Václav Danda
12. 11. 2015 ProtiProud
Václav Danda se zamýšlí nad stále dynamičtějším vývojem na uprchlické frontě a všímá si zejména vlivu, který mají migrační toky na soudržnost Evropské unie.
Nervozita v pražské kavárně a Američany vydržovaných nevládních organizacích stoupá každým dnem. Stále častěji se jejich nevraživost obrací dokonce už i proti jejich věrným spojencům na Kavčích horách. Prý nezvládají úlohu objektivně referovat o „uprchlické krizi“, čímž mají na mysli propagandistický zázrak, v jehož důsledku se většina českých občanů náhle zařadí mezi „vítače” placené z neomezených sorosovských fondů a z našich daní.
Sněm spiklenců v Americkém centru
Jedna ze stálic české havlistické scény publicista Jiří Leschtina si právě povzdychl, že lepších výsledků při manipulaci veřejností by Česká televize dosáhla, kdyby Radu ČT nevolil parlament, ale, jako je tomu v Německu, rozhodovali o jejím složení neziskové organizace a jakési “všeobecně respektované osobnosti“ typu Jaromíra Štětiny a jeho “kavárenské” partičky.
Revoluce, jejímž nástrojem je i “migrantská krize” už začala. Je na každém z nás, dokážeme-li jí – tak jako probuzená veřejnost v mnoha evropských zemích – účinně vzdorovat
Na média hlavního proudu, která samozřejmě o imigrantské krizi referují od začátku vzorně podle bruselských not, si minulý týden stěžoval – kde jinde než v Americkém centru – i šéf pobočky CIA (kryté jako “humanitární neziskovka”) Člověk v tísni Šimon Pánek. Na konferenci „Uprchlíci a jejich obraz v médiích”, mimo jiné řekl: „První kolo vysvětlování a vnímání uprchlické krize jsme v republice prohráli. Kvůli přístupu politiků i médií se to přehouplo dohněda. Přitom v zemích, kde uprchlická vlna skutečně způsobuje problémy, jsou debaty daleko racionálnější.“
Jak by ne? Byl mezi svými, v dobré společnosti dalšího „globálního nadháněče“, ředitele Organizace pro pomoc uprchlíkům Martina Rozumka a redaktora Respektu Tomáš Lindnera. Dumali nad tím, proč racionální česká veřejnost nespolkla kampaň, do níž Američané už investovali takové peníze, ale dál si myslí, že svůj stát před uměle vyvolaným stěhováním národů ubrání.
Nová evropská entita
Podle nich prvotní vinu za rozpoutání “strachu a nenávisti vůči běžencům” nesou politici. Média prý pak už jen zobrazují jejich “populistické nebo cynicky vypočítavé postoje”. Cynicky vypočítavý postoj je podle těchto moderních bolševiků takový, který naslouchá obavám drtivé většiny voličů u nás i v Evropě. Lidí, kteří navzdory merkelovsko-bruselské kampani už pochopili, že se mají stát obětí nevídaného sociálního experimentu, na jehož konci mají zmizet jejich domovy a celá Evropa jak ji dosud znali, včetně původního obyvatelstva, jež má být nahrazeno novou entitou.
Nelekají se ale jen naši sociální inženýři. Lidé se probouzejí, takže už to začíná skřípat nejen v jednotlivých zemích, kde globální elity přes své místodržící stále složitěji udržují klid, ale i mezi bruselským panstvem. Někteří méně “pevní” už dokonce ztrácejí víru v projekt, který tu měl být „na věčné časy a nikdy jinak“. Podle lucemburského ministra zahraničí Jeana Asselborna je velmi reálný dokonce rychlý rozpad EU. Projekt „Říše, nad kterou slunce nezapadá“ by se podle tohoto zasloužilého evropského federalisty mohl dokonce rozpadnout dříve než tušíme.
Puč proti Merkelové?
Možná ztrácí nervy také proto, že stále dramatičtější situaci vyvolává imigrantský experiment i v srdci Říše, v Německu. Tam už někteří vlivní komentátoři, jako např. Jakob Augstein z Der Spiegel, píší dokonce o blízkém „puči proti Merkelové“. Konstatují, že její pozice tváří v tvář klesajícím preferencím CDU a rostoucího množství občanů zaplavujících po desetitisících náměstí s požadavkem na její odstoupení, slábne den ode dne.
Migrační krize se tak v Německu zvolna mění v krizi kabinetu. Mluvčí vlády Steffen Seibert o víkendu uvedl, že takzvané scelování rodin (kdy za jedním migrantem vzápětí už “legálně” dorazí jeho dvacetičlenné příbuzenstvo) není v silách Německa. V pátek s tím přišel ministr vnitra Thomas de Maiziere (CDU). Po kritice SPD svůj návrh stáhl – nestáhl, s tím, že pověřenec kancléřky, která se stále méně objevuje na veřejnosti, oznámil, že vše zůstává při starém. Jenže hned druhý den ministr financí Wolfgang Schäuble vyjádřil návrhu ministra vnitra podporu.
