Michail Chazin
9.10. 2015 Střípky ze světa
Smlouvu o Transpacifickém partnerství (TPP) komentuje i Michail Chazin. Spoluautor „anatomického atlasu“ krize od roku 2008, vydaného už v roce 2003. Teď jako nouzový východ z trablů, v nichž se topí Amerika, dešifruje i smlouvu o TPP.„Mít Spojené státy k dispozici i spolehlivější plán, do toho, o němž je řeč, by se jaktěživ nepouštěly.“ Ten totiž stojí i padá s „rozlousknutím celé hromady ideologických a politických problémů“. Na vlásku visí ostatně i to, zda se „severoatlantickou zónu volného obchodu“ podaří vnutit Evropě.
Pro USA – píše ve svém posledním zamyšlení – to „zahraničněpolitický triumf bezesporu je“. Tím užitečnější bude si vyhodnotit, čeho že dosáhly ve skutečnosti. I TPP totiž zapadá do širší množiny, jež „ty prvky ´starého´ (brettonwoodskéhosystému), díky němuž to USA v druhé poloviny XX. století vyhrály, fakticky demontuje“.
„Mají však opravdu i nový pozitivní plán?“ Zřejmě ano, „jinak by tolik sil na novou dohodu o zóně volného obchodu vynaložily jen sotva“. Otázka proto stojí i konkrétněji: „Čím může TPP pomoci z krize právě Spojeným státům?“
Její kořeny sahají až ke „stimulaci soukromé poptávky, započaté v 80. letech politikou ´reaganomiky´“. Ke stále bezstarostnější „emisi dolaru plně v souladu s nosnými principy brettonwoodského systému“. Dlouho nevedla ani k inflaci. Roku 2014 se rezervoár vyčerpal. Bezbřehou „emisi (v podobě ´kvantitativního uvolňování´) nezbylo než odpískat“. Za léta takto nastavené „stimulace poptávky v USA se nakupily kolosální problémy“.
Především dva. „Prvý tkví v tom, že si americké domácnosti zvykly na vysoký spotřební standard, třebaže průměrná mzda (měřená kupní silou) je na úrovni roku 1958. Spotřebu domácností, jež tuto hranici překračuje, stimuluje rostoucí dluh (soukromý i federální) a pokles úspor na hranici 10 %, což nemá v USA historické obdoby. Další stimulace, jež by nevedla k inflaci, už není reálná (přesněji řečeno já sám ji dát dohromady neumím a právě tak je na tom moc, dirigující americké finance).“ I „propad životní úrovně v USA je tak nevyhnutelný“ – ba v řádu „půl druha násobku toho z počátku 30. let, vedoucího k ´Velké depresi´“.
Až do 80. let sahá i druhý zádrhel: Ve „snaze profinancovat nové kolo vědeckotechnického pokroku“ – a zvýšit ráži ekonomických hlavní „boje proti SSSR“ – „zařadilo americké vedení do svého systému dělby práce i Čínu“. A to „ve zcela konkrétní roli: dodavatele laciného zboží masové spotřeby“. Tím snáz se dala udržet poptávka amerických domácností, závislá jinak hlavně na stimulaci na dluh. „Ochota utrácet za něco nového“ – a „financovat tak i ´informační revoluci´“. „Brát si úvěry a nakupovat ´gadgety´.“ A „splácet ty půjčky úměrně zlevnění zboží masové spotřeby“.
To ovšem „ekonomiky USA a Číny propojilo ´pupeční šňůrou´“. Amerika se zatím „importu z Číny zřeknout nemůže“. „Nákupy dražší produkce, na niž by to americkou populaci odkázalo,“ by ve svém důsledku „ohrozily i americkou technologickou převahu v světě“.
Soutěska nabízí jen dvě východiska. Jednak „nahradit Čínu jinými dodavateli“. Tlak tímto směrem sílí už několik let. Reálné plody však nese jen pomalu. „Čína navíc možné alternativní dodavatele do USA zapojuje do svých hospodářských vazeb.“ A „celkově čelí americkým plánům aktivně“.
„Druhý plán (či přesněji druhá část plánu) tkví v hledání nových trhů pro americkou produkci.“ A tedy i „dalších tržeb pro americké podniky, umožňujících zvýšit i mzdy a vytvářet nová pracovní místa“. Dosáhnout „růstu domácí poptávky cestou přirozenou, a nikoli peněžní emise“. A „zvýšením objemu výroby kompenzovat i růst domácích cen“, k němuž ten manévr logicky povede.
„Jediným velkým trhem, co ještě není rozebrán, je v dnešním světě Evropská unie.“ Právě tu „mají logicky v hledáčku USA“. Zálusk na její trh „zrodil i projekt ´Transatlantického obchodního a investičního partnerství´ (TTIP). Otevřeně se to sice neventiluje, trčí to ale jako sláma z bot. Součástí projektu má být i uzavření hranic EU jiným dodavatelům, především Rusku a Turecku i Číně s jejím projektem ´Nové hedvábné cesty´.“
„Pro evropské producenty je to nevýhodné k uzoufání.“ EU má nakupovat hlavně „americkou, a ne kupříkladuněmeckou produkci“. Tak jako dneska „Řecko či řekněme Bulharska, proškolené, že německá produkce je lepší, než jejich vlastní“. Právě to ovšem „podporuje hlava nehlava i bruselská byrokracie a proamerické režimy zemívýchodní Evropy“. Oč kráčí, bije do očí: „Návrat výroby do USA si žádá nové trhy. Na ráně jsou země EU. Všichni ostatní výrobci, z Unie i mimo ni, si chuť na tyto trhy mají nechat zajít.“
I proto „ta ´démonizace´ Ruska“. „Přestup energetických trhů EU k jiným zdrojům.“ Jakkoli „nevýhodný je ekonomicky, zájmům ´senior partnera´ EU konvenuje“. I proto ta „Ukrajina ´rozmetaná na cucky´“. Právě ta přece „leží na trase čínského zboží do EU“. Té „suchozemské za situace, kdy tu námořní mají pod palcem americké vojenské základny“.
I proto je to právě Amerika, kdo je „dnes vrchovatě zainteresován na celistvosti EU“. Zatímco „průzkumy veřejného mínění signalizují, že vůle Britů z EU vystoupit roste“. Spousta těch, kdo „velikost britského impéria pamatuje, stále žije“. A „z představy, že se teď propadnou do faktického amerického protektorátu, jim do smíchu není“. Pokud se EU tlaku, že se má degradovat na zónu volného obchodu pro Ameriku, podvolí, „Velká Británie z ní nejspíš vystoupí“.
Washington v něm povolí jen sotva. Už s cílem „přijít k novým trhům pro vlastní produkci a konfiskovat je Číně“. A „vrátit zároveň značnou část výroby zpátky do USA“. Souběhem obojího přitom „zpřetrhat i onu ´pupeční šňůru´, která je váže k jejich dnešnímu hlavnímu geopolitickému protivníkovi“. Ta konstelace nemá obdoby ani za „studené války“: „ekonomické vazby USA a SSSR byly značně limitované“. Pro „americkou ekonomiku zásadní váhu rozhodně neměly“.
Samo „´transpacifické partnerství´ je pokusem přijít k další možnosti, jak část těchto zemí – potenciálních alternativ Číny coby dodavatele zboží široké spotřeby – z vlivu této země vytrhnout“. A „dosáhnout, aby tržby za tyto dodávky inkasovaly právě tyto země, a nikoli Čína stojící jim za zády (připomeňme, že třeba v případě Malajsie mají Číňané pod kontrolou 80 % ekonomiky země)“.
To je ten důvod, proč Amerika „potřebuje mechanismus vnější kontroly ´pravidel hry´“. „Americké nadvlády nad arbitrážemi a soudy, řešícími ekonomické spory“. Na „politické úrovni se to bude řešit jednoduše: USA budou prezentovat rostoucí export a tržby těchto zemí – a žádat, aby se nad dílčími případy, namířenými nikoli proti partnerským zemím, nýbrž proti Číně, ´přimhouřily oči´.“ Ti „noví partneři se přitom Čínou nikdy nestanou“. „Izolovaní jsou totiž příliš malí“.
Obě „partnerství“ – „transpacifické“ i „transatlantické“ – jsou tak součástí jednoho a téhož plánu. Cílem je „zpřetrhat vztahy s Čínou“. Přivodit jí „dramatický růst hospodářských problémů“. Druhá z obou konstrukcí – „ekonomické NATO“, podřizující Americe Evropu – je tou hlavní a určující. Ta „transpacifická“ spíš jen „doplňkovou“. A bez chomoutu na evropském krku i „odsouzenou k fiasku“. Sama o sobě je totiž „pro USA ekonomicky nevýhodná“.
To, že v tichosti „odepisuje brettonwoodské ekonomické vazby“ – a „Světovou obchodní organizaci v prvé řadě“ – by nemělo nikoho mást. Nahrazuje je totiž „systémem dělby práce, regulovaným výlučně Spojenými státy samými“. Aby to „všechny, s kým se v něm nepočítá, odsoudilo k ekonomické zaostalosti a debaklu“. A Americe naopak „umožnilo překonat krizi i za cenu, že to její satelity, především EU, dovede k vážné ekonomické degradaci“.
Zhruba tak se – v „prvním čtení“ – jeví „plán USA, prosazovaný železnou rukou“. Scénář, jemuž „obětují s gustem i mnohé z toho, čemu se dřív připisovala prvořadá váha“. Žádný „jiný plán se podle všeho na obzoru nerýsuje“. Příčinou je „až příliš velká nerovnováha v americké ekonomice“. Akutní potřeba „´zalepit´ problém tří tisíc miliard dolarů ročně, je-li jich momentálně s to inkasovat jen tisíc“.
„Mít Spojené státy k dispozici i spolehlivější plán, do toho, o němž je řeč, by se jaktěživ nepouštěly.“ Ten totiž stojí i padá s „rozlousknutím celé hromady ideologických a politických problémů“. Na vlásku visí ostatně i to, zda se „severoatlantickou zónu volného obchodu“ podaří vnutit Evropě.
