Srebrenica 1995-2015: Pouze fakta, žádná propaganda či přikrášlování

20. výročí pádu srebrenické enklávy v Bosně a Hercegovině, které připadá na červenec 2015, je významnou událostí. Tento stručný faktografický přehled je věnován všem, které zajímá pravda a nikoli politizace. Po dvaceti letech je načase důkladně probrat fakta a nic než fakta. To je obzvlášť důležité nejen z hlediska hledání pravdy, ale také proto, že srebrenické události se nestaly pouze lokálním či jen regionálním, ale celosvětově významným tématem, který soustavně přitahuje širokou mediální pozornost, vyvolává politické kontroverze a slouží jako nástroj politické destabilizace.

Jakými zásadami se řídí tato publikace?

Vždy je zapotřebí pravdy: kvůli obětem, obviněným a rovněž usvědčeným; kvůli historikům, které zajímají fakta a nikoli propaganda; a kvůli veřejným činitelům, kteří si skutečně přejí pracovat ve prospěch veřejnosti. Nicméně pokud jde o Srebrenici, pravda –

jak ukážeme dále – dosud nebyla předložena.

Ačkoli ještě nelze s jistotou říct, co se přesně stalo v roce 1995 ve Srebrenici, během posledních dvaceti let toho bylo zjištěno dost, abychom mohli spolehlivě tvrdit, co se nestalo, přestože je to vydáváno za pravdu. Počty, které jsou neustále nekriticky udávány v místních, regionálních a mezinárodních médiích, fórech a politických institucích a strukturách – jež se soustřeďují na tvrzení, že „srbské síly“ spáchaly genocidu na 7 000 až 8 000 bosensko-muslimských válečných zajatcích –, jednoduše neobstojí při podrobném přezkoumání a nejsou podpořeny dosud zjištěnými důkazy.

Svévolné počty a fakty nepodložená obvinění, parlamentní a mezinárodní „rezoluce“, společně s rozsudky ICTY jsou (zne)užívány k otrávení sociálních, politických, interkonfesijních, mezietnických a mezinárodních vztahů, k zasévání rozkolu a nestability, k prohlubování napětí a rozdmychávání extrémismu v balkánském regionu i jinde. To slouží pouze zájmům těch, kteří profitují z permanentní destabilizace, otřesů, umělých rozdělení a „střetů civilizací“.

Srebrenické tragédie bylo nesčetněkrát (zne)užito a je (zne)užívána i nadále jako záminka k organizování politických a/nebo vojenských intervencí proti svrchovaným státům či k vměšování se do jejich vnitřních záležitostí a podněcování vnitřních nepokojů z „humanitárních“ důvodů. „Musíme zabránit další Srebrenici!“ je válečným pokřikem, který jsme v uplynulých dekádách často slýchávali jako předehru k západním vojenským intervencím v Jugoslávii (v Kosovu), Kongu, Makedonii, Iráku, Sýrii a Libyi. Srebrenica také tvoří důležitý pilíř ideologie, která stojí za doktrínou „Odpovědnost chránit“ (R2P), která byla zkonstruována, aby legalizovala západní intervencionalismus na globální úrovni. To je důvod, proč má pravda o Srebrenici, ať již kompromituje či je nepříjemná pro kohokoli, globální význam a důsledky.

Přes téměř dvacet let práce, obžalob, svědectví, procesů a miliónů stran „důkazních materiálů“ se ICTY nepodařilo zjistit pravdu. Jedním z mála úspěchů, které si může ICTY nárokovat, je to, že se mu podařilo pochybnými prostředky onálepkovat srebrenické události jako „genocidu“ – bez adekvátních důkazů a za použití velmi pochybné právní argumentace.
Po dvaceti letech zmaru, záměrného zatemňování a neférového politického nakládání s lidskou tragédií je tedy načase pokusit se o něco jiného. Nejlepší a jedinou legitimní cestou, jak konečně učinit důvěryhodný pokus o zjištění, co se stalo v červenci 1995 ve Srebrenici, by bylo založení skutečně nezávislé Srebrenica Truth Commission. To by byl nejlepší způsob, jak zastavit další odporné zpolitizovávání a (zne)užívání této tragické události, a jak rovněž přinést konečně pokoj skutečným obětem na všech stranách tohoto konfliktu a rodinám těchto skutečných obětí, se kterými všichni lidé dobré vůle sdílejí jejich bolest. Ve Srebrenici rozhodně došlo ke zločinu, a pouze jeho úplné a naprosté objasnění by všem umožnilo plně se s touto minulostí vyrovnat, dojít usmíření a posunout se dál.

