O mrtvých jen dobře, říká se. Kolikrát je to však lež, jako věž

Zvlášť bolestně to samozřejmě prožívají bezprostřední nejbližší příbuzní, rodinní příslušníci. Při vši etice k nebožtíkům ale přece jen nelze nevidět, jak je často sobě i jiným prezentována nepravda, v lepším případě polopravda. To, co ve své řeči k pozůstalým, přátelům a známým zemřelého tlumočí smuteční řečník jsou zpravidla informace, získané od nejbližších pozůstalých. Ti, s ohledem na odchod „milovaného“ člověka, se k němu vyjadřují jen v tom lepším, často nejlepším světle. Pokud takovým zemřelý skutečně byl, je všechno v pořádku a není tomu co vytýkat. Jenže ne vždy tomu tak je.

Jsem dost stár na to, abych mohl posoudit jak ze znalosti zemřelých, tak vyslechnutých nekrologů, že životopis zemřelého zdaleka neodpovídá skutečnostem života zemřelého. Chápu pozůstalé, že při vědomí více či méně dobrých, ale i špatných vlastností a činů zemřelého, jim jakýsi osobní i rodinný stud brání vyjevit o zemřelém úplnou pravdu. Netvrdím, že tomu tak je v každém případě, ale snaha o zachování památky na zemřelého vyvolává u pozůstalých potřebu vyjádřit se o něm v tom dobrém či lepším obraze aniž si uvědomují, že nebyl-li člověk takový, jak je v nekrologu prezentován, zúčastnění smuteční hosté jsou s ne zlým úmyslem mystifikováni. Nicméně, dopady takové mystifikace u řadového zemřelého občana a pochybnosti o relevantnosti sdělení o zemřelém jsou zcela zanedbatelné.

Jiná situace však nastává v případě úmrtí lidí, tzv. osob veřejně činných (politiků, státníků, umělců, akademických osobností apod.), resp. VIP. Tady už je mystifikace nejen neúnosná, ale přímo zavádějící. Na rozdíl od zemřelých lidí obyčejných a  bezvýznamných, v případě úmrtí významné osobnosti se tato blamáž praktikuje takticky, úmyslně, promyšleně s cílem zásadně nepřipustit ventilaci skutečností, které by mohly zemřelému jeho posmrtné slávě uškodit. Na veřejnost se tak dostávají informace, které jsou cenzurovány cestou sympatizujících či nakloněných masmédií, stejně jako cestou proslovů přátel, kamarádů, známých a event. dalších smutečních řečníků.. V takových případech lze na adresu zemřelého slyšet jen samá pozitiva, tedy fakta a skutečnosti, které mají na veřejnost zapůsobit co nejemotivněji, citově (často i ideově) tak, aby u zemřelého byl vyvolán dojem a pocit o jeho jedinečnosti, výjimečnosti a takových lidských vlastností, které se v dávných dobách dávali jen bohům.

Jenže: Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi! Není to tak dávno, řádově několik desítek let zpátky, co se tomu takovém zbožňování s opovržením říkalo kult osobnosti (viz kritiku politiků na adresu KLDR!) Co je to však platné, když někteří živí lidé (politici, umělci, někteří sportovci, akademické kapacity apod.) vidí zemřelé(ho) s vlastnostmi a výjimečnostmi téměř se rovnající bohům, že? To jsou lidé, kteří slávu zemřelého potřebují (zneužívají) ke své zištné politické či jiné činnosti, resp. ti, kteří ze slávy zemřelého už dnes bohatě tyjí. Proto je vnucována potřeba mluvit o zesnulém v rovině takových informací, které jsou (pro jejich potřebu) vyloženě pozitivní, adorativní, velebící, neškodící, povznášející. Všechno ostatní je totiž (rovněž podle nich) nepravda a lež!

Z toho vyplývá, že se na veřejnost ventilují potřebné pozitivní informace, které ze zemřelého vytváří osobnost téměř dokonalou, čestnou, neskonale spravedlivou, lidskou, citlivou a bůhví co ještě přesto, že se o něm ví (a existuje o tom spousta faktů a dokumentů) řada negativních vlastností, činů a skutků, které by mu však citací v nekrologu výrazně uškodily na jeho auře významnosti a velikosti. Zde platí (u těch zainteresovaných) zásada: mlčíme, neškodíme, může se nám to hodit! Přesněji řečeno, jim se už dřív ta loajalita vyplatila, takže lepší je nedělat vlny, neškodit, držet basu! Něco v duchu Senecova rčení: Non quia difficilia sunt non audemus, sed gui a non audemus difficilia sunt! – Není to tak, že bychom se neodvážili, protože je to těžké. Těžké je to proto, že nám chybí odvaha! Nebo také neochota! Že to jde proti dobrým mravům, cti a etice je to poslední, na co takoví lidé myslí.

Z obecného pojednání bych nyní přešel k věcnému a poukázat kdo tím byl myšlen. Ne že bych se tímto problémem nezabýval dříve, ale nějak jsem na to, věcně nereflektoval. Tentokrát mne k tomu přivedlo připomenutí dvouletého výročí úmrtí Václava Havla. Je to sice již několik dnů zpátky, ale i dnes si ještě řada „významných osobností“ toto výročí připomíná. Tak např. Marta Kubišová, jistě po právu jedna z hodně blízkých Václavu Havlovi, se v rámci tohoto výročí svěřuje, že je „Havlovka“., čímž chce prý říci všechno. Má-li potřebu se takto prezentovat, je to její věc. Také Táňa Fišerová se hrdě hlásí k úzkému kruhu přátel V. Havla. „Vzpomínám na Václava s láskou a úctou. Na Václava se dobře vzpomíná“, říká T. Fišerová a dodává, že „ po člověku zůstává hlavně to dobré a on toho udělal hodně.“. A zde narážíme na onu potlačovanou realitu života a činnosti Václava Havla.

