„Vládne-li nám opravdu člověk s mentálními problémy – kam nás to potom vede?“ „Teď už mám vysloveně strach“, uzavírá Avnery

Avatar
Původní autoři


Uri Avnery 
3.11.2015   Střípky ze světa
Přichází „Bibi“ i o pět pohromadě?
Falešné alibi Hitlerovi očima izraelského demokrata.

Když se mne po světě seriózní lidé – historici, psychiatři, diplomaté – dotazují, je-li můj premiér zdravotně v pořádku, není o co stát,“ startuje chodící legenda izraelské demokracie Uri Avnery salvu sarkasmů, v nichž je virtuóz.
Zvládá to levou zadní i po devadesátce. Když jeho země vznikala, nasadil za ni krk se zbraní v ruce. Někdejší voják – i válečný korespondent – jí pak založil mírové hnutí. Roky zasedal v Knesetu. Tím věrohodněji glosuje vše, čím po krédu, s nímž vstupoval na mapu, dnešní Izrael neurvale dupe:

Otázku, je-li Netanjahu v pořádku – píše v posledním zamyšlení – si víc a víc kladou i sami Izraelci. Tváří v tvář poslednímu příznaku vidí v jiném světle i ty dřívější. Dosud je měli za „manipulace práskaného politika“. „Talentovaného demagoga“, co se ve svém publiku vyzná. A ví proto, jak mu své „totální lži“ servírovat.

„To už neplatí. Šíří se totiž nelichotivé podezření, že náš premiér trpí vážnými mentálními problémy. Že by přicházel o zdravý rozum?“

„Začalo to před dvěma týdny, kdy řečnil před světovým sionistickým shromážděním. Co tam z něj vypadlo, bylo šokující. Hitler, zvěstoval z výšin pontifika, Židy ve skutečnosti vyhubit nechtěl. Chtěl je jen vyhnat. Pak se však sešel s jeruzalémským muftím a ten ho přesvědčil, aby Židy ´spálil´. Holokaust přišel na svět právě tak.“

Takže „Hitler sám až tak špatný nebyl. Vina nepadá ani na Německo. Původcem vyvraždění šesti miliónů Židů jsou Palestinci.“

„Jít o cokoli jiného, dalo by se to brát jako další lež a podfuk, k nimž se Netanjahu uchyluje se železnou pravidelností. Hitler až tak špatný nebyl, padá to na palestinské konto, muftí byl předkem Mahmúda Abbáse. Čistě jen další rutina politické propagandy.“

„Tady je ovšem řeč o holokaustu.“ „Stěžejní kapitole moderních židovských dějin.“ „Zasáhla do životů poloviny židovské populace Izraele (včetně mne samotného).“ Všech, komu „holokaust vzal jejich nejbližší nebo ho přežili sami“. Tentokrát tak už nejde „jen o politickou manipulací, jaké náš premiér provozuje od chvíle, kdy se jím stal. Tohle je něco nového, cosi děsivého.“

Svět mu to vrací „tisíci pobouřených článků“. „Stovky jich vychází i v samotném Izraeli.“ Dementi, hlásící se plně k německé vině, vydala obratem i  Angela Merkelová. Tahle „Bibiho“ exhibice není jen „stupidní a ignorantská“. Tentokrát „hraničí s chorou myslí“.

Muftí – připomíná Avnery – je „náboženský učenec“. „V islámské společnosti vysoká autorita.“ Je něčím „mnohem víc než jen soudcem“. Tím spíš, že „islám žádného papeže nemá“. A „Velký muftí“, o nějž se Netanjahu otřel, je „na daném území nejvyšší náboženskou autoritou“.

V daném případě to byl Hadži Amin al-Husejního. „Za Velkého muftího Jeruzaléma si ho vybraly britské úřady“. „Byla to, jak se ukázalo pak, vážná chyba“. „Tím, kdo ji udělal, byl Žid – Herbert Samuel, první Vysoký komisař britského mandátního území po I. světové válce. Mladý Hadži Amin byl notorický potížista a Samuel vsadil na zavedenou koloniální praxi, dosazující do vysokých funkcí nepřátele, aby se jim zavřela ústa.“

Husejní pocházel ze „tří či čtyř nejváženějších rodin v Hamule“. Se zhruba pěti tisíci členů na jejím území i v okolí. „Husejníové byli v arabském Jeruzalémě buď muftími, starosty či jinou honorací po řadu generací.“

Sám „Hadži Amin (´hadži´ je u muslimů ten, kdo absolvoval pouť do Mekky) dělal problémy hned od počátku.“ „To, že arabským územím Palestiny hrozí sionistická imigrace, zaznamenal už v zárodku.“ Inicioval sérii „protibritských a protižidovských nepokojů“. Kulminovaly „Velkou revoltou z roku 1936“. V židovském prostředí se jí říká „události“. „Otřásala zemí po tři roky až do II. světové války.“

„Padlo mnoho Židů i mnoho Britů, nejvíc obětí však bylo mezi Araby. Muftí (jak ho titulovali všichni) té šance využil i k vyvraždění všech rivalů a konkurentů. Pro Židy v Palestině se stal symbolem zla, terčem žhavé nenávisti.“ Teď „už ho ale měla plné zuby i Británie. Odešel do Libanonu a  když ho za II. světové války okupovali Britové (aby z něj vytlačili jednotky francouzského vichystického režimu), prchnul do Iráku, pod kuratelu protibritských a pronacistických vzbouřenců.“

„Když Británie dobyla Irák zpátky, muftí vzal nohy na ramena do Itálie, dirigující snahy fašistické ‘osy’ dostat Araby získat na svou stranu. Muftí, jehož hlavním nepřítelem byla Británie, postupoval podle teorie, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. (Lídr židovského podzemí Abrahám Stern, řídící se stejnou teorií, se tehdy zase pídil po konexích na Italy a Němce).“

„Italové o Haždího Amina doma nestáli, a tak ho vyexpedovali do nacistického Německa. SS se tehdy snažila muslimské dobrovolníky zverbovat do války proti Rusku. Kohosi napadlo, že tvář Velkého muftího by se mohla hodit Hitlerovi. Tomu ten nápad nevoněl. V rasovou teorii věřil skálopevně a Arabové jsou Semité – rasa podřadná a odpudivá stejně jako Židé.“ Nakonec přistoupil jen na přijetí, jemuž se dneska „říká čistě ´kvůli fotografii´“. Zůstala „jediným snímkem z jejich jediného setkání“. K mání jsou ovšem i „muftího fotky s muslimskými dobrovolníky bosenské SS“.

Muftí u Hitlera

 Přijetí u Hitlera bylo „kratičké“, „čistě protokolární“. „Celá ta epizoda byla bagatelní. Až do Netanjahua.“ „Líčit korunovaného muftího jako otce palestinského národa je groteskní. Během stovek mých setkání s Palestinci, od Arafata dolů, jsem o Hadžím Aminovