Analýza: Uprchlíci z Afriky, problémy Afriky a naše zodpovědnost

Avatar
Původní autoři

Jens Berger
13. 11. 2015     NachDenkSeiten
Plaví se v Atlantiku na kocábkách, topí se před Lampedusou, před Ceutou je ostřelují pohraniční střelci EU a někdy to dokonce dotáhnou do zaslíbených severních zemí, kde jsou buď využíváni jako ilegální levní pracovníci, nebo hned opět odsunuti – řeč je o černých afrických uprchlících, kteří jsou zde většinou s despektem označováni jako „ekonomičtí uprchlíci.“ Ačkoliv se veřejná debata o černých afrických uprchlících vede přímo hystericky, kromě povrchních polopravd se dozvídáme spíše jen velmi málo o důvodech masového exodu.

Je to v tom, že důvody jsou velmi koplexní? Nebo v tom, že „ my“, tedy globální sever, neseme jistý podíl zodpovědnosti za beznadějnou situaci? Jens Berger

Dovolte mi, prosím, odstranit jedno populární nedorozumění: Když je řeč o afrických uprchlících, často se přitom hovoří o uprchlících před chudobou, hladem a nemocí. Afrika je žebrácky chudá, téměř každý druhý černý Afričan žije pod absolutní hranicí bídy 1,25 amerického dolaru na den. Kdo si však myslí, že nejchudší z chudých budou jednoho dne stát před branami Evropy, ten opravdu nepochopil, co znamená absolutní bída. Nejchudší z chudých nezvládnou ani to, aby ze zdravotních a finančních důvodů opustili svou vesnici nebo město, nemluvě o tom, aby nastoupili cestu do daleké Evropy. Kdo se odváží na útěk za lepší budoucností do daleké Evropy, patří spíš k africké střední vrstvě, je mobilní, většinou městského původu a na africké poměry velmi vzdělaný. Mluvit v této souvislosti o „ekonomických uprchlících“ a rozčilovat se, že někteří z uprchlíků „dokonce“ vlastní smartphony, je však bigotní. Kdo z Afriky vyrazí do Evropy, ten hledá především jedno – naději, že snad povede lepší život. Těm nejchudším z chudých není dopřána ani ta naděje.

Osobní důvody pro útěk na sever jsou přitom velmi rozmanité, mají však v osobní rovině jednoho společného jmenovatele: Je to senegalský rybář, který už nemůže uživit svou rodinu, nigerijský zámečník, který nenachází žádnou práci nebo liberijský syn náčelníka, pro kterého přes dobré vzdělání jako pro druho-nebo třetího rozeného není žádné adekvátní uplatnění ve vlastní vesnici. Neustále jde zejména o to, že většinou mladí muži nemají ve své vlasti žádnou šanci na aspoň zčásti pořádnou práci , nebo sebe a své rodiny nejsou schopni sami uživit.Proč tato šance v Africe neexistuje?

Na tuto otázku není žádná jednoduchá odpověď. Důvody pro africkou trvalou bídu jsou tak komplexní jako sám černý kontinent. Když se zde mluví o Africe, pak jde primárně o černou Afriku, tedy země pod Saharou.A i zde jsou zčásti velké rozdíly. Nelze srovnávat závislý stát Burundi s průmyslovým státem Jižní Afrika. Protože většina uprchlíků pochází z těžce zbídačených zemí západní a východní Afriky, vyplatí se omezit analýzu na tyto země.

Přísně vzato se většina afrických zemí ještě stále nachází v předprůmyslové době. Průmyslová výroba téměř neexistuje, u exportu dominují suroviny a zemědělské produkty, hotové výrobky mají jen mizivý a stále menší podíl. Jestliže v roce 1980 byly 1,6% afrického exportu hotové výrobky, dnes je to jen 0,8%. Je ale jedno, o jaký sektor jde, velkým problémem celého afrického hospodářství je jeho zaostalá produktivita, která se týká mnohých sektorů. Proto se také africké zboží a statky, které se mohou vyrábět i v jiných regionech, na volném a otevřeném trhu prosadit nemohou. Vepřové a drůbeží maso z dolnosaských zemědělských podniků i přes nesrovnatelně vyšší náklady na mzdy v Německu a na základě mikroekonomicky vysoce výnosného výrobního postupu s velkým užitím strojů vykazuje nižší cenu za náklady na kus než africké vepřové a kuřecí maso. Rozdíl je přitom tak velký, že jen samotné náklady na transport a logistiku jsou více než pokryty, když se toto zboží vyváží do Afriky. Podobně to vypadá s obilím. U hotových výrobků je rozdíl ještě větší. Když čínský výrobce textilu dováží z Mali bavlnu a z ní v Číně vyrábí tričko, může toto tričko v Mali nabízet výhodněji, než místní výrobce textilu. Afrika je na základě své nízké hospodářské produktivity závislá.

