom ale proč?
Napřed je vhodné připomenout události dokazující, že dnes není pro Rusko území důležitější než je vzdálená Latákija.
* Jisté americké noviny daly ve známost, že na syrské letiště Bassel al-Assad byly přepraveny z Ruska čtyři moderní víceúčelové stíhačky Su-30SM, dva mobilní komplexy protivzdušné obrany Pancir-S1, dva útočné vrtulníky Mi-24 a dva víceúčelové Mi-17.
* Dne 20. září 2015 byla ruská letecká skupina pod Latákijí posílena čtveřicí bombardérů Su-24M, provázených vojenským přepravním letadlem IL-76, která přiletěla z Mozdoku přes Írán.
* Vyhodnocení údajů kosmické špionáže umožnilo určit americké agentuře blízké CIA, že je okolo budované vojenské základny rozložena ruská praporní taktická skupina sestávající ze dvou motostřeleckých a jedné tankové roty. Do bojového postavení je přivedena dělostřelecká baterie. Množství a celková hmotnost přepravených nákladů svědčí o tom, že kromě vzdušného mostu, zajištěného ruskými těžkými dopravními letadly An-124 Ruslan, je prováděno plynulé zásobování nové základny také po moři.
Těsně před tím se ukázalo, že Rusko hodlá v Sýrii zřídit dvě vojenské základny. Tou další má být Tartus, kde jsou naši vojáci od roku 1971. Toto zařízení nikdy neaspirovalo stát se skutečnou vojenskou námořní základnou. Má malou rozlohu, jsou tam jen dvě malá kotviště, kasárna, budova štábu, dvě malá skladiště a pár jednoduchých hospodářských objektů. Taktéž ochranu zajišťuje pouhých 40 členů námořní pěchoty ze Sevastopolu, kteří mohli tak akorát plašit místní bandity. I přes takto slabé zabezpečení tam dokázala Moskva opravovat své lodě a ponorky.
Krom toho Tartus umožňoval námořníkům odpočinek na souši po službě trvající od šesti do jedenácti měsíců. Moskvu stále znepokojovala psychická i fyzická únava posádek. Prašný a opuštěný Tartus dovoloval posádkám vyjít alespoň na pevnou zem.
Po rozpadu Sovětského svazu byla v roce 1991 rozpuštěna 5. operativní eskadra, ruští námořníci opustili Středozemní moře, kotviště v Tartusu rychle osiřela a osud této materiálně-technické základny doslova visel na vlásku. Z nějakého neznámého důvodu byl Tartus ponechán ve vojenské námořní základně Ruské federace.
Po čase se stalo jasným, že bez Tartusu se Rusko nebude moci vrátit do Středozemního moře. Nyní ruská vláda řeší přeměnu 720. materiálně-technické základny na první plnohodnotnou ruskou vojenskou námořní základnu ve Středozemním moři. Je již známo, že se má osazenstvo základny zvýšit na 1700 osob.
Na Západě se okamžitě chopili příležitosti, učinili z tématu top zprávu a rozvířili maximální propagandistickou bitvu. Zvýšení ruské vojenské přítomnosti v Sýrii podávají jednoznačně a primitivně: Moskva chce prý podržet prezidenta Bašara Asada, který z pohledu Washingtonu a Bruselu ztratil legitimitu a musí odejít z politiky.
Jiná varianta je, že mají ruští vojáci v Sýrii bojovat s IS na straně syrské armády. Ani to není moc pravděpodobné. Neodpovídá tomu náš arzenál pod Latákijí.
Zaoceánští experti jaksi nepochopili, že zde nehraje roli prezident Asad. Rusko má své geopolitické zájmy a strategické úkoly. Do roku 2020 chce být ve Středozemním moři schopno odolávat 6. flotile USA. K tomu potřebuje nové lodě a základny. Proto se musí využít zařízení v Sýrii.
Vždyť USA už téměř dosáhly třetí světové války a jejich agresi je možno zastavit jen hrubou vojenskou silou.