Naše publikace je příspěvkem k tomuto cíli, snahou napomoci zjištění plné pravdy o tom, co se stalo ve Srebrenici – a nejen v roce 1995 – v naději, že bude k užitku médiím, širší veřejnosti, tvůrcům politiky a všem, kteří mají moc podniknout patřičné kroky, jak se s konečnou platností vypořádat s tímto mezinárodním problémem a zasadit ho do náležité perspektivy – bez manipulací, zneužití faktů či postranních motivů.

Srebrenica: fakta, předpoklady, nejasnosti

1. Kolik bylo zabito lidí ve Srebrenici v červenci 1995 podle rozsudků, které vynesl Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia – ICTY)?

Pamětní centrum v Potočari, které se nachází poblíž Srebrenice, uvádí počet 8 372 obětí.
Podle publikace „Bosanski atlas zločina“ [Bosenský atlas zločinu], kterou vydalo Centrum pro výzkum a dokumentaci v Sarajevu (Istraživačko dokumentacioni centar – IDC), bylo ve Srebrenici a okolí zabito v červenci 1995 zabito 6 886 lidí. Nicméně, v samostatně publikované tabulce uvádí Centrum 4 256 zabitých a 2 673 pohřešovaných bosenských Muslimů (je zjevné, že počty nesedí).

Rozsudek ICTY v případu s bosensko-srbským generálem Radislavem Krstićem uvádí počet „7 000 až 8 000 lidí.“ (Rozsudek soudu, odst. 487)

Rozsudek ICTY v případu s bosensko-srbským plukovníkem Vujadinem Popovićem konstatuje: „Soudní komora shledala, že od 12. července do konce července 1995 bylo popraveno několik tisíc bosensko-muslimských mužů.“ (Rozsudek soudu, odst. 793) Tato komora dále konstatuje, že „zjistila, že přinejmenším 5 336 identifikovaných osob bylo popraveno po pádu Srebrenice. A tento počet by klidně mohl dosahovat 7 826.“ (Rozsudek soudu, poznámka č. 2862)

V rozsudku ICTY v případu s bosensko-srbským generálem Zdravkem Tolimirem se uvádí počet „4 970 obětí.“ (Rozsudek odvolacího senátu, odst. 426)

Údaje o těchto počtech, které poskytl a údajně prověřil ICTY se nejen soustavně liší, ale také příhodně zatemňují rozdíl mezi oběťmi, které byly a) skutečnými oběťmi poprav, b) které zemřely z jiných příčin: buď v boji se srbskými silami, z přirozených příčin, v důsledku sebevraždy, boje či rivality mezi muslimskými silami samými, a za c) těmi oběťmi, které se stále pohřešují, a jejichž přesný osud není znám. Pouze ty za a) mohou být považovány za oběti válečných zločinů. Všechny tyto kategorie obětí jsou nicméně spojeny dohromady do jedné obecné cifry, aby se jejím dostatečným nafouknutím ospravedlnilo tvrzení o „genocidě“.

Závěr: Ani ICTY, ani žádná jiná instituce k červenci 2015 přesně nestanovila počet popravených vězňů. Navíc, oběti poprav, ztráty způsobené boji a vzájemnou rivalitou, lidé zasebevraždění, pohřešovaní či mrtví z přirozených příčin jsou neustále směšováni dohromady. Přesný počet popravených obětí musí být teprve stanoven – a pouze ty pak mohou být označeny za oběti válečného zločinu.

2. Kolik osob bylo skutečně usvědčeno ICTY jako přímí pachatelé či spolupachatelé poprav vězňů ve Srebrenici a okolí v červenci 1995?

Jedinou osobou, která byla usvědčena ICTY jako přímý pachatel zločinu ve Srebrenici, nebyl Srb, ale bosenský Chorvat Dražen Erdemović, který byl identifikován jako příslušník „10. sabotážní jednotky“ v rámci bosensko-srbské armády, který byl usvědčen v roce 1998 za podíl „na smrti stovek bosensko-muslimských mužských civilistů, jejichž přesný počet nebyl zjištěn,“ (Rozsudek o trestu, 5. března 1998), což byl odsouzen přesně k pěti rokům. Tento absurdně nízký trest byl odsouhlasen poté, co Erdemović uzavřel dohodu s Úřadem žalobce ICTY, že poskytne svědectví, které pak několikrát změnil, a za podmínky, že bude svědčit proti obviněným Srbům, kdykoli si ho ICTY předvolá. Další součástí dohody bylo to, že dostane status chráněného svědka, na jehož základě mu byla poskytnuta nová identita a bydlení v nejmenované západní zemi.

Jak připustil sám Erdemović, bojoval na všech třech stranách bosenského konfliktu: v bosensko-muslimské armádě, bosensko-chorvatské armádě a bosensko-srbské armádě. V neprospěch jeho důvěryhodnosti dále hovoří skutečnost, že poté, co byl podroben psychiatrickému vyšetření, ho ICTY prohlásil 27. července 1996 za mentálně narušeného a nezpůsobilého dalšího procesu. Nicméně, jen o několik dní později, 5. července 1996, se Erdemović – stále formálně obžalován – objevil jako svědek obžaloby v procesu proti bosensko-srbskému předákovi Radovanu Karadžićovi a veliteli bosensko-srbské armády, generálovi Ratku Mladićovi. Ačkoli ICTY právě usoudil, že Erdemović je „nezpůsobilý výslechu,“ bylo toto „neověřené a nezpochybněné (a nezpochybnitelné) svědectví nemocného muže a masového vraha, který stále čelil vlastnímu procesu a odsouzení,“ (prof. Edward Herman) využito k vynesení příkazů k zatčení Karadžiće a Mladiće.

Erdemović byl původně zadržen jugoslávskými orgány 3. března 1996 a téměř okamžitě byl obviněn, nicméně byl předán ICTY na základě tlaku ze strany USA a ICTY a také proto, že na svém vydání trval sám, 30. března 1996.

Erdemovićovo rozporné a inkonzistentní svědectví bylo podrobně analyzováno a demaskováno v knize „Korunní svědek“ od Germinala Čivikova, bulharského novináře, který referoval o tomto procesu v ICTY pro německý státní rozhlasový kanál Deutsche Welle.
Jednou z klíčových věcí, která diskredituje Erdemoviće je skutečnost, že na místě, kde se podle svědectví podílel na popravě „přibližně 1 200 vězňů“, odkryly forenzní týmy ICTY celkem 127 ostatků potenciálních obětí, z nichž 70 mělo pásky přes oči a/nebo pouta na ruce, což by mohlo ukazovat na smrt při popravě. Tato do očí bijící inkonzistence nicméně nebránila ICTY i nadále využívat Erdemoviće jako svého „korunního svědka“ ve věci Srebrenice.

Erdemović také nebyl schopen potvrdit před ICTY přesné datum „masakru“, jehož se údajně zúčastnil. Jako možné datum střídavě uváděl buď 16. červenec 1995, nebo 20. červenec 1995.

Erdemović dokonce nebyl schopen poskytnout konzistentní svědectví o tom, jakou zastával hodnost v době údajného zločinu. Střídavě uváděl, že byl buď seržant, nebo že byl degradován na prostého vojína.

A nakonec, Erdemović si dodnes „nemůže vzpomenout,“ kdo vydal rozkaz k popravám, na kterých se údajně podílel. Podle jeho verze to byl „nějaký podplukovník“, který ale nebyl i po téměř dvaceti letech identifikován.

Někteří, ale nikoli všichni Erdemovićem jmenovaní spolupachatelé, byli následně usvědčeni, ale nikoli ICTY, ale Státním soudem Bosny a Hercegoviny v roce 2012.

Franc Kos, Stanko Kojić, Vlastimir Golijan a Zoran Goronja byli odsouzeni k různým trestům vězení za popravy vykonané na oné branjevské farmě. Zvláště zajímavá je skutečnost, že nikdo z nich, ani nikdo z dalších sedmi spolupachatelů či dvou nadřízených v linii velení, které jmenoval Erdemović, nebyli nikdy obžalováni ICTY či vyzváni, aby vypovídali jako svědci. Pravděpodobně proto, že ICTY nechtěl riskovat svědectví, která by odporovala jeho „korunnímu svědku“. Zamysleme se nad tím, že spolupachatelé toho, co má údajně být „nejvážnějším zločinem v Evropě od konce 2. světové války“, nebyli nikdy předmětem zájmu ze strany mezinárodního tribunálu, který má tento případ na starost. To je, jako kdyby nějaký trestní soud nevěnoval pozornost veškerým aktérům v rámci jistého skupinového zabíjení, vydal příkaz k zatčení a výslechu pouze jednoho člena této skupiny, aniž by se zajímal o svědectví dalších spolupachatelů.

Erdemović a jeho komplicové byli příslušníky bosensko-srbské vojenské jednotky, „10. sabotážní jednotky,“ multietnické jednotky, jejímiž příslušníky byli Srbové, Chorvaté, Muslimové a jeden Slovinec, jejíž napojení na bosensko-srbskou armádu co do posloupnosti velení nebylo nikdy prokázáno a jejíž členové byli podle svědectví před ICTY na desetidenní dovolené v době, kdy k údajným popravám mělo dojít. Jistou část této jednotky zjevně tvořili žoldáci, kteří po válce v Bosně a Hercegovině působili ve francouzských zájmech v Africe. Sám Erdemović dosvědčil, že získali 12 kilo zlata za jisté „vykonané služby“, což zkrátka není způsob, jak běžná vojenská jednotka funguje.