V celém světě byly vždy státy a regiony, které v produktivitě zaostávaly, a přesto dohnaly náskok a dokonce často produktivnější státy a regiony předstihly. Příkladem je německé císařství, které zpočátku bylo daleko za raně industrializovanou Velkou Británií, a v nové době Čína, která byla ještě před čtyřiceti lety čistě vývojovou zemí s mizivě nízkou produktivitou. Jak tyto země zvládly se otevřít?

Odpověď se jednoduše nabízí: Částečně rigorózním protekcionismem a egoistickou celní a subvenční politikou. Kdyby například republika Mali uvalila tak vysoká dovozní cla na čínské hotové výrobky, že budou na místním trhu dražší než domácí produkty, měl by místní textilní průmysl profitující trh a mohl by dosáhnou obratu, který je nutný pro efektivnější vlastní produkci a dlouhodobě či střednědobě sníží náklady za kus takovým způsobem, že by mohly samy bez ochranných cel konkurovat čínským výrobkům Totéž platí analogicky pro zemědělské produkty, které dnes konkurují dovozu z globálního severu.

Faktor “EU”

Právě tato politika slibující úspěch není africkým státům v globálním hospodářském a obchodním systému dovolena. Téměř všechny africké státy jsou členy světové hospodářské organizace WTO a navíc mají zvláštní smlouvu s “ velkými hráči “na mezinárodním trhu – EU, USA a Čínou. EU nutí africké státy, aby na výrobky z EU nezaváděly řádná ochranná cla. Kdo se před tímto diktátem neskloní, ztratí za čas přístup k evropskému trhu. Před téměř rokem to EU potvrdila na příkladě Keňi. Kenia z dobrého důvodu odmítla zrušení ochranných cel na dovozy z EU. Na oplátku zavedla EU ochranná cla na dovozy z Keni. /např. čaj, káva,kakao, řezané květiny/. Takové měření sil vyhraje nakonec vždy ten, kdo má silnější hospodářskou paži , a proti gigantu EU nemůže obstát žádný africký stát. Za krátkou dobu se Kenia podvolila a musela se dívat, jak cenově výhodný dovoz z EU vytlačuje z trhu místní výrobky.

Dnes na afrických trzích dominují zemědělské výrobky z EU.Proti průmyslově vyráběnému a subvenciovanému mléčnému prášku z Německa, drůbežímu masu z Holandska nebo rajčatovému protlaku z Itálie nemohou místní producenti cenově obstát. Důsledkem je, že zmizí z trhu. V roce 1990 například pocházelo ještě 80 % drůbežího masa prodaného v Ghaně z domácí produkce. Dnes je to jen 10%.

Zejména v západoafrických pobřežních státech provozuje EU nanejvýš agresivní rybářskou politiku. Africké státy jako Senegal, jsou přes obchodní smlouvy nuceny k tomu, aby podstoupily kontingenty rybolovu podnikům EU. V důsledku pak evropské lodě vyloví východní Atlantik a senegalští rybáři se vracejí s prázdnými sítěmi. A nyní můžete třikrát hádat, jakou perspektivu tito rybáři mají a kam je to táhne. Neziskovky odhadují, že téměř pětina afrických uprchlíků jsou “ migranti rybolovu.” Mnoho bývalých rybářů přitom využívá své čluny, aby dopravili své krajany za poplatek do zaslíbených zemí severu. Komisařka EU pro obchod Cecilia Malström popsala nedávno smlouvy o volném obchodu mezi EU a africkými státy jako „ partnerství mezi rovnoprávnými“ – s určitou dávkou cynismu je toto prohlášení neúnosné.

Faktor „ Čína“

Není to však jen EU, která využívá svou „ pouhou“ hospodářskou moc, aby vysála Afriku a věčně ji držela v závislosti. Nový gigant na africkém kontinentě je Čína. V roce 2009 vystřídala Čína USA jako nejdůležitějšího obchodního partnera. Dnes činí obchodní obrat mezi Čínou a Afrikou kolem 250 miliard dolarů – EU dosahuje okolo 180 miliard dolarů, objem obchodu mezi Afrikou a USA kontinuálně klesá a dnes činí jen kolem 80 miliard dolarů. Obchod mezi Čínou a Afrikou přitom roste ročně v dvoumístném procentním objemu, přičemž čínský vývoz roste ještě rychleji než dovoz.

