Veronika Sušová-Salminen
19.10.2015 facebooková ‘zeď’ autorky
Vystoupení armádního souboru Alexandrovci v České republice bylo po letech zase zpolitizovanou událostí. Vždyť soubor má na sobě uniformu armády RF a je poslem měkké (kulturní) moci Ruska, jehož politika čelí ostré kritice.
Jejich repertoár odkazuje na sovětskou minulost, kterou v Česku odmítáme a přitom víme lépe, jak by se s ní měli sami Rusové vyrovnávat. Ruská kultura je dnes zase kulturou “agresora” a ruského imperialismu a je třeba se jí postavit. A možná začneme u Alexandrovců a skončíme u Čajkovského nebo Glinky (ten psal vyloženě ruskou patriotickou hudbu)…
Nebudu hodnotit umělecké kvality souboru, protože na to nemám kompetence, Nakonec jako se vším pro většinu lidí je to stejně otázka “líbí” a “nelíbí”, i když o hudební originalitě Alexandrovců se asi dá těžko pochybovat. Ostatně soubor hraje všude po světě a má velkou prestiž. Je celkem pochopitelné, že je pro některé profesionály jako jsou Helena Vondráčková nebo Lucie Bílá čest si s nimi zazpívat.
Neměl by nám taky ujít jeden menší detail. Dnešní Alexadrovci svým repertoárem nepředstavují jen sovětskou minulost, ale přináší vlastně dost zajímavý mix svého aranžmá a dnešních hitů, které – zase detail – zpívají (stejně jako české nebo slovenské lidovky) po našem. Není tak divu, že z toho jde “strach”, protože je to přístup, která nejen přináší ruskou kulturu (se sovětským prvkem), ale přebírá a respektuje kultury místní. Mimochodem Karel Gott k 80. narozeninám orchestru a spolu s ním v Moskvě zazpíval v češtině Lady Carneval. A potom čestně alexadrovský superhit Katuša…Za obrovských ovací moskevského publika. Říká se, že hudba spojuje lidi…třeba to “nebezpečí” plyne pro některé kritiky (třeba nevědomě) právě odsud.
Jsem dcera svého otce, který mi vyprávěl téměř “hororové” příběhy o tom, jak musel v mládí chodit na podobné koncerty. Táta chtěl tehdy poslouchat rock ‘n’ roll a ne vojenský ansámbl, který brnkal na několik desítek balalajek ruské častušky…A rock ‘n’ roll byl tehdy hudbou amerického imperialismu a protisocialistického chuligánství. Byla to hudba “agresora” ve Vietnamu a v Koreji. Pointa jeho generační zkušenosti pro mě byla vždycky jasná: ne zrovna to, že sovětská hudba je špatná, i když se mi třeba nemusí líbit, ale to, že zakazování a vnucování čehokoliv je prostě špatně…
Ještě v roce 2015 se bohužel najde dost lidí, kteří by se k něčemu podobnému podle všeho rádi vrátili. Demokracie, ke které se hlásíme, si ale musí poradit s koncertem Alexandrovců i s tím, že v jejím rámci existuje ne jeden, ne dva ale deset různých názorů a široká paleta vkusu lidí.