3. Jaké rozsudky vynesl ICTY proti dalším odsouzeným za zločiny či „genocidu“ ve Srebrenici?

Žádný z výše uvedených jednotlivců nebyl obviněn či usvědčen za popravování válečných zajatců, nýbrž na základě „velitelské odpovědnosti“ a kontroverzní doktríny „zločinného spolčení“ (Joint Criminal Enterprise – JCE), kterou rozvinul ICTY, a pro niž právní experti vymysleli přiléhavé označení „Just Convict Everybody“ [prostě usvědčit každého]. S využitím tohoto příhodného právnímu postupu byl ICTY schopen usvědčit dokonce i lidi, kteří o spáchaných zločinech nevěděli, mnohem méně však ty, kteří se na nich podíleli nebo k nim vydali rozkazy.

4. Podařilo se ICTY zjistit po téměř 20 letech soudních řízení, kdo vydal rozkazy k popravě válečných zajatců?

Ne. Ve svém odděleném a částečně nesouhlasném stanovisku v odvolacím rozsudku v případu Tolimir (duben 2015) napsal Jean-Claude Antonetti, soudce odvolací komory, že pokud by se ho nějaký člen rodiny obětí zeptal, kdo a proč nařídil popravy, nedokázal by odpovědět. (Rozsudek odvolacího soudu, str. 400). Žádný další soudce ICTY toto hodnocení nerozporoval.

Navíc existuje ještě další široce známé svědectví, které zkrátka nesmí být ignorováno, máme-li celou srebrenickou tragédii zasadit do patřičného kontextu, a pokusit se v dobré víře dobrat jejích příčin.

Při několika příležitostech a v různých médiích citoval Hakija Meholjić, bývalý velitel policie ve Srebrenici a člen jejího vedení v době války, slova Aliji Izetbegoviće, bosensko-muslimského prezidenta z doby války, která pronesl v Meholjićově přítomnosti na jednom zasedání v Sarajevu v roce 1993 a která byla shrnuta v pozdější zprávě OSN:

Meholjić dodnes tvrdí, že byl jedním z devíti svědků, kteří Izetbegoviće slyšeli a že šlo o nabídku, kterou Izetbegovićovi přímo sdělil tehdejší americký prezident Bill Clinton. To je možná důvod, proč další vedoucí představitel Srebrenice z doby války Ibran Mustafić pronesl při příležitosti Clintonovy návštěvy ve Srebrenici v roce 2003, že „pachatel se vrací na místo činu.“

5. Kolik těl bylo dosud pohřbeno v Pamětním centru v Potočari u Srebrenice, na hřbitově, který je vyhrazen pro muslimské oběti z července 1995?

Do roku 2015 bylo na tomto hřbitově pohřbeno přibližně 6 300 „jmen“ (což je podstatný pokrok směrem k cifře 8 372, která je vepsána na pamětní monument, ačkoli odůvodnění této cifry je nejasné). Pohřební procedura je pod naprostou kontrolou Ústavu pro pohřešované osoby Bosny a Hercegoviny, který sídlí v Sarajevu, a muslimských náboženských úřadů, které z důvodu respektování náboženských pravidel a předpisů, neumožnily žádné třetí straně přístup k obsahu rakví, a stejně tak neumožnily žádné nezávislé přezkoumání pohřbených ostatků. To znamená, že dokonce i zástupcům obhajoby lidí, kteří byli obviněni v ICTY, byl odepřen přístup, aby mohli nezávisle potvrdit identitu lidských ostatků pohřbených v Potočari.

Pro ilustraci neprůhledné povahy Pamětního centra v Potočari a temných her, které ho obklopují, je poučné si přečíst slova Haši Omerovićové, bosensko-muslimské ženy, která ztratila svého manžela, otce a bratra v okolí Srebrenice v červenci 1995, nicméně odmítla nechat svého manžela pohřbít na hřbitově Pamětního centra v Potočari:

A jeden ze zakladatelů hlavní bosensko-muslimské politické strany a dlouholetý člen Organizačního výboru pro připomínku Srebrenice Ibran Mustafić říká:

(„Mustafić: Više od 500 Bošnjaka u Srebrenici ubili Bošnjaci“, deník Politika, Bělehrad, Srbsko, 20. února 2013)

6. Bylo s konečnou platností zjištěno, že všechna těla pohřbená v Pamětním centru v Potočari jsou „srebrenické oběti“?

Ne. Kromě forenzních pracovníků ICTY a ICMP (Mezinárodní komise pro pohřešované osoby) v Tuzle, která je pod kontrolou americké vlády, nikdo neměl přístup k tělům či právo nezávisle ověřit jejich identitu.