Nárůst čínského importu se vysvětluje sám. Čína se stala podnikovou bankou světa a potřebuje suroviny, aby vyráběla hotové výrobky pro globální trh. Tyto suroviny pocházejí částečně z Afriky. A protože EU a USA produkují samy stále méně výrobků, a ve stále větší míře dovážejí hotové výrobky z Číny, přesunul se proud afrických surovin z EU a USA do Číny.

Čína je však daleka altruistického jednání nebo úsilí o „ partnerství mezi rovnocennými“ s Afrikou. Jako protiváhu většiny řádně dotovaných kutacích a těžebních práv a smluv o exportu trvá Čína ze své strany na tom, aby africké státy otevřely své trhy čínským produktům. Podle povrchního pozorování je to zcela v zájmu Afričanů. Čínské podniky vyrábějí speciální kvalitativně méně hodnotné výrobní linky pro asijský a africký trh, které se nedají srovnat s čínskými importy v EU a USA. Následkem toho zaplavují levné mobily a levné ledničky africké a asijské trhy/ made in China/ . A přitom jsou prvními výrobky, které si africké domácnosti mohou vůbec dovolit. Velkou nevýhodou však je, že čínské výrobky často konkurují domácím výrobkům, zejména v textilní oblasti. V minulých letech to byly sbírky obnošeného šatstva ze severu, které ovládly místní africké trhy a poškodily domácí textilní hospodářství, dnes jsou to cenově výhodné textilie z Číny.Proti tričku za 3 EUR z delty Perlové řeky nemůže obstát žádný africký výrobek. Poté, co Nigerie musela otevřít svůj trh čínským importům, zmizelo 80 % nigerijského textilního průmyslu, 250 000 Nigerijců tím ztratilo práci – zato teď si mohou kupovat cenově výhodnější trička z Číny, a hrozí, že zcela zmizí z obzoru.

Faktor korupce

Z ekonomického hlediska stůně zahraniční obchod zejména proto, že černý kontinent vyváží hlavně suroviny. Sotva nějaké jiné hospodářské odvětví nabízí podle obratu místním zaměstnancům tak malý příjem. Například vývoz ropy Angoly přispívá polovinou do národního hrubého domácího produktu a činí 95 % celkového exportu. Přesto jsou v této oblasti zaměstnány přímo či nepřímo jen 2 % Angolanů. Velká část příjmů přitom teče ve formě koncesí a exportních cel na různá místa ve státním aparátu, která jsou vysoce korupční. Z vývozu surovin proto profituje zpravidla malá, ale o to více bohatší korupční elita, která své zisky investuje nejen do produktivních investic ve své zemi, ale i do luxusního zboží, vil a rozsáhlých cest za nákupy v New Yorku, Curychu nebo Hongkongu. Místní hospodářství v tomto případě nemá žádný zisk.

Navíc jen málokdy vznikají ekonomické přebytky. Když tečou do země peníze za těžební licence, /pokud hned nezmizí na švýcarských kontech/,tak zpravidla proudí ještě více peněz ze země – za dovozy a levné zboží z Číny, zemědělské výrobky z EU a luxusní zboží z celého světa. Obchodní bilance je přitom negativní, z čehož plyne, že se dotyčná země nakonec zadluží. A jakmile státy spadly do dluhové pasti, tak definitivně ztratily svou suverenitu. Je jedno, zda Světová banka, MMF nebo Čína či státní banky – všichni věřitelé trvají na tom, aby byla odbourána ochranná cla a místní trhy se otevřely mezinárodním výrobkům.

