Optimistický výhled, to je základní kámen českého státního rozpočtu, který právě míří do závěrečného projednání ve vládě. Pak se vypraví do Poslanecké sněmovny, aby se změnil v zákon. Jsou však věci, na které ministři ani poslanci nemyslí.
Schvalování státního rozpočtu bývá zdobeno novinářským klišé, že jde o největší svátek demokracie. Ve skutečnosti se odevzdáváme do rukou vlády a poslanců a můžeme jen přihlížet, když se procesu zmocní nějací idioti. Typické bylo, že nejprve ořezali rozpočtové příjmy, a pak začali škrtat důležité služby, aby je vyhladověli pro privatizaci. Současně narůstal státní dluh jako záruka škrtů v budoucnosti.
Dnes už takto nikdo otevřeně neuvažuje, ale přesto dáváme na financování republiky méně peněz ve srovnání s HDP než před deseti lety, kdy ekonomika rostla a dluh byl zanedbatelný, na úrovni 28 procent HDP. Míra zdanění (jednoduchá daňová kvóta) mírně vzroste z 18,5 na 18,9 procenta HDP, ale před deseti lety (ve vztahu k chystanému rozpočtu, tedy roku 2006) byla 19,8 procenta HDP. Podobně je ořezáno i pojistné, takže složená daňová kvóta (daně plus pojistné) i po meziročním růstu z 33,0 na 33,5 procenta HDP zůstane hluboce pod úrovní 34,9 procenta HDP z roku 2006.
Evropská míra zdanění je úplně jinde. Ještě víc je to vidět při pohledu na veřejné rozpočty (general government), zahrnující i kraje, obce a Prahu. V Eurostatu najdeme údaje z roku 2013, kdy ČR hlásila rozpočtové příjmy ve výši 40,9 % HDP, zatímco průměr EU 28 byl o 4 procentní body výše a eurozóna dokonce o 6 procentních bodů na 46,8 % HDP. Toto vzdalování začalo po roce 2004 jsme byli jen 3,4 procentního bodu pod průměrem (dnešní) EU 28 a 4,4 procentního bodu pod průměrem (dnešní) eurozóny. Pak jsme začali daně snižovat a zapojovat se do závodů ke dnu.
http://ec.europa.eu/eurostat/data/database (Government revenue, expenditure and main aggregates)
Pravice v tom po roce 2006 radostně pokračovala a vnesla do toho ještě další prvek, odstraňování progresivity zdanění. Dnešní moudrá slova Miroslava Kalouska, že když chcete někomu dát, musíte říci, komu seberete, tehdy tohoto nejlepšího ministra galaxie nenapadla. Dal osobám s nejvyššími příjmy obrovské peníze z rozpočtu tím, že je zbavil progresívní daňové sazby. A ty dole naopak osolil zvýšením nepřímých daní (například u DPH z potravin), které mají z definice degresívní charakter. Sníme zhruba stejně, ale zdražení víc pocítíme na malém platu.
Roku 2012 odborářští analytici ČMKOS už doslova burcovali proti tomu, co označili za „řízený proces zásadního rozrušení přerozdělovacího schématu ve společnosti.“
„Zrušením daňové progrese daně z příjmu fyzických osob, „zastropováním“ a několikanásobným snížením sazeb sociálního i zdravotního pojištění, výrazným zvýšením tzv. daňových paušálů u OSVČ, miniaturizací majetkových daní či výrazným snížením sazeb daně z příjmu právnických osob došlo ke značnému poklesu zdanění vysoko příjmových skupin obyvatelstva a také firem.
Naopak pro nízko příjmové skupiny obyvatelstva byla některá drobná zvýhodnění (…) bohatě a násobně vyvážena výrazným zvýšením nepřímého zdanění – zdaněním spotřeby. To se týkalo jak nárůstu snížené sazby DPH z 5% na 10% a zvýšení spotřebních daní, tak zavedení nových daní z energií (…)
Solidarita vyšších příjmových skupin s nižšími („bohatých s chudými“) se postupně měnila na solidaritu pouze uvnitř nízko příjmových skupin (chudých s chudými). Pokud bychom uvažovali v extrémním příkladě zdanění OSVČ v České republice, pak dokonce ještě o něco více – solidarita chudých s bohatými.“
Bohorovný přístup k daňovým příjmů však nemohl skončit jinak než astronomickým státním zadlužením. Co s tím? Sáhněme naposledy do tehdejší analýzy ČMKOS:
„Tytéž politické (a s nimi spojené kapitálové) skupiny, které vyvolaly daňové závody, dnes chtějí, aby tyto experimenty zaplatily především ty skupiny obyvatelstva, které na předchozím snižování daní nevydělaly prakticky nic. Mají je zaplatit ve vyšších cenách základních životních potřeb, v nižších platech a snižováním zaměstnanosti ve veřejném sektoru, ve výrazně redukovaných či zrušených sociálních dávkách, ve snížených nemocenských dávkách a podporách v nezaměstnanosti, ve výrazně zvýšených platbách u lékaře, v dodatečných platbách za vzdělání svých dětí…“
Zdroj:
Připomeňme, že tohle trvá, dosavadní úpravy byly jen kosmetické. Platy se trochu zvyšují, valorizace důchodů se vrátila k původnímu vzorci, u vyšších příjmů byla zavedena nepatrná solidární daň, ale k zásadnímu přizpůsobení daňového a rozpočtového systému k evropskému standardu máme daleko.
Lze uznat argument, že napřed je třeba zajistit, aby se vybralo aspoň to, co se má, a aby se vybrané peníze nerozkradly. Zejména u DPH by měl být výběr pro stát vyšší o 17,5 miliardy korun, přestože se zavádí nižší 10 procentní sazba pro malý okruh zboží (léky, knihy, nenahraditelná dětská strava). A nepatrně se navýší podíl krajů na DPH. Ale výběru by měla pomoci kontrolní hlášení, která mají zablokovat karuselové podvody, a elektronická evidence tržeb (ovlivní i výběr daně z příjmů). Chování státní správy má zase usměrnit služební zákon. Ovšem žádné zákony zatím nebrání šíleným nápadům, jako je výstavba dalších jaderných bloků nebo vedení řek desítkami zdymadel přes kopce, aby se zlevnila doprava palivového dříví z Vysočiny do Prahy.
Na cestě je však také ústavní zákon o fiskální odpovědnosti, kterým si chce vláda svázat ruce ještě dřív, než napraví uvedené zásadní nerovnováhy systému. Dobrovolně se zbaví možnosti reagovat na nějaký nečekaný výpadek zahraniční poptávky, na které je naše malá otevřená exportní ekonomika závislá.
To je vážný problém. Proto ve chvílích, kdy vláda poslancům nabídne mírně expanzívní návrh státního rozpočtu na rok 2016 a opozice jej začne cupovat kvůli schodku, sledujme raději to, co se odehrává mimo Poslaneckou sněmovnu. Vpravili jsme se totiž do role, kdy jen dohráváme procesy, které začaly jinde.
Náš systém je příliš závislý na vnějším okolí, exportu a zahraničních investicích, musí se podbízet. Chybí národní odolnost (resilience). Zranitelný je i tím, že je příliš centralizovaný. V rozptýlenějším systému by se dílčí omyl naředil, tady se znásobí.
Státní rozpočet je předpovědí, ale ty jsou, jak známo, ošidné, zvlášť, jedná-li se o budoucnost. Bude budoucnost pokračováním současnosti? Možná ano, ale které její složky?
Česká ekonomika roste čtyřprocentním tempem, to je dobře. Státní dluhopisy, které to pomáhají financovat, však mají záporný úrokový výnos, to je špatně. Pravda, ušetříme tím na obsluze státního dluhu, v rozpočtu se tak mohlo přesunout 10 miliard korun jinam. Jenže uspořené výdaje se mohou proměnit v díru v příjmech. Předpověď hospodářského růstu slibuje daňové výnosy, ale ty přece nejsou neslučitelné se situací, kdy se s penězi nedá udělat nic lepšího, než je někam za poplatek schovat. Současný český hospodářský růst tak může být jen zpozdilou reakcí na vývoj, který má okolní Evropa už za sebou a aktuálně se děsí možného návratu recese.
Jinde peníze podraží. Americký Fed začne zvyšovat úrokové sazby, poprvé po deseti letech. A jak se tento kolos začne zvedat z nulového dna, hodí vlnu, která otřese vším, co je závislé na úrokové hladině. Také česká karta se může obrátit. Teď máme hospodářský růst se zápornými úroky, příště mohou úroky růst, jak je budou před sebou hrnout finanční trhy navnaděné novými americkými dluhopisy a drtit naši uvázlou ekonomiku.
Co když exportní poptávka klesne? Čína snižuje svůj růst a orientuje jej více dovnitř. Pokračují sankce vůči Rusku. Eurozóna se ocitá na pokraji recese a chystá se na další kvantitativní uvolňování. Rozkolísají se měny. A do toho vlétl chaos s uprchlíky.
Babiš není věštec, a tak mohl rozpočet postavit jen na tom, co nabídla červencová prognóza ministerstva financí. To ještě Evropa rostla, uprchlíci se drželi u mořského břehu a americké sazby byly vzdálenou akademickou úvahou. Napsal si proto do rozpočtu přírůstek daňových příjmů s pojistným 65 miliard korun a úsporu na finanční obsluze státního dluhu 10 miliard korun.
Ve sněmovně moc ekonomů není. Debata bude zlehčující, pokrytecká. Jen situace je vážná.