Demografické údaje a rozsudky ICTY nezmiňují bojové ztráty 28. divize bosensko-muslimské armády – která byla umístěna ve srebrenické „demilitarizované zóně“ během předcházejících tří let, – při jejím průlomu přes linie bosensko-srbské armády směrem k severobosenskému městu Tuzla v polovině července 1995. Zprávy OSN a další kompetentní zdroje odhadují počty bojových ztrát zhruba na 3 000. Je třeba zdůraznit, že tato úmrtí, jakkoli nepochybně tragická, jsou ztrátami ve válce a nemohou být označovány za oběti válečných zločinů.

Mirsad Tokača, ředitel Centra pro výzkum a dokumentaci v Sarajevu, uvedl v roce 2010, že bylo nalezeno „přibližně 500 živých obyvatel Srebrenice,“ kteří byli dříve označování za „pohřešované“, a že „70 osob pohřbených v Pamětním centru v Potočari nebylo zabito ve Srebrenici.“

Ibran Mustafić, bosensko-muslimský činovník ze Srebrenice, uvedl, že přibližně 1 000 lidí bylo zabito v bratrovražedných bojích, když se stahovali ze Srebrenice v červenci 1995.

Ve své knize „Srebrenica svjedoci i optužuje“ [Srebrenica svědčí a žaluje] (1994, str. 190-244) uveřejnil velitel muslimských sil ve Srebrenici Naser Orić jména 1 333 mužů z údajně demilitarizované srebrenické enklávy, kteří byli zabiti před pádem Srebrenice v červenci 1995, když se Orićovy jednotky pravidelně vydávaly na vražedné přepady okolních srbských vesnic. Přesto bylo mnoho z těchto mužů klasifikováno a pohřbeno jako „oběti genocidy“.

Ředitel Pamětního centra v Potočari Mersed Smajlović a předseda Komise pro hledání pohřešovaných osob Federace Bosny a Hercegoviny Amor Mašović připustili, že přibližně 50 osob, které sice byly zabity v roce 1992, ale byly v „úzkém příbuzenském vztahu“ s osobami, které byly označeny za oběti poprav, je pohřbeno na hřbitově Pamětního centra v Potočari.

Bývalý šéf srebrenické policie Hakija Meholjić uvedl, že je „naštvaný na všechny“, kteří jsou odpovědní za pohřbení 75 osob na hřbitově Pamětního centra v Potočari, které nebyly zabity v červenci 1995.

Američan Philip Corwin, nejvýše postavený civilní představitel OSN v Bosně a Hercegovině v červenci 1995, dlouhodobě tvrdí, že tehdy bylo v okolí Srebrenice popraveno „700 až 800“ lidí.

Yossef Bodansky, ředitel Pracovní skupiny pro terorismus a nekonvenční válčení při americké Sněmovně reprezentantů v letech 1988 až 2004, označil cifru 7 000 srebrenických obětí za „dezinformaci“ a dodal, že „veškeré nezávislé forenzní důkazy poukazují na muslimské ztráty v řádu stovek, možná několika málo stovek. Soustavný důraz na údajně vysoké počty muslimských mrtvých ve Srebrenici rovněž zatemňuje dřívější muslimské vraždy srbských civilistů v tomto městě.“

(International Strategic Studies Association Special Report, „Osama bin Laden Focuses on the Balkans for the New Wave of Anti-Western Terrorism“, 29. srpna 2003)

7. Kolik lidí bylo zabito v bojích okolo Srebrenice v červenci 1995?

Expertní svědek ICTY Richard Butler odhadl, že bylo zabito přibližně 2 000 bosensko-muslimských bojovníků; portugalský důstojník a pozorovatel OSN Carlos Martins Branco také odhaduje počet zabitých bosensko-muslimských bojovníků na 2 000; analytik NSA John R. Schindler udává odhad 5 000 zabitých bosensko-muslimských bojovníků; bývalý vysoký představitel a vyslanec EU a OSN Carl Bildt poskytuje ve svých pamětech odhad 4 000 zabitých bosensko-muslimských bojovníků a OSN odhadla počet zabitých bosensko-muslimských bojovníků na přibližně 3 000. Všechny tyto odhady neustále poukazují na skutečnost, že značný počet pohřešovaných osob na bosensko-muslimské straně – které jsou nicméně neustále označovány západními představiteli a médii za „oběti genocidy“ – bylo zabito v boji, a tudíž se jednalo o legitimní oběti války a nikoli o oběti “genocidních” poprav.

