Merkelová v pasti: Soumrak bohů začal

Avatar
Původní autoři

22. 11. 2015      zdroj
Angela Merkel už může jen ztratit: pokud tedˇ svou uprchlickou politiku změní, je politicky zruinovaná. Bude-li v ní pokračovat, hrozí jí svržení. Její největší chyba: Nebojí se konfrontace se svým vlastním národem, ale provést potřebný krok správným směrem se bojí. Merkelová totiž nepodpořila spolupráci států proti válečným štváčům, kteří vyvolali emigrantskou vlnu. To bude její zhoubou.

Angela Merkelová, německá kancléřka a vůdce strany CDU v minulosti rozhodně odmítala členství Turecka v EU. Pod tlakem pokračujícího přílivu uprchlíků z tureckých táborů však “nejmocnější žena na světě” poníženě prosí u tureckého prezidenta Erdogana. Slibuje mu rychlé pokračování jednání o přistoupení Turecka k EU v případě, že by si ponechal uprchlíky v Turecku. Pro naladění tureckého vládce prezentovala Merkelová ještě další návnadu: miliardy euro a osvobození od vízové (??) povinnosti pro turecké občany. Vítaná návštěva Merkelové v Turecku zvedla také Erdoganovy volební preference. Ve své tísni kancléřka dokonce naznačila, že podpoří uznání Turecka jako “bezpečné země původu” pro účely azylového práva. To je groteskní. Turecko je nyní od mezinárodního práva a “evropských hodnot” dále než kdy předtím. Faktem je, že v roce 2015 jsou v Turecku beztrestně vražděni Kurdové, demonstranti kritičtí vůči vládě mláceni pendreky, nepohodlní novináři a prokurátoři zatýkáni a přeřazováni. Kdo nastavuje laťku právního státu tak nízko, jako naše kancléřka, bude mít problém vůbec najít zemi, která by pak jako bezpečná země původu nemohla být klasifikvána.

Různé blogy hodnotí ústupky Merkelové vůči Ankaře jako uslintané patolízalství. I když forma této kritiky je nezdvořilá, obsahem je správná. Její z nouze vynucená nonšalance při zacházení s našimi základními hodnotami se projevila, když ministr vnitra Thomas de Maiziere řekl:. “Nemůžeme vždy lpět na morálním kodexu” V prostém textu to znamená: Pokud je počet uprchlíků dostatečně velký, nebudeme se s právem na azyl nijak párat. Toto vysloví ministr vnitra! Německo se však snaží nevzbudit dojem vydíratelnosti v otázce uprchlické krize. A to ani v situaci, kdy vláda jako poslední baštu proti uprchlíkům používá proislamistu Erdogana . Mimochodem, je také otázkou, zda se vůbec podaří Erdoganovi zadržet zoufalé lidi, rozhodnuté k migraci do Evropy.

Bezmocnost německé politiky se odráží i ve skutečnosti, že nechutná zadržovací dohoda s Tureckem je prezentována jako “boj proti příčinám migrace.” Tento naivní trik má odvést pozornost od skutečných příčin. Každý rozhovor s uprchlíky ukazuje, co bylo skutečně příčinou jejich útěku. Jsou to zuřící války v jejich domovských zemích, smrt, demolice domů, vysídlení, ztráta živobytí, náboženské pronásledování a extrémní chudoba. Pokud se tito lidé rozhodnou po několikaměsíčním pobytu v tureckých, libanonských nebo jordánských lágrech s ohledem na tamější bezperspektivní situaci později pokračovat v jejich cestě dále do Evropy, pak toto jistě nelze vnímat jako prapůvodní příčinu jejich rozhodnutí, ale jen jako poslední úsek jejich započaté křížové cesty.

Proč je naše oficiální politika tolik vzdálena poctivé diskusi o příčinách migrace? Odpovědˇ je jednoduchá. Je politicky schůdnější odradit uprchlíky od tažení do Evropy prostřednictvím peněz , než pojmenovat skutečné příčiny přistěhovalectví, především intervenční války a vykořisťování celých národů. To by se totiž rovnalo přiznání vlastní viny za válečné konflikty posledních let, a tím i zodpovědnosti za masový exodus.Nutnou konsekvencí by pak bylo ukončení účasti na nesmyslných válečných dobrodružstvích západních vojenských aliancí.

