Jurij Rubcov
„Právo mezinárodní i trestní zná totiž řadu příkladů, kdy se objektem zločinné agrese stal nejen ten, kdo k tomu přišel náhodou (ať už země či člověk), nýbrž i subjekt, co má v daném zločinu prsty sám.“ Jak je to v případě, o němž je řeč, napovídá už polská reakce. Emocím popouští uzdu. Na led směrodatných fakt si netroufá.
Ruský velvyslanec byl přitom krajně selektivní. Polsku připomněl jen to, že „zablokovalo několik pokusů o koalici, která by ve 30. letech zadržela Hitlera“. Tak decentní diplomacie „ovšem neřekla zdaleka vše“. „Ve skutečnosti totiž Polsko silám, snažícím se v Evropě vybudovat systém kolektivní bezpečnosti, především Sovětskému svazu, házelo nejen klacky pod nohy, ale s plány hitlerovské expanze bylo samo i přímo solidární.“
Plně to platí už o kořisti, která mu spadla do klína mnichovským diktátem, Tehdejší Varšava ji nejen zdvořile neodmítla, ale drala se o ni v předstihu a se vší loupežnickou vehemencí. Už v květnu 1938 se tetelila blahem, když jejího velvyslance ujistil francouzský ministr zahraničí J. Bonnet, že scénář „porcování Československa Německem a Maďarskem a předání těšínského Slezska Polsku už je veřejným tajemstvím“. S nárokem na „vydání“ našeho území vyrukovala už den po Mnichovu. Anektovala je ještě dřív, než stačila přijít odpověď z Prahy. „Poláci tu předběhli i samotného Hitlera.“ Ten „dal Československu na vyklizení Sudet 10 dní“.
Polský titulář v Praze nám to – už 30. září 1938 – osladil i dryáčnickou nótou. Od těch z Berlína byla k nerozeznání. Hýřila bubáky o „neúnosném postavení“, terorizujícím prý těšínské Poláky. A končila – zrovna jako ty z „říše“ – sprostými ultimáty. O „územních ústupcích“, podmiňujících „normalizaci dvoustranných vztahů“. A „všech následcích“, padajících na naši hlavu, pokud se tomu vydírání nevyhoví.
Praze zůstala už jen Moskva. Československo-sovětská smlouva o vzájemné pomoci už z poloviny 30. let. Tu nám však „Rudá armáda mohla poskytnout jen za podmínky, že se přesune polským územím“. Varšava ale „žádost, aby tranzit vojsk povolila, kategoricky odmítla“. A s tím, že to myslí smrtelně vážně, se zavděčovala i tam, kde by se čekal aspoň střízlivý kalkul. Například v Paříži cupital polský velvyslanec ke kolegovi z USA. Svatosvatě ho ujistit, že „pokusí-li se Sovětský svaz vyslat vojska k československým hranicím, Polsko mu vyhlásí válku obratem“.
Že „ústupky západních demokracií, obětující třetí země, německý zálusk na další sousta jen posílí“, docházelo i politikům, jimž srdce nebilo napravo o nic méně, než varšavskému panstvu. I jim bylo nad slunce jasnější, že „Hitlera zastaví už jen smlouva s Moskvou“. Zdobilo to i Winstona Churchilla. Dolní sněmovně to předestřel následovně: „Nedokážeme-li proti agresi vybudovat velkou alianci, ocitneme se ve smrtelném nebezpečí. Pokud bychom odmítli přirozenou spolupráci se Sovětským Ruskem, byla by to kolosální hloupost.“ „21. března 1939 doručil britský velvyslanec W. Seeds ministru zahraničních věcí SSSR M. M. Litvinovovi návrh deklarace Velké Británie, SSSR, Francie a Polska, jíž se vlády čtyř zemí zavazují k tomu, že ´budou navzájem konzultovat kroky společného odporu, jež bude třeba podniknout´ proti akcím, ´představujícím hrozbu politické nezávislosti kteréhokoli z evropských států´ a ohrožujícím mír a bezpečnost v Evropě. Třebaže návrh byl značně povšechný a žádné účinné kroky proti agresi ani nezakládal, sovětská vláda se ho už 23. března rozhodla podepsat. Polsko ho odmítlo. Londýn se odvolal právě na jeho stanovisko a svou iniciativu už týden nato skrečoval.“
Právě Polsko, na něž číhaly prvé salvy války, se v roli užitečného idiota vyžívalo i pár dní před ní. Řeč je o moskevských jednáních SSSR, Francie a Británie v srpnu 1939 o uzavření vojenské koalice proti Hitlerovi. I ta měla reálný smysl jen za předpokladu, že Polsko – a v daném případě i Rumunsko – povolí tranzit Rudé armády přes vlastní území. Že právě to je „podmínka kardinální“, stojí doslova i v dobové diplomatické korespondenci.
