Bezpečnost českého státu… Odpovědné instituce by měly vůči občanům, státu a vlastní civilizaci plnit povinnosti, které jim vyplývají už ze samotného zákona, jímž byly zřízeny!

Avatar
Původní autoři

Yekta Uzunoglu

22.11. 2015  Rukojmí
Občanům České republiky nezbývá nic jiného, než hlasitěji vyzývat odpovědné instituce, aby vůči občanům, státu i vlastní civilizaci začaly plnit povinnosti, které jim vyplývají už ze samotného zákona, jímž byly zřízeny. Činnost a působnost těchto složek v demokratických státech upravuje zákon. Tyto státní bezpečnostní složky nejsou nijak produktivní: nic neprodukují, pouze zajišťují bezpečnost občanů a jejich činností, podnikání a majetku – a přitom dodržují a respektují platné zákony. K tomu jsou placeny z daní, které odvádí produktivní část společnosti.


Bezpečnost státu jako instituce zajišťují dle zákona takzvané bezpečnostní složky. Jména a označení těchto složek se v závislosti na konkrétním státu i vymezení jejich působnosti mění. Činnost a působnost těchto složek v demokratických státech upravuje zákon. Tyto státní bezpečnostní složky nejsou nijak produktivní: nic neprodukují, pouze zajišťují bezpečnost občanů a jejich činností, podnikání a majetku – a přitom dodržují a respektují platné zákony. K tomu jsou placeny z daní, které odvádí produktivní část společnosti.

V totalitních zemích se tyto složky, placené z daní produktivní části společnosti, stávají represivními silami stojícími nad občanem, disponují řadou privilegií a slouží státu, nikoli jeho občanům. To byl i případ bývalé ČSSR, kde byla některá elementární práva občanů soustavně potlačována a kde měl občan z těchto složek i jejích příslušníků oprávněný strach. Obzvlášť, jednalo-li se o tzv. tajné služby.

Dlužno konstatovat, že dnes, po 25 letech života v demokracii, tento svérázný represivní syndrom přetrvává. Vzpomeňme si, že první republika netrvala ani 21 let. Jestli se i po 25 letech musí občan bát policistů, státních zástupců, soudů a tajných služeb, není to vina občana. A není to ani tak, že by snad občan trpěl nějakou paranoiou či fobií. Je to to holý důsledek faktu, že stát nikdy účinně nevytvářel demokratické právní bezpečnostní složky sloužící občanům. A je přímo tristní, že tyto složky jsou stále nad občanem. Jejich kontrolní mechanismy existují často pouze na papíře a „fungují“ jen jako nástroj mocenského boje v rámci politicko-ekonomických struktur.

Je k zamyšlení, jestli za tento stav nemůže i samotný občan, který se již 25 let nechává manipulovat politickými stranami. Nacházíme se ale v době, kdy si tyto složky, které se doposud chovaly jako nezodpovědné panstvo, konečně musí uvědomit, že nejen občan, nejen stát, ale že celá civilizace, kterou tento národ pomáhal vytvářet, je v největším ohrožení za poslední staletí. Toto tvrzení není z nějaké sci-fi, nebezpečí je reálné a stojí před branami naší civilizace.

Nejsem tak naivní, abych začal věřit tomu, že tyto složky si zmíněné nebezpečí konečně uvědomí a najednou v sobě najdou sebereflexi potřebnou k tomu, aby jejich představitelé přestali upřednostňovat osobní zájmy a začali se chovat v zájmu své civilizace.

Jak introvertní, egocentrické a otupělé jsou tyto složky, to se nám ukázalo na příkladu Francie. Před čtrnácti lety al-Kajda zaútočila na Ameriku. Následně začaly bouchat bomby ve Španělsku, Anglii a Asii. Tyto bomby nikoho z bezpečnostních složek nepoučily, dokud to v lednu 2015 „nevybuchlo“ v redakci Charlie Hebdo. Každý průměrně vzdělaný občan této civilizace tehdy doufal, že se konečně bezpečnostní složky evropského kontinentu probudí a opustí svou lenost, svou letargii a své absurdní interní boje a budou se snažit dělat to, od čeho jsou jejich příslušníci placeni – tedy chránit nejen evropské občany, ale i civilizační hodnoty evropského kontinentu.

Poslední útok v Paříži bohužel dokázal, že se bezpečnostní složky z Charlie Hebdo nepoučily vůbec nijak. Nelze tedy očekávat, že se nějak poučí alespoň nyní. Ano, možná by se poučily, kdyby příbuzní obětí pařížského masakru začali s hromadnou žalobu o odškodnění na příslušníky Informační služby Francie. Přitom je stav práva i demokracie ve Francii mnohem lepší, než v České republice, kde nejsou bezpečnostní složky tak často jen instrumenty v rukou politicko-ekonomických subjektů.

Proto občanům České republiky nezbývá nic jiného, než hlasitěji vyzývat odpovědné instituce, aby vůči občanům, státu i vlastní civilizaci začaly plnit povinnosti, které jim vyplývají už ze samotného zákona, jímž byly zřízeny.