Je nejvyšší čas prokázat odvahu. Ono totiž už i zastáncům tvrdé linie ve velení NATO začíná docházet, že války od Afghánistánu až po Sýrii nepřinesly kromě miliónů mrtvých a nikdy nekončícího proudu uprchlíků vůbec nic. Neměli bychom si nic nalhávat: milióny lidí, kteří se v současné době hromadí v “detenčních centrech” na blízkém východě jsou tam jen dočasně. Jednoho dne budou jako novodobý trójský kůň vpuštěni do Evropy. Naší jedinou šancí je tudíž bojovat s příčinou migrace. Avšak jádrem současné německé a evropské uprchlické politiky je jen nekoordinované šťourání se v důsledcích exodu.Organizuje se více či méně úspěšně sčítání, distribuce a ubytování uprchlíků. Na víc už síly nestačí.

Během léta počet uprchlíků díky dobře míněným ale zavádějícím prohlášením kancléřky Merkelové o neomezenosti azylového práva nepředvídatelně rostl. Ale již podzim ukázal, že sociální vnímavost má své meze. Tím začalo období nejkontroverznějších návrhů na obranu proti uprchlíkům: zabezpečování hranic v severní Africe, Turecku a na západním Balkáně, budování zadržovacích středisek na vnějších hranicích EU, pokus o rekonstrukci státních struktur v Libyi, hon na převaděče, zřizování “hotspotů”, tranzitních zón, omezování azylového práva uprchlíků ze zemí sužovaných občanskou válkou a zákaz přistěhovalectví pro rodinné příslušníky migrantů. Nejpozoruhodnější je návrh na snížení počtu afghánských žadatelů o azyl tím, že budou posíláni zpět do své domovské země (model “útěku z deště pod okap”).

Jak absurdní tato úvaha je, dokazuje skutečnost, že podle zprávy německého velvyslanectví v Kábulu je dnes oblast pod kontrolou Talibanu větší než na začátku vojenského zásahu NATO v roce 2001… …Naproti tomu některé členské státy EU dlouho neřečnily a začaly stavět ploty (Maďarsko, Slovinsko). Jiní uvažují, že je budou následovt (Rakousko, Chorvatsko). Ještě jiní chtějí omezení vstupu (Švédsko, Bavorsko). Díky těmto nekoordinovaným husarským kouskům je evropský azylový systém (zvaný Dublin II), v troskách. Ztráta dublinského systému je však snesitelná, protože není v principu spravedlivý. Státy uvnitř EU jsou totiž méně vystaveny uprchlické zátěži než státy hraniční. Znepokojující je, že stále více zemí vidí svou spásu v ostnatém drátu a návrátu k striktní nacionalistické politice.

Evropská unie se zvrhla v jednosměrnou ulici: Peníze ano, solidarita ne. Nestoudný egoismus některých států (připouštějící uprchlíky, pokud vůbec, tak pouze v Mini-porcích – a to jen ve formě zbožných křesťanů),viditelně rozděluje Evropu. “Evropská unie se může rozpadnout. A to se může stát neuvěřitelně rychle, pokud uzavření-se nahradí politiku vzájemné solidarity”,řekl Lucemburský ministr zahraničí Jean Asselborn.

I německá kancléřka nedávno varovala před “koncem Evropy.” Rozhodující je, že nikoli přesycení uprchlíky nebo “islamizace” přivede Evropu do nebezpečí, avšak ztráta evropské solidarity ano… …nezbytné změny v politice nebude snadné dosáhnout, a rozhodně ne přes noc. Kromě toho panuje obava, že státy, které nejsou přímo dotčeny přívalem uprchlíků, budou nadále v klidu “relaxovat”. Také se proslýchá, že uprchlická krize je výlučně “německý problém”.

Chcete-li znát odpovědi, musí být vyřčeny nepříjemné otázky: – Jak dlouho se dá ještě akceptovat, že některé evropské státy nesou celé břemeno uprchlického dramatu, zatímco viníci hrají mrtvého brouka? – Co mluví proti tomu, aby příslušné množství uprchlíků bylo na plavběschopných lodích přepraveno do “země neomezených možností”, nebo zemí jejích neúnavných válečných přisluhovačů? – Proč kritizovat ruskou vojenskou intervenci v Sýrii, když jsme v minulosti k jiným intervencím jen přihlíželi a mlčeli? – Pojmenovat strůjce dnešní občanské války (Francie, Velká Británie, USA), a nabádat je, aby upustili od jednostranných kroků, které by byly v rozporu s mezinárodním právem.

Pro Novou Republiku přeložil A.Frey