Příznačnou ilustrací je zpráva britského Výboru náčelníků štábů, předložená vládě 17. srpna. Stojí tu: „Za optimální způsob, jak válce zabránit, považujeme uzavření smlouvy s Ruskem.“ Právě ta však „bude nepochybně ohrožena, odmítnou-li Polsko a Rumunsko návrhy na spolupráci, které jim adresovalo Rusko…Chtěli bychom zdůraznit, že na Polsko a Rumunsko třeba vyvinout co možná energický tlak, aby v případě německé agrese dali k využití svého území ruskými silami souhlas.“
Na své generály však nedal ani britský kabinet. „V naději, že se s Hitlerem dohodne za zády SSSR, moskevská jednání natahoval sám.“ Tlaku, jejž po něm žádalo vojenské velení, tak ušla i Varšava.
Depeše, jíž o průběhu moskevských rozhovorů informovali ústředí legát francouzské generality a šéf tamní diplomatické expozitury, to k 15. srpnu hodnotila takto: „Navrhuje se nám zcela určitá pomoc na Východě, nepodmíněná žádnými doplňujícími nároky vůči Západu. Sovětská delegace ovšem varuje, že díky negativní pozici Polska se zformování fronty odporu za účasti ruských sil stává nereálnou variantou.“
Polsko i Rumunsko „kardinální otázku“ torpédovaly. Záchvaty hrdinství přesně
opačným směrem, než si doba žádala, cloumaly i maršálem Rydz-Śmigłym. „Ať už to bude mít jakékoli důsledky“ – deklamoval druhý muž polské hierarchie i 19. srpna – „my ruským vojskům nedovolíme obsadit polského území ani píď.“ Ministr zahraničí J. Bekto francouzském velvyslanci formuloval takto: „My prostě nepřipustíme, aby se využití našeho území zahraničními vojsky…ocitlo na pořadu v jakékoli podobě.“
Šance na vznik koalice, jež mohla válce předejít, padla. „Sovětské vedení, vystavené riziku mezinárodní izolace, podepsalo sovětsko-německou smlouvu o neútočení.“ Teď se za „spoušť II. světové války“ vydává právě ta. Je to lež jako věž. Snaha vylhat se, ztuhlá v křeč: „To vy sami jste“ – kontruje Rubcov “udělali vše pro to, aby Hitlerovi narostl apetit.“ A právě ve vleku svých „protisovětských plánů jste se mu dostali první na ránu“.
Churchill to glosoval zdrcující metaforou. Varšavu, zfetovanou rusofobií, nazval „hyenou Evropy“. Po našem území si brousila zuby i na kus SSSR. Doličných předmětů jsou mraky. V lejstru, sepsaném rozvědkou polského generálního štábu už v prosinci 1938, to stálo doslova takto: „Rozdělení Ruska je základem polské východní politiky.“ Chce to „koncentraci na následující formuli: kdo se toho dělení zúčastní“. V „tento památný moment dějin Polsko nesmí zůstat pasivní“. Teď je „hlavním cílem Rusko oslabit a rozdrtit“.
„Meze si nekladly ani polské štábní přípravy. V lednu 1939 se ministr zahraničí J. Bek před svým německým kolegou J. von Ribbentropem netajil, že ´Polsko pretenduje na sovětskou Ukrajinu a přístup k Černému moři´. To byly hranice, jichž se Vojsko polské připravovalo dosáhnout po boku wehrmachtu.“
Ruský titulář otevřel téma, na něž Varšava nemá. Ta umí jen tirády o „urážce“. A harašení, že velvyslance vypoví. Rubcov to za ni dovádí až do logického konce. Co takhle vybílit knihovny i od děl Winstona Churchilla? Jednoho z „velké trojky“, co rozdrtila Hitlera – a k tomu i laureáta Nobelovy ceny za literaturu?
Poněvadž vedle jeho „hyeny“ je tón, zvolený ruským velvyslancem, „vrcholem delikátní diplomacie“.