A dnes přišel zatímní vrchol: „Německo sleduje cíl vrátit se k řádnému azylovému řízení. K tomu patří i to, že se stanoví, který členský stát je pro vedení azylového řízení příslušný,“ uvedl mluvčí ministerstva vnitra. Jinými slovy – “Odvolávám, co jsem odvolal, slibuji, co jsem slíbil” – měla by teď říci německá kancléřka. Její “přijmeme každého uprchlíka ze Sýrie” se právě zhroutilo. Znamená to (zatím slovní) návrat k takzvaným Dublinským dohodám, podle nichž je každý nelegální migrant navrácen do země, kde překročil schengenské hranice. Neboli totální fiasko té “příkladné německé otevřenosti”.
Bavorsko na pokraji sil
Vypadá to na začátek konce Angely Merkelové. Rozkol ve vládní CDU, podpořený předsedou CSU Horstem Seehoferem, který rovněž podpořil razantní protiimigrační návrhy ministra vnitra, zvolna přerůstá ve vládní krizi. Merkelová se dnes opírá více o německé socialisty, než o ministry a poslance z vlastní strany. Tento stav je podle tamních komentátorů dlouhodobě neudržitelný. Bavorsko, stejně jako celé Německo zaplavené “pozvanými” migranty, je již na pokraji sil a je prý jen otázkou času, kdy dojde ke kolapsu.
Jen v září překročilo Bavorské hranice více než půl milionu přistěhovalců. Převážně z Rakouska, odkud se nepřestávají valit stále další a další stovky tisíc zvaných-nezvaných hostí. Záměr vybudovat hraniční ploty včera oznámilo i Slovinsko, které již také invazní proud nezvládá. Okamžitě jej zkritizovala „Mutti Merkel“, která tak opět dala najevo, že již zcela ztratila kontakt s realitou.
Atmosféra v Německu houstne každým dnem. Pád Merkelové by ovšem znamenal velkou komplikaci pro architekty apokalyptického plánu. A aby toho nebylo málo, současně přišel britský premiér David Cameron s požadavky, při jejichž splnění by prý byl ochoten podpořit v referendu setrvání Británie v EU. Stručně je lze charakterizovat jako opatrnou rétoriku, podle níž by Brusel měl zastavit skokové prohlubování integrace a navrátit některé kompetence zpět do Británie. Protože se však požadavky týkají i omezení “vnitřního přistěhovalectví” a volného pohybu osob, je jasné, že například Polsko a další země na něco takového absolutně nepřistoupí.
Cameronova ekvilibristika
Je to průhledná hra. Cameron samozřejmě patří do “klubu” globálních elit a vystoupení Británie z EU chce ve skutečnosti všemi způsoby zabránit. Jenže je pod silným tlakem britských občanů stále víc rozhořčených z bruselského protektorátu i významné části vlastní strany a opozičního UKIPu. Svým dopisem “evropskému prezidentovi”, Polákovi Donaldu Tuskovi, se Cameron snaží balancovat mezi těmito tlaky – a výsledkem je, že neuspokojil nikoho.
A podobné je to v celé Evropě. Stále menší část politiků je ochotná páchat dobrovolně politickou sebevraždu a nést náklady za šílená bruselská rozhodnutí, která tváří v tvář uprchlické „apokalypse“ vyvolávají mezi občany evropských zemí stále bojovnější protibruselskou náladu. Stále méně politiků má chuť předstírat, že to, co se na Evropu valí, je něco jako “živelná pohroma”, se kterou si musíme poradit jako třeba s povodní.
Orbán: Spiknutí globálních elit
Natvrdo to minulý týden vyslovil maďarský premiér Viktor Orbán, který popsal migrační vlnu jako „spiknutí k odstranění národních států,“ za kterým stojí globální elity a jimi řízené americké nevládní organizace. Toto poměrně přesné pojmenování stavu není ostatně příliš daleko od výroků prezidenta Miloše Zemana o řízené invazi, což přivádí pražskou mediální kavárnu do stavu nepříčetnosti.
Není pochyb, že spolu s americkou ambasádou a dalšími “neziskovkami”, které si do Prahy k tomu účelu dovezou, se pokusí českému prezidentovi “vrátit úder” nejpozději 17. listopadu. Zneužití výročí zavraždění Jana Opletala nacisty a takzvané sametové revoluce by po loňské ostudné premiéře na Albertově mělo mít letos ještě mnohem razantnější reprízu.
Jakže to řekl jejich místní předák Šimon Pánek? “První bitvu jsme prohráli”. Slovník i odhodlání prozrazuje současné dědice bolševických tradic. Chtějí, aby vzplála ta “poslední bitva”, při níž se pod vedením Washingtonu spojí takzvané nevládní organizace “všech zemí”. Revoluce, jejímž nástrojem je i “migrantská krize”, už začala.
Je na každém z nás, dokážeme-li jí – tak jako probuzená veřejnost v mnoha evropských zemích – účinně vzdorovat.