8. Kolik osob bylo na základě forenzních důkazů, které byly shromážděny pod dohledem ICTY, identifikováno jako nesporné oběti poprav z července 1995?

Exhumace lidských ostatků z různých hrobů, které mohly být, ačkoli ne nutně, spojeny s událostmi ve Srebrenici v červenci 1995, byly pod kontrolou ICTY pouze v letech 1996 až 2001. V tomto období bylo zpracováno a utříděno 3 568 „případů“. Je však třeba poznamenat, že jeden „případ“ se nutně nerovná jednomu tělu, ale může reprezentovat pouze tělesnou část. Ve skutečnosti se téměř 44,4 % těchto případů týká jedné jediné tělesné části, často pouze jedné kosti. Forenzní analýzy těchto “případů” poskytly následující výsledky:

Abychom to shrnuli: původní forenzní zprávy, vypracované pod dohledem a kontrolou ICTY v letech 1996 až 2000, uvádějí existenci méně než 2 000 těl. Nicméně, při podrobnějším prozkoumání je zjevné, že většina těl představuje oběti bojů či osoby, které zemřely z jiných příčin – a nikoli „oběti poprav“.

Od roku 2002 byly exhumace masových hrobů a identifikace těl pod výlučnou kontrolou americkým ministerstvem zahraničí založenou a Západem financovanou Mezinárodní komisí pro pohřešované osoby (ICMP) a Komisí pro hledání pohřešovaných osob Bosny a Hercegoviny. Nikomu z široké veřejnosti, nezávislým médiím či nějaké nezávislé expertní organizaci nebyl nikdy umožněn vstup na pracoviště hlavní forenzní laboratoře v Tuzle, kde se údaje „zpracovávají“. Tamní činnost není prováděna transparentně a není otevřena nezávislé mezinárodní verifikaci.

Personál těchto organizací radikálně rozšířil rozsah svých exhumačních aktivit po roce 2002. Rozšířil je na rozsáhlá území okolo Srebrenice, aniž by rozlišoval mezi hroby možných obětí poprav a těmi, které obsahují ostatky obětí ze ztrát, které utrpěla 28. divize bosensko-muslimské armády v bojích s bosensko-srbskými silami při svém výpadu směrem k území pod kontrolou bosenských Muslimů.

A nakonec byla s velkou mediální fanfárou přijata během posledních pár let jiná metodologie, jak dospět k rozsáhle avizované cifře „8 000 genocidních obětí“ – spočívá v prostém párování vzorků DNA z exhumovaných obětí se vzorky od jejich rodinných příslušníků. V důsledku toho jsou dnes hroby, které obsahují lidské ostatky nejrůznějšího druhu a původu, často naprosto nesouvisející s jakýmkoli „válečným zločinem“, využívány jako neomezený rezervoár „genocidních obětí“, jejichž ostatky jsou každoročně 11. července obřadně uloženy na hřbitově Pamětního centra v Potočari.

To je naprosto zcestné. Ztotožnění DNA nemůže stanovit dobu, příčinu ani způsob smrti, může pouze identifikovat tělo. To potvrdil i ředitel ICMP Thomas Parsons během křížového výslechu při Karadžićově procesu 22. března 2012:

Jelikož je potvrzeným faktem, že kromě poprav došlo k prudkým bojům v bezprostředním okolí, podél 60 km dlouhé trasy mezi Srebrenicí a Tuzlou, je zjevné, že pouhá identifikace v této oblasti nalezených těl, ať již na základě DNA či jiné metodologie, je pro účely kriminálního vyšetřování a zejména právní kvalifikace způsobu smrti bez užitku.

ICMP uvedla, že přibližně 6 600 pohřešovaných osob bylo identifikováno jménem prostřednictvím metody porovnání DNA. ICTY implicitně přijal, že toto číslo představuje počet obětí poprav. Pokud takový seznam existuje, nikomu nebylo umožněno do něj nahlédnout či vystopovat jeho původ. Zástupcům obhajoby klientů, kteří jsou v ICTY obviněni v souvislosti se Srebrenicí, bylo odepřeno právo nezávisle ověřit existenci těchto osob a prozkoumat, zda tyto osoby skutečně zemřely, nebo zda nejsou naživu.

Bez ohledu na tyto úvahy se západní média a politické zájmy neustále snaží vkládat rovnítko: identifikace na základě DNA = oběť genocidy. To zkrátka není pravda.