Převzato z Politikus.ru
Kapitán Tsipras v rozbouřeném evropském moři
Petr Iskenderov
24. září 2015
Současné vítězství Alexise Tsiprase je v mnohém významnější než vítězství koalice SYRIZA v předešlých volbách a dokonce je větším úspěchem než výsledek červencového referenda. První výhra byla v podmínkách znechucení většiny voličů z demagogie a neschopnosti bývalých opor řecké politické scény, to jest politiků Nové demokracie a strany PASOK. Nyní měl Tsipras prohrát, ale neprohrál. Zde nepochybně zapůsobily činy premiéra, který se odhodlal opět požádat lid o podporu. Předešlé řecké vlády nevyhlásily slibované referendum o vztahu k EU, podřídily se tlaku věřitelů. Tsipras se rozhodl vsadit svůj mandát i mandát koalice, a to sehrálo podstatnou roli ve volbách. Vítězství bylo vítězstvím Tsiprase. To, že rozpadlá SYRIZA dosáhla výsledek podobný lednovému, je nepopiratelný úspěch.
Druhá důležitá okolnost, která ovlivnila výsledek voleb, byla neschopnost opozice, strany Nová demokracie, nabídnout voličům srozumitelnou alternativu ke koalici SYRIZA. Tsiprasovi se podařilo nejen zvítězit v referendu, ale také podepsat se zahraničními věřiteli komplex dohod, které do určité míry braly v úvahu i jeho sliby. V této situaci by příchod pravice k vládě mohl leda tak zbořit vzniklou spolupráci, překazit realizaci přijatých zákonů a uvrhl by Řecko do krize, která by následovala.
Tsipras dnes musí dávat do pořádku kalamity, které podědil po předchůdcích. Úvěr od věřitelů (86 miliard EUR) půjde na splacení dluhů předchozích vlád. Vítězstvím Tsiprase má Řecko příležitost získat politickou stabilitu a ta se projeví i ve vztahu k zahraničí. V gratulaci staronovému premiérovi vyjádřil prezident Putin „naději na pokračování konstruktivního dialogu a aktivní společné práci, na dalším upevnění vzájemné rusko-řecké spolupráce v mnoha oblastech, včetně obchodní, hospodářské, energetické a humanitární.“
V posledních dvou měsících od řeckého plebiscitu se v EU radikálně změnila obecná situace. Příliv běženců a migrantů do zemí EU stále zřetelněji odhaluje její slabost, zostřování dřívějších mezistátních i domácích neshod a vznik nových. Jestliže ještě v červenci mohli v Berlíně, Paříži a v EU hovořit s Řeky prostřednictvím ultimát, dnes si to dovolit nemohou. Takovému způsobu by nikdo nevěnoval pozornost.
Existuje teorie, že se malé státy v zahraniční politice neorientují jen na silné sousedy, ale hledí spíš na nebezpečí zvenčí. Jinými slovy, spojení proti nebezpečí z vnějška má určující charakter pro dvoustranné vztahy i tehdy, je-li to partner mnohem silnější, vlivný a tradiční. V současné velmi nejisté a rychle se měnící konfiguraci sil v Evropě je tento stav zřejmý už nejen u malých zemí – Řecko, Česká republika, Slovensko, Maďarsko, ale platí i pro Německo, které se setkalo s potížemi, které mohou být nad síly i takto silné země.
Evropská unie jako nadnárodní konstrukce a její vůdčí země se v podstatě ocitly v roli rukojmí zemí Střední a Východní Evropy, přes které se přelévají tranzitní trasy stovek tisíc běženců. Není divu, že řecká společnost, unavená politickými krizemi a sociálními a hospodářskými problémy, uviděla možnost hlasitěji uplatnit svá práva a zájmy.
Řekům už jen zbývá doufat, že v této riskantní, ale výhody slibující plavbě v rozbouřeném evropském moři dokáže kapitán Tsipras uřídit svou loď mezi všemi útesy.
Převzato z Fondsk.ru
Rusko a Izrael se spojují proti teroristům
Ljubov Ljulko, Jurij Kondratěv
25. září 2015
Známý izraelský publicista Avigdor Eskin poskytl rozhovor Pravdě o tom, jak vidí vývoj rusko-izraelských vztahů v poslední době.
