Jozef Banáš
Zamyšlení spisovatele, bývalého diplomata a aktuálně nejpřekládanějšího slovenského autora Jozefa Banáše nad světovým děním. Tentokrát se pod vlivem projevu Baracka Obamy v OSN, který prý vyslechl několikrát a nepřestával nad ním žasnout, zamyslel nad rolí USA ve světě.
Obama a Porošenko vystupují jako poslední dva lidé na zemi, kteří nevědí, kde je sever. Jaká je skutečná zahraniční politika USA? Jakou krutou zásadou se řídí a jak likviduje velmoc své nepřátele? Bývalý diplomat a nejpřekládanější slovenský spisovatel Jozef Banáš komentuje pre ParlamentníListy.cz zasedání Valného shromáždění OSN. Američanům nabízí i recept, jak by mohli všecky konflikty ve světě vyřešit za pět minut.
Během vystoupení prezidenta USA Baracka Obamy na Valném shromáždění OSN jsem si všiml zanícení, se kterým vyzýval země ke spolupráci s cílem „ukončit chaos v Sýrii a v jiných oblastech světa“. Zdůraznil také význam dodržování ideálů OSN. Podpořil ho v tom i Porošenko. Podíval jsem se na Obamův projev několikrát na více stanicích, abych se ujistil, že se mi to nezdá. Nezdálo. Americký prezident skutečně vyzval k ukončení chaosu v Sýrii a jiných oblastech. První, co mne při jeho slovech napadlo, bylo, zda to je skutečný prezident USA, nebo někdo, kdo právě přišel na Zemi z jiné planety a nachází se ve stádiu orientování se. U nás tomu říkáme hledání severu. Mám pocit, že on a Porošenko jsou poslední dva lidé na zemi, kteří nevědí, kde je sever, poslední dva, kteří nevědí, kdo způsobil a působí chaos v Sýrii, Libyi, Afghánistánu či v Iráku. Poslední dva, kdo nevědí, že chaos v Sýrii nezačal syrský prezident, jehož američtí i jiní mediální medilové (poznámka redakce: mediální manipulátoři podle J.Banáše) označují za tyrana, podobně jako označovali Kaddáfího, který udělal z Libye prosperující zemi.
Nakonec USA zařazovaly ještě donedávna mezi darebácké země i Kubu a Írán; dnes jimi však už nejsou, neboť projevily vůči Washingtonu vstřícnost. Kdyby byli vstřícnost k Washingtonu projevili Kaddáfí, Husajn, Janukovyč nebo třeba prezident Sýrie Asad, byli by Obamou nepochybně chváleni a byli by na svých místech dodnes. Zdá se mi tedy, že Obama a Porošenko jsou dva poslední, kdo nevědí, že válku v Sýrii nezačal Asad, ale americká invaze do Iráku v roce 2003, která vygenerovala chaos v celém regionu i ISIS. Tehdejší válku zdůvodnily USA (při blahé paměti) zbraněmi hromadného ničení, které měl údajně Saddám Husajn – a které dodnes nikdo nenašel. Obama v New Yorku nemluvil ani o tom, že zázračné, dobře režírované Arabské jaro nepřineslo ani do jedné země, ve které proběhlo, stabilitu a demokracii, ale chaos a násilí. Kdybychom v projevu amerického prezidenta zaměnili slovo demokracie slovem chaos, byl by jeho projev přesný. Seznam zemí, do kterých jen ve dvacátém století přišli Američané šířit chaos (rozuměj v americkém pojetí demokracii), by byl velmi dlouhý. Mexiko, Kuba, Nikaragua, Haiti, Panama, Chile, Dominikánská republika, Libanon, Vietnam, Kambodža, Laos, Zaire, Grenada, Irák, Somálsko, Jugoslávie, Ukrajina, Afghánistán, Libye, Sýrie …
Ostatní klidně mohou i zemřít
Aby to nevypadalo, že jsem já vůči USA příliš kritický, dovolím si citovat jednoho z nejuznávanějších amerických bezpečnostních a politických stratégů George Friedmana, který na zasedání Chicago Council on Global Affaires dne 4. února 2015 vysvětlil politiku a zájmy Spojených států. Prozradil, že hlavním cílem Washingtonu je likvidovat všechny, kdo mohou byť trochu ohrozit postavení USA jako světového hegemona. „Amerika pociťuje nebezpečí ze strany Ruska a EU, ale i nevyzpytatelného Německa“, a proto Friedman bez okolků přiznává, že Washington nesmí dopustit žádnou spolupráci a bližší vztahy Německa a Ruska. Také klidně prozrazuje mnohé účinné metody amerických tajných služeb, politiků a médií. Jeho logika je dojemně jednoduchá: „Vše, co je ve prospěch Ameriky, je dobré; a ostatní mohou i zemřít. Ameriku to nezajímá.“
Friedman potvrzuje taktiku „dvojího metru“ – co je dovoleno Americe, nemůže dělat někdo jiný. V politické diplomacii obhajuje starý dobrý americký postoj: „Je to sice lotr, ale je to náš lotr.“ Svá slova ilustruje na současném vedení Ukrajiny. Friedman dále pokračuje: „USA dodávají zbraně do Pobaltí, Polska, Rumunska, Bulharska a samozřejmě na Ukrajinu. Konají mimo rámec NATO, protože v NATO musí být stoprocentní souhlas a kterákoli země může vetovat cokoli. USA jsou připraveny vybudovat sanitární koridor kolem Ruska. USA mají zásadní zájem mít pod kontrolou všechny oceány světa. Díky tomu můžeme napadat lidi, zatímco oni nás napadnout nemohou. Udržet si kontrolu nad oceány a vesmírem je základem naší moci. Nejlepší způsob, jak porazit nepřátelskou flotilu, je zabránit její výstavbě. Britové to (kdysi) zařídili tak, že žádná evropská síla nemohla vytvořit flotilu, protože přinutili Evropany útočit na sebe navzájem. Doporučuji vést takovou politiku, jakou vedl Ronald Reagan proti Íránu a Iráku. Podporoval obě strany a zajistil tak, že nepůjdou proti nám. Je to cynické, nemorální, ale funguje to. Británie neokupovala Indii, zabrala jen některé indické státy, poštvala je proti sobě a dodala jim britské důstojníky. Římané také nevysílali velké armády, ale zřídili místního krále, který odpovídal za udržení klidu a byl podřízen císaři. Přiznáváme, že máme impérium. Otázka, na kterou nemáme odpověď, je: Co udělá Německo? USA budují svůj sanitární koridor ne na Ukrajině, ale v západní Evropě. Obava USA ze spojení německého kapitálu a německé technologie s ruskými přírodními zdroji a s ruskou pracovní silou je odvěká. Toto je pro USA stoletou pekelnou hrozbou. Jak to řešit? Říkáme to jasně – nárazníková zóna mezi Baltem a Černým mořem. Jsou to bývalé země Varšavské smlouvy: Litva, Lotyšsko, Estonsko, Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko.“
V těchto Friedmanových slovech je klíč k pochopení současné evropské krize s uprchlíky i snahy o oslabení Evropy osvědčeným způsobem – vyvolat chaos.
Co nám média zamlčela
Mottem mé nové knihy Dementi je citát jiného Američana – Marka Twaina: „Občas si nejsem jistý, jestli světu vládnou moudří lidé, kteří si z nás dělají legraci, nebo dementi, kteří to myslí vážně.“ V té knize kromě Marka Twaina cituji například i někdejšího afghánského prezidenta, dlouholetého spojence USA Hamída Karzáího.
Když se koncem roku 2014 uskutečnil v Kábulu slavnostní ceremoniál svěšování vlajky NATO při příležitosti ukončení jedné mise a zahájení druhé, Karzáí podle agentury Reuters (naše média přirozeně tuto informaci nepřinesla), šokoval Američany slovy: „Mise USA v Afghánistánu byla zradou. Washington si nikdy nepřál, aby na území Afghánistánu zavládl mír. Američané zde nechtějí mír, neboť zde mají vlastní zájmy. Není to naše válka, ale válka, kterou nám vnutili a jejíž jsme obětí. Mír v Afghánistánu nezavládne, dokud USA a Pákistán nebudou chtít.“
Je povznášející, že morální kázání světu dal z tribuny OSN prezident země, v níž je ve třiceti čtyřech z padesáti dvou států platný trest smrti. Trest smrti odmítá a nepraktikuje většina zemí, které Obama z tribuny OSN poučoval. Je dobře, že morální apel zazněl z úst prezidenta země, která odposlouchává svoje i cizí občany včetně nejvyšších představitelů spojenců, jako jsou německá kancléřka či francouzský prezident (kteří to se sklopenými ušima akceptovali), prezidenta země, která udělala krátký proces se spratky a má nejvyšší počet vězňů na světě.
Podle zprávy FBI bylo v USA v roce 2008 spácháno 1,4 milionu násilných trestných činů, 9,8 milionu majetkově právních deliktů, zavražděno bylo 17 000 lidí, bylo spácháno 445 125 loupeží, což je oproti roku 2007 nárůst o 7,5 procenta. Barack Obama má tedy nejlepší důvod vysvětlovat světu principy morálky. Ve svém vystoupení na Valném shromáždění si povzdechl: „USA nemohou řešit všechny konflikty na světě.“ Mám pro Obamu doporučení, jak USA vyřeší konflikty ve světě za pět minut: Přestaňte se světu do toho míchat.