9. Kolik Srbů ze Srebrenice a jejího okolí bylo zabito bosensko-muslimskými silami, které operovaly ze Srebrenice od jara 1992 do července 1995?

Podle údajů, které poskytla studie Serbian Victims of Srebrenica, 1992-1995, kterou vypracovala podle striktních kritérií a v souladu s mezinárodně přijatými právními standardy pro definování civilních obětí a uveřejnila v Nizozemí sídlící nevládní organizace „Srebrenica Historical Project“, bylo na území Srebrenice v tomto období zabito 705 srbských civilistů. Je třeba zdůraznit, že toto číslo není konečné.

„Institut pro výzkum srbského utrpení ve 20. století“ uveřejnil seznam jmen více než 3 200 srbských obětí bosensko-muslimských sil, které operovaly pod velením srebrenického velitele Nasera Oriće v letech 1992 až 1995, který se týkal území v okresech Zvornik, Osmaći, Sekovići, Vlasenica, Milići, Bratunac a Srebrenica.

10. Byl někdo usvědčen ICTY za tyto zločiny proti srbskému obyvatelstvu?

Nikdo nebyl odsouzen za zločiny spáchané na srbských civilistech ve srebrenickém regionu v letech 1992 až 1995, kde byly zabity tisíce lidí, včetně žen, dětí a starších občanů, někteří z nich po brutálním mučení. V ICTY obžalovaný Naser Orić, velitel bosensko-muslimských sil ve Srebrenici, byl zproštěn viny pro „nedostatek důkazů“ bez ohledu na skutečnost, že o zabíjení srbských civilistů hovořil zcela bez obalu se západními masmédii před rokem 1995. Zde jsou dvě takové reportáže:

(„Weapons, Cash and Chaos Lend Clout to Srebrenica’s Tough Guy“, John Pomfret, Washington Post Foreign Service, The Washington Post, 16. února 1994.)

2. „Orić, nejkrvežíznivější bojovník, který kdy vstoupil na bitevní pole, unikl ze Srebrenice před jejím pádem. Někteří lidé se domnívají, že asi vede bosensko-muslimské síly v nedalekých enklávách Žepa a Goražde. Minulou noc zkonfiskovaly tyto síly obrněné transportéry a zbraně mírotvůrcům OSN, aby si zajistily lepší ochranu.

Orić je obávaný člověk. A je na to pyšný.

Setkal jsem se s ním v lednu 1994 v jeho domě v Srby obklíčené Srebrenici.

Jedné chladné a sněhobílé noci jsem seděl v jeho obýváku a sledoval šokující videozáběry toho, co by se mohlo nazvat Největší hity Nasera Oriće.

Objevovaly se tam hořící domy, mrtvá těla, useknuté hlavy a prchající lidé.

Orić se po celou dobu usmíval a kochal se svou vlastnoruční prací.

‚Přepadli jsme je ze zálohy,‘ řekl, když se na obrazovce objevilo několik mrtvých Srbů.

Další sekvence s mrtvými těly byla vytvořena pomocí výbušnin: ‚Vystřelili jsme je na měsíc,‘ chlubil se.

Když se objevily záběry jednoho rozstříleného a opuštěného města bez viditelných mrtvol, Orić chvatně dodal: ‚Zabili jsme tam 114 Srbů‘

Později tam byly oslavy se zpěváky, kteří rozechvělými hlasy opěvovali jeho činy.“

(„Fearsome Muslim warlord eludes Bosnian Serb forces“, Bill Schiller, The Toronto Star, 16. července 1995.)

Tyto ani žádné další mnohem názornější a přímé svědecké výpovědi nepovažoval ICTY za dostatečné k odsouzení Oriće.

11. Byla Srebrenica skutečně demilitarizovaná v souladu se statutem chráněné zóny OSN?

Navzdory dohodě z května 1993, podle které byla srebrenická enkláva prohlášena „bezpečnou zónou“ OSN, nikdy demilitarizována nebyla, což dokládají následující prohlášení:

1. Zpráva generální tajemníka OSN z 30. května 1995:

2. Jasuši Akaši, bývalý vedoucí mise OSN v Bosně a Hercegovině, napsal v článku pro Washington Times 1. listopadu 1995:

3. Zpráva Nizozemského institutu pro válečnou dokumentaci (NIOD), Srebrenica, a „safe“ area, duben 2002:

12. Jaká byla síla bosensko-srbských jednotek v okolí Srebrenice ve srovnání se silou bosensko-muslimských jednotek uvnitř “demilitarizované zóny” srebrenické enklávy na začátku července 1995?

Norský dokumentární film „Srebrenica: Zrazené město“, který v roce 2011 natočili Ola Flyum a David Hebditch, poskytuje údaj: 400 vojáků bosensko-srbské armády plus přibližně 1 600 ozbrojených místních mužů.

Philip Hammond, „The UK Press on Srebrenica“, Findings of the Srebrenica Research Group:

Pokud jde o sílu bosensko-muslimských jednotek, norský dokument uvádí cifru „přibližně 5 500 vojáků”.

Muslimský generál Sefer Halilović dosvědčil v ICTY, že poté, co Srebrenica získala status „bezpečné zóny“, se tam vyskytovalo 5 500 vojáků bosensko-muslimské armády, a že osobně zařizoval bezpočet dodávek sofistikovaných zbraní prostřednictvím vrtulníků.

To potvrdil John R. Schindler, bývalý hlavní analytik NSA pro Bosnu a Hercegovinu, který v norském dokumentu uvedl, že srebrenická „bezpečná zóna“ byla vyzbrojována pomocí „černých letů“, které síly OSN nebyly schopné zastavit, neboť vzdušný prostor nad Bosnou byl pod kontrolou NATO, tj. USA.

Bosensko-muslimské síly uvnitř srebrenické „demilitarizované zóny“ tudíž početně převyšovaly bosensko-srbské síly a byly rovněž lépe vyzbrojeny – s laskavým svolením NATO, které nad tím zavíralo oči. Je zřejmé, že bosensko-srbské síly, které byly co do počtu i výzbroje slabší, nemohly realisticky uvažovat o provedení jakéhokoliv „masového vraždění“ či „genocidního“ plánu. To je také závěrem zprávy Nizozemského institutu pro válečnou dokumentaci (NIOD) „Srebrenica, a ‚safe‘ area“:

13. Co stojí za tvrzením Západu, že ve Srebrenici došlo ke „genocidě“?

První významnější rozsudek ICTY, který nejvíce přispěl k vytvoření „oficiální verze“, podle níž došlo ve Srebrenici v červenci 1995 ke genocidě, byl vynesen v srpnu 2001 v případu bosensko-srbského generála Radislava Krstiće.

Britská profesorka Tara McCormacková shrnula rozsudek v případu Krstić takto:

Slovy Michaela Mandela, profesora mezinárodního práva z York University v Torontu:

Efraim Zuroff, ředitel Centra Simona Wiesenthala a bezesporu přední odborník na to, co je vlastně genocida, se musel vyjádřit k tomu, že Srebrenica byla klasifikována jako „genocida“. Ve svém vyjádření pro bělehradský deník Politika v červnu 1995 uvedl:

14. Je pravda, že vládní komise Republiky Srbské „uznala genocidu“ ve své zprávě z roku 2004?

Ne. Komise ve své zprávě použila výraz „genocida“, pouze když citovala rozsudek ICTY v případu bosensko-srbského generála Radislava Krstiće. Komise neakceptovala cifru „8 000 popravených věznů,“ a místo toho uvedla, že existuje jistý seznam 7 108 jmen osob, které se údajně ztratily mezi 10. až 19. červencem 1995. Komise také neřekla, že všechny osoby na tomto seznamu byly zabity, nebo že se pohřešují. Místo toho konstatovala, že seznam zahrnuje osoby zabité během vojenských operací před rokem 1995, zemřelé z přirozených příčin, v případě dalších osob se zjistilo, že si změnily identitu či místo pobytu, nebo že si odpykávaly trest za kriminální činnost.

Zpráva sama byla vypracována za velmi podivných okolností a pod přímým tlakem ze strany vysokého představitele pro Bosnu a Hercegovinu Paddyho Ashdowna, jak uvádí emeritní profesor University of Pennsylvania Edward S. Herman:

Stojí za připomínku, že činy vykonané pod nátlakem nemohou být podle všeobecného a mezinárodního práva považovány za legitimní.

Závěry

Jediný závěr – po 20 letech a přes veškerou mediální pozornost a světla ramp – který lze s jistotou učinit, je ten, že v souvislosti se Srebrenicí nebylo zjištěno nic jistého. Počet obětí válečných zločinů musí být teprve stanoven, tak jako celkový počet obětí, ať již na bosensko-muslimské či na bosensko-srbské straně. Hlavním důvodem tohoto selhání je skutečnost, že nad spravedlností a hledáním pravdy v kauze Srebrenica získala navrch politika a pragmatické zájmy. Pouze nezávislá, reprezentativní a mezinárodní komise pro pravdu o Srebrenici by mohla dospět k objektivní pravdě.

Shrňme si, co je po 20 letech známo o Srebrenici:

Zdroj: http://thesaker.is/special-report-the-truth-about-srebrenica-20-years-later/, překlad: Karel Překlad Karel Hyka