Protože devastující korupce je známa i v dotyčných zemích a je destabilizujícím faktorem, mají všichni jmenovaní aktéři vlastní program, a starají se o to, aby jejich drahé investice při dalším puči neztratily hodnotu. EU a USA mají svá „ Good – Goverance – pravidla“, která jsou však splněna jen málokdy a u strategicky důležitých investic jsou zcela smetena ze stolu.Čína se zásadně do interních záležitostí nevměšuje a místo toho předložila program, který by se dal označit jako „ infrastruktura pro suroviny.“Velká část nákladů za těžební licence se neplatí hotově, ale ve formě projektů infrastruktury. Jako důsledek je možno téměř ve všech afrických zemích vidět víceméně velké čínské pracovní kolony, které stavějí silnice, přehrady nebo přístavní zařízení. To je samozřejmě na první pohled dobrá věc. Africkým zemím to asi nepomůže, protože tyto projekty kompletně realizují čínské podniky, s čínskými penězi, čínskými stroji, čínskými inženýry a dělníky. Když je projekt dokončen, zmizí stroje a know how , a co zůstane, je ulice, která se bez údržby již za několik let rozdrolí. Myšlenka, která je za tím, zní, že naléhavě nutné investice přijdou teprve tehdy, až se vybuduje infrastruktura. To však v Africe ještě nikdy nenastalo. Když výrobní podniky mají vážný zájem o investici, pak zpravidla následuje nutná infrastruktura. Ovšem k výrobním investicím se nenechají přemluvit ani Číňané, ani Evropané.

Co zůstává, jsou projekty infrastruktury, které se v horkém klimatu samy rozpadnou a nevytvoří žádná pracovní místa. Cynicky by se dalo říci, že neproduktivní ulice je pro zemi beztak lepší dvacátý kostým Chanell pro první dámu. To sice není chyba, ale vůbec to neodstraňuje základní problém Afriky.

Co lidem zbývá?

Když v předminulém století hospodářské krize zasáhly Irsko, Itálii, Německo, Velkou Británii, Rusko a Polsko,rozhodlo se mnoho lidí z těchto zemí hledat své štěstí na druhé straně Atlantiku. Rozhodnutí opustit starou vlast, aby svému životu dali perspektivu, není přes veškeré kulturní hranice novum. Když rybář již nemůže uživit svou rodinu, zámečník nenajde žádnou práci i v budoucnu a dobře vzdělaný jinoch z lepší rodiny nevidí ve své vlasti žádnou perspektivu, pak lidé svou vlast opouštějí, ať do sousední země,kde však v konkrétním případě žádná perspektiva neexistuje, nebo se vydají na dalekou cestu přes světová moře, a daleko od vlasti začínají novou šanci. Pokud se na základních problémech a zde nastíněných příčinách nic nezmění, tak také proud uprchlíků z Afriky neustane. Naopak: Co v současnosti sledujeme před Lampedusou a Ceutou, je možná jen předehra většího vývoje, který bude charakterizovat naše století.

Ještě vyšší ploty a a silněji zavázané autoritářské státy na jižním okraji Středozemního moře nebudou moci tento vývoj zastavit. A když se podíváme do budoucnosti, nemusíme mít v souvislosti se změnou klimatu a demografickým vývojem v Africe tolik fantazie, abychom poznali, že migrační proud můžeme zmírnit jen tehdy, když budeme bojovat proti příčinám, a ne proti symptomům.

Afrika momentálně prožívá fázi růstu bez rozvoje. Co ale Afrika potřebuje, je růst s rozvojem.To se ale dá zvládnout jen tehdy, když se státům kontinentu dá šance, aby se dále rozvíjely. K tomu je nejprve zapotřebí sestoupit z vysokého evropského koně. Afričané konečně nejsou hloupí a ve většině případů sami vědí, co by potřebovali. Jsou ale polapeni v obchodním systému, který byl explicitně zkonstruován za zájmy globálního severu, ke kterému musíme dnes počítat i Čínu, a proti zájmům globálního jihu. Když se proti sobě postaví boxer těžké a muší váhy, pak je tento boj nerovný a nefér. Stejně nefér je globální volný obchod, když hospodářsky nevyvinuté státy mají konkurovat přímo gigantům světové ekonomiky. Kdo chce pomáhat Africe, musí dát Africe šanci, aby se dále vyvíjela. A to jde jen tehdy, když se africkým státům dovolí zavést ochranná cla a dbá se na investování příjmů z vývozu do výroby v odpovídajících zemích. To se ostatně netýká jen afrických států. Proč například EU nezavede pro evropský vývoz do Afriky „ solidární clo“, jehož příjmy by šly do fondu spravovaného Afričany, se kterým by africké podniky mohly uskutečnit výrobní investice ve vlastní zemi?

Existovaly by tedy možnosti, jak pomoci Africe, aby si ve středně – a dlouhodobém výhledu mohla pomoci sama.Tyto možnosti bohužel agenda EU, USA a Číny neobsahuje. A člověk nemusí být pesimistou, aby předpověděl, že kyvadlo hodin se spíš vychýlí jiným směrem.Pak se ale nesmíme divit, že lidé vezmou svůj osud do vlastních rukou.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila Mgr. Zdeňka Holešová