Paní Fišerová zcela vědomě zmiňuje to dobré, co udělal, ale zároveň si je evidentně vědoma, že ne všechno, co udělal bylo dobré. Jenže o tom se, jak jinak, ani slovem nezmiňuje. A že toho bylo také hodně, je nabíledni, nemluvě o následcích. Chtělo by se říct, že je to z piety k zesnulému. Ano, či zcela jistě – kvůli zesnulému. Jenže není pieta, jako pieta. Ta formální je běžně užívána veřejností, kdy se sice rovněž o zesnulém neříká úplná pravda, ale v takovém případě jde záležitosti zcela nepodstatné. Jiné je to u člověka, který byl osobou veřejně činnou, svým způsobem významnou svým postavením významnou. V případě Václava Havla je všeobecně známo, že byl osobou výjimečnou a složitou, rozhodně však ne jednobarevnou. Přesto byla (a je dosud) tendence vyjevit jej v tom nejpozitivnějším světle, bez zmínky o jeho negativních vlastnostech a činech, coby prezidenta. Nepochybně je dost věcí, které pozitivní a kladné hodnocení snesou. Už se však nemluví o tom, v čem byl také výrazně negativní, v čem selhal, co neudělal dobře či správně, jaký byl jako soukromá osoba. Tedy, že byl rovněž (nejen jako Zeman!) alkoholik, ženě nevěrný, ale i svým způsobem bezcharakterní a nečestný a řadou dalších negací nejen z dob jeho prezidentování, o kterých se nemluví, nepíše, protože je to nežádoucí.

Václav Havel (podle některých) musí či má zůstat takový, jak ho znal díky českým masmédiím svět a že všechny pocty (letiště, ulice, mosty atd.) in memoriam jsou opodstatněné jeho velikosti a významu. Co na tom, že nosil „krátké nohavice“ u kalhot, které také „cosi“ znamenaly? Co na tom, že proti platnosti Benešových dekretů získal v restituci zpět Lucernu? Co na tom, že jeho strýc byl v aktivním spojení s fašistickým Německem? Co na tom, že souhlasil s bombardováním Jugoslávie,? Co na tom, že udělil amnestii, která nemá obdoby co do počtu i následků? Co na tom, že se omluvil sudetským Němcům za jejich odsun z ČSR? A takových „co na tom“ je celá řada. A stačilo, aby se na misky vah hodily plusy a mínusy jeho činů a mohlo být jasno. Pravda mohlo, ale možná by nebylo jasno zrovna v jeho prospěch. Tomu se muselo zabránit. A jsme tam, kde jsme byli : Non quia difficilia sunt non audemus, sed gui a non audemus difficilia sunt!

V rámci objektivnosti však je zapotřebí zmínit, že to není česká specialita, že nejde jen neduhy u domácích VIP, ale že to platí i o osobnostech v zahraničí. Poslední takový ukázkový případ byl světem uznávaný Nelson Mandela. Řada pozitiv jej staví do role hrdiny, velkého bojovníka za mír a spravedlnost v Africe, jsou vyzdvihovány jeho činy, jeho 27 let vězení, bojovníka proti apartheidu, postoje a práce pro lid Afriky, nositele Sacharovovy ceny a Nobelovy ceny míru. Kde jsou ale také informace, že se zúčastnil žoldáckého výcviku, že byl účastníkem teroristické organizace, že jako rasista postupoval vůči bohatým bílým Afričanům atd.? Scénář nekrologu jako přes kopírák s Havlovým, jen se mu (Havlovi) zatím nedostalo Nobelovy ceny míru. Zatím proto, že je dost lidí, kteří jsou ochotni a schopni tuto cenu beze studu pro Havla prosazovat.

Takto bychom mohli pokračovat u řady lidí, kterým byla zcela neoprávněně věnována větší pozornost a větší zásluhy, než by si za spravedlivě posuzované skutečnosti zasloužili. Mj. se to týká i takových osobností, jako byl T.G. Masaryk, E. Beneš, ale i Gottwald, Zápotocký atd. Svět chce být klamán, se říká. Nikdo se však neptá, zda si takové klamání k obrazu svému přejí i obyčejní lidé. A je jedno, zda v Česku nebo jinde ve světě. Proto se dějí věci podle vůle a režie bohatých a mocných a lidu zůstávají dvě možnosti: buďto tomu věřit, nebo ne. Těch potřebných informací je ale zatraceně málo, proto je většina lidí klamána a žije s vědomím, že to jiné být ani nemůže. Lidé (plebs) tady totiž nejsou od toho, aby o něčem rozhodovali, ale aby pracovali, drželi ústa a krok. Jak dlouho to ještě bude platit? Tak dlouho, dokud nám budou ti mocní lhát a my lidé, kulantně řečeno, jim to budeme jako takové brát! Na světě je řada nespravedlností, lež a nepravdy jsou jedni z nich. Paradoxně V. Havel s oblibou mluvil o „Pravdě a lásce“, ale neupřímně, kolik on sám toho pro pravdu udělal a pokud ano, komu sloužila?