Izrael si nepřeje pád Asadova režimu a rozpad Sýrie. Delegace Izraele se v Moskvě dohodla s Vladimirem Putinem na vytvoření mechanismu k odvrácení nedorozumění mezi Ruskem a Izraelem v Sýrii. Nastal podstatný průlom, který ovlivní rozložení sil na Blízkém východě. Nová rusko-izraelská vojenská skupina pro koordinaci akcí v Sýrii představuje vojenskou spolupráci mezi oběma státy, která dosud nikdy nebyla. Byly i v minulosti jakési snahy, ale americké zásahy tomu vždy zabránily. Paradoxně je umožnil až konflikt v Sýrii. Obě naše země své akce koordinují s vyšším utajením, tedy mimo jakoukoliv účast USA, Západu a NATO, a pro obě je to výhodné.
Izraelská návštěva v Moskvě proběhla v nejpřátelštějším ovzduší. Takto ji ohodnotil i izraelský tisk. Nový vojenský svazek, jak událost nazval izraelský internetový zdroj Energie, mění celou mapu Blízkého východu.
Společným protivníkem Ruska a Izraele je Islámský stát, obecně vzato islámský extrémismus, což je ve skutečnosti nový název pro Muslimské bratry, Hamás a ostatní síly, které operovaly v Čečensku a na Blízkém východě.
USA se nyní snaží poštvat al-Kájdu na IS a IS na al-Kájdu a takto kontrolovat situaci ze všech stran. Je to oblíbená taktika Anglosasů, kterou odmítá Izrael i Rusko. Putin a Netanjahu také posoudili podporu Bašara Asada Hizballáhem, který má rovněž teroristickou minulost. Je potřeba pohlídat, aby se s odkazem na podporu prezidenta Asada také nepodporovali teroristé Hizballáhu a nedošlo tak k nechtěným výsledkům.
V počátcích syrské občanské války podporoval izraelský ministr obrany Ehud Barak svržení Asada. Netanjahu byl neutrální a izraelská rozvědka se přikláněla k nevměšování a k opatrnému upevňování postavení Asada. V posledních sedmačtyřiceti letech byla izraelsko-syrská hranice jednou z nejklidnějších na Blízkém východě. Přesto dohoda o míru není. Jsme v nějakém nedorozumění. V roce 1967 vybojoval Izrael v Sýrii při obranné válce Golanské výšiny a nechce je pustit. Sýrie s tím není spokojena.
Podle mne se nyní v Izraeli vytvořilo naprosto správné chápání, že jedinou rozumnou silou v Sýrii je a zůstane prezident Asad. A zcela správně začal prezident Putin jednání s Netanjahuem tím, že Izraeli ze strany Sýrie nic nehrozí. Nyní se už na Golanských výšinách setkáváme jen se snahami teroristických útoků z území kontrolovaných silami opozice. Po 42 letech se klid v tomto regionu porušuje silami stojícími proti Asadovi. Ve věci upevnění Asadova režimu jsme tak v naprosté shodě.
Proč se vymezuje Západ, proč s ním není možno vytvořit koalici?
Amerika se snažila cosi v Sýrii udělat a to vedlo ke katastrofě. Američané neumí správně najít spojence. Nejprve mluvili o nějaké demokratické opozici a potom se všechno změnilo. Tito „demokraté“ se ukázali být zastánci řezání hlav a požírání jater. Tato strašná tlupa se nyní pozdvihla proti Izraeli a Rusku. Spolupráce obou zemí je novou hradbou proti jejímu pronikání.
Při obou čečenských válkách stál Izrael na straně Ruska, na rozdíl od západních zemí.
Nedávno Izrael zaútočil na území Sýrie. Proč a kvůli komu?
Za celou dobu této války zaútočil Izrael na území Sýrie čtyřikrát. Dvakrát proti pozicím Hizballáhu a dvakrát proti IS. Jinak se konfliktu neúčastnil. Byly to signály Asadovi, aby Hizballáhu neposkytoval zbraně, ten by je použil proti Izraeli. Častěji se musíme střetávat se silami syrské opozice a znemožňovat jí vysílat k nám diverzanty. Nyní se bude s Ruskem každá konkrétní situace projednávat a koordinovat. Toto je již společná vojenská strategie.
Dnes dodává Izrael Rusku jeden ze svých nejlepších bezpilotníků. Ve své době odmítl dodávky zbraní Ukrajině. Američané na Blízkém východě pohořeli. Zřekli se kobercových náletů, o kterých uvažovali před dvěma roky. Přesvědčili se, že od samého počátku prohrávali. Dnes vyklízejí pole. Do strategické dohody Izraele a Ruska se nemíchají. To je něco nového. Izraelský tisk se k novému ruskému kontingentu v Sýrii vyjadřuje velmi pozitivně. V regionu bude působit stabilizačně.
Proč Putin přistoupil ke zvýšení kontingentu?
Putin má talent k neočekávaným rozhodnutím. Jeho schopnost přestavovat figury na světové šachovnici je mistrovská. Myslím, že pochopil nebezpečí, které Rusku hrozí od skupin těchto hrdlořezů a extrémistů.
Je možno obnovit Sýrii a Irák v jejich dřívějších hranicích?
Irák rozedrali na části. Kurdové budou žádat nezávislost. V Sýrii budou chtít autonomii a asi se s prezidentem Asadem dohodnou na autonomních právech bez odloučení od státu. S rusko-izraelskou pomocí je reálné, aby Sýrie zůstala ve svých hranicích. Jiné varianty nejsou možné. Izrael se nemůže smířit s tím, aby na jeho hranicích byl IS.
V Iráku je vše mnohem složitější. Šíitský faktor, sunnitský faktor, kurdský faktor. Komplikace je i v tom, že většina blízkovýchodních států je vytvořena uměle. Při dekolonizaci narýsovali čáry bez ohledu na to, jaké tam žijí národy. To je výsledek nezodpovědného jednání Británie a Francie.
Velmi doufám, že izraelsko-ruská koordinace bude signálem pro svět. Pokud obě země prohloubí svoji spolupráci, dokáží na Blízkém východě zavést pořádek výhodný jak pro Rusko, tak pro Izrael i pro naše arabské sousedy. Potom nepoteče krev.
Převzato z Pravda.ru
Navyšováním ruské přítomnosti v Sýrii nejvíc trpí Izrael
John Reed
24. září 2015
Korespondent The Financial Times John Reed míní, že „Rusko v posledních dvou týdnech překvapilo USA přesunem vojáků, letectva a zbraní do Sýrie, přetrumflo regionální aktéry, jako je Turecko, a ukázalo se jako rozhodující hráč, ať bude v Sýrii po válce jakýkoliv režim.“ Podle něho v této situaci nejvíc ztrácí Izrael.
Ujasňuje: „Tím, že Moskva rozmístila v Sýrii přibližně 2 tisíce vojáků a v oblasti Latákije vybudovala tři základny, upevnila podle analytiků slábnoucí Asadův režim.“ Také upevnila hlavní spojence Asada ve válce – Írán a Hizballáh, což jsou největší nepřátelé Izraele v regionu.
Od září 2013 izraelská letadla a dělostřelectvo několikrát zaútočily na Sýrii, aby znemožnili předání zbraní Hizballáhu. Izrael obviňuje prezidenta Asada, že se spolu s Íránem snaží otevřít frontu proti Izraeli. Nyní musí Izrael koordinovat případné útoky s Moskvou. Dohodl se s Ruskem na společném koordinačním mechanismu k „předcházení nedorozumění“ (to je střetů nebo leteckých bojů nad Sýrií).
Autor se táže: „Jak právě Izrael bude koordinovat s Kremlem útoky svých ozbrojených sil?“ Může se obnovit nějaký červený telefon známý z doby studené války? Souhlasí Rusko s představami Izraele o nějakých červených čarách ohledně toho jaké zbraně nesmí Hizballáh použít?
Pro Izrael je nepříjemné i to, že musí veřejně, i když jen v náznacích, přiznat, že jeho letadla několik let zasahovala na jihu Sýrie. O této agresi mlčel, aby neprovokoval Asadův režim k odvetným úderům.
Autor článku si myslí, že vojenské zájmy Izraele a Ruska nemusí být v rozporu. Vypadá to tak, že se Putin a Netanjahu při jednání shodli na koordinaci akcí tak, aby to jejich zájmům odpovídalo.
Převzato z Inopressa.ru
