Několikrát když

Avatar
Původní autoři

Michail Stavrev
29.11.2015
 

Když Luftwaffe bombardovala v dubnu 1941 Bělehrad, němečtí piloti stříleli na své srbské kolegy, kteří bezvládně viseli na padácích po prohrané bitvě o nebe nad svým hlavním městem. Ano, za druhé světové války se stalo hodně špinavostí, ale tato, byť na oko nevýznamná, měla zásadní smysl. Byla předělem v chápání vojenské cti. Mezi bitevními letci vládla nepsaná pravidla, která byla nastavená už v bojích první světové války. Němci tyto zásady zcela odhodili ve jménu své údajné nadřazenosti. A nebyli jediní.

Když Američané a Britové bombardovali ten samý Bělehrad na pravoslavné velikonoce 1944, byl to takový masakr, že Němci i Srbové nechali válku válkou a věnovali se společně hašení a záchranným pracím. Anglo-američtí letci srovnali se zemí i zoologickou zahradu, kterou charakterizuje fotka slona rozervaného na kusy. Těžko říct nakolik pomohla spojencům k celkovému vítězství splašená zvěř v ulicích hořícího Bělehradu, ale konec druhé světové války byl dalším předělem v chápání válečné morálky.

Když letecký svaz tří bombardérů B-29 pod vedením Paula Tibbetse shodil atomovou pumu Litle Boy na Hirošimu, lidstvo dospělo do nové fáze používání zbraní hromadného ničení. Ještě více lidí však zemřelo při bombardování Drážďan fosforovou municí. Vypařené mrtvoly v Hirošimě, Nagasaki a Drážďanech však byly jen předehrou k další vývojové fázi zbrojní industrie a významné posunutí morálních mantinelů politických elit, především té demokratické části světa. Technologie smrti se dále zdokonalovala. Nejvíce lidí zahynulo za použití napalmových bomb během kobercových náletů v Korejské válce a ve Vietnamu.

Když sovětské rakety sestřelily 1. května 1960 americké špionážní letadlo U-2 byl jeho pilot Gary Powers odsouzen na deset let. Byl však po kampani západních médií velkoryse Sověty propuštěn po 21 měsících. Mnohem více nepříjemností však Powers zažil doma, protože CIA mu nevěřila, že nepřistál sám a nepředal Rusům svůj stroj dobrovolně. Tento sestřel byl také epochálním zlomem, jelikož raketová technika ukázala schopnost zničit jakýkoliv letoun a nebe se, alespoň z pohledu velkých mocností, nadobro zavřelo. Většina zemí však dodnes nedisponuje prostředky schopnými účinně likvidovat cíle nad výškou šesti kilometrů, takže jsou stále zranitelné letadly velkých mocností, jak ukázal osud Súdánu, Jugoslávie, Iráku, Libye a dalších států.

Když irácká protivzdušná obrana sestřelila během operace Pouštní bouře v roce 1991 italský bitevní bombardér Tornado, padli piloti Bellini a Cocciolone do zajetí. Oba pak vystoupili v irácké televizi a litovali svých činů, dokonce plakali. Celý západní svět od Los Angeles po Sydney lkal o nelidském mučení, porušovaní válečného práva a mezinárodních úmluv. Oba piloti však zůstali živí.

Když syrští Turkmeni rozstříleli ruského letce ze sestřeleného Su-24, žádný nářek slyšet nebylo. I tento incident však znamená předěl v chápání válečné morálky. Na celé události je zarážející především to, že ruský bitevník nebyl varován (především) ze svých zdrojů. Kapacita, kterou má nyní Rusko ve Středozemí, na to musí mít potenciál. Skutečnost, že ruský stroj nebyl takto jištěn, napovídá, že s podobnou situací se asi nepočítalo. Výraz „nůž vražený do zad“ je zcela na místě. Naše a západní média se snaží incident udržet na lince Moskva – Ankara, ale má mnohem větší dosah. Týká se i důvěryhodnosti NATO jako takového.