Zadlužené státy takzvaného Západu a jejich nenasytní majitelé už potřebují skutečně každou zemi, ze které ještě něco kápne. Jestliže Rusko v Sýrii jednoznačně ukázalo, že organizování násilných převratů má své limity a že je ochotno bránit oběť i silou, západní oligarchie teď k dobytí zdrojů zkouší „medovou“ taktiku: stranou jde mantra zvaná lidská práva či mýtus o jaderných zbraních, a naopak je důležitá „spolupráce“ a „mír“. Najednou.
A tak vidíme, že „komunistická diktatura“ na Kubě náhle, po mnoha desetiletích není žádný problém, stejně jako „íránská agresivita“, „hrozba pro Evropu“, které zmizely doslova přes noc. Koneckonců i „obraz Pchjongjangu se dlouhodobě přeci jenom mění“. Ostatně můžeme očekávat, že podobných náznaků a později otevřených projevů „smířlivosti“ a nakonec až podlézavosti vůči KLDR bude rychle přibývat, protože západní oligarchové velmi dobře vědí, jak obrovský potenciál tato země už teď nabízí. Ale o tom až někdy.
No a pak je zde prosperující Bělorusko, navíc cenný ruský spojenec. Dvě mouchy jednou ranou. Alexandr Lukašenko přestal být „posledním diktátorem Evropy“ už před mnoha měsíci a v jednu chvíli to dokonce vypadalo, že bude se zadluženci a jejich pány dobrý kamarád, to když se ukázal jako „konstruktivní“ ve věci konce Ukrajiny. Běloruský prezident si před volbami dával velký pozor na to, co říká, aby nerozdráždil domácí nacionalisty a současně aby voličům ukázal, že i on umí být trochu prozápadním, takže netřeba pohlížet po tamních sluníčkářích.
Proto často volil tvrdá slova vůči Rusku. A taky protože dobře věděl, že Rusové Bělorusko zhrzeně neopustí. Ano, Rusko nutně potřebuje Bělorusko z politických, ekonomických i vojenských důvodů (a naopak to platí dvojnásob). Ale především: Rusové si hýčkají bratrské Bělorusy, protože jde vlastně o jeden národ, který – mimo jiné – před více než sedmdesáti lety sdílel to nejhorší, co se lidstvu v celé historii událo. A Bělorusko je jednou z mála postsovětských zemí, kde se neukázala pravá tvář katastrofy jménem rozpad Sovětského svazu, jak to nedávno a pro nechápavé už poněkolikáté vysvětlil Vladimir Putin.
Jak se blížily říjnové prezidentské volby v Bělorusku a jak se Lukašenko znovu cítil jistý, jasně řekl, kudy další cesty povedou. Nejenže prohlásil, že v případě války se Západem bude Bělorusko na straně Ruska, ale především se v předvečer voleb „dopustil“ velmi ostrého projevu ve Valném shromáždění OSN, kdy na Západ naložil odpovědnost za všechno špatné.
Je po volbách, které potvrdily jednoznačnou podporu běloruského lidu Alexandru Lukašenkovi. Západní oligarchie věděla, že s tím nic nenadělá, a tak si letos už odpustila i dříve povinné pohádky o „nedemokratičnosti voleb“, „volebních podvodech“ a tak dál. Namísto toho přešla na „medovou“ taktiku a „zmírňování“ sankcí.
Bělorusům je jasné, o co Západu jde. Mediální humbuk okolo úvah o ruské letecké základně v Bělorusku vyústil v prohlášení tamního ministra obrany Andreje Ravkova rovnou o tom, že jeho země potřebuje útočné prostředky proti NATO, rozpínajícímu se k bezprostřední blízkosti běloruských hranic. Západ je náhle tam, kde byl za „posledního evropského diktátora“.
A své si k tomu řekl člověk, kterého se vyplatí sledovat, protože jak říká, tak bývá, nehledě na to, že v Rusku se velice řeší, jaký kariérní postup asi bude následovat po skončení jeho angažmá na ministerstvu obrany… Sergej Šojgu:
„Potřebujeme nezbytně nejen vysokou úroveň spolupráce obranných resortů, ale také koordinované pozice k základním problémům globální a regionální bezpečnosti, které umožní úspěšně řešit otázky posílení obranného potenciálu Svazového státu (Ruska a Běloruska)… V podmínkách aktivizace NATO v blízkosti ruských hranic před námi stojí úkol zvýšit bojovou připravenost a způsobilost orgánů vojenského řízení, vojsk Ruska a Běloruska ke společné akci při odražení agrese proti Svazovému státu.“
Jasněji už to říci nemohl a jeho běloruský protějšek Andrej Ravkov mu u toho sekundoval. Dohodli se na vytvoření vojenské organizace Svazového státu a obě země pracují na společném řešení protivzdušné obrany.
Je jasné, že plán rozkrást další zemi, stabilní a dobře fungující, a k tomu ještě kriticky oslabit Ruskou federaci, selhává.
Reakce západní oligarchie byla rychlá a příznačná. Chcípající kobyla se zmáhá k dalšímu kopanci – viz čerstvá zpráva z 28. října: “NATO zvažuje posílení vojsk na hranicích s Ruskem jako součást nového úsilí odradit Moskvu od agrese“.
Ilustrační foto: http://mil.ru / Creative Commons Attribution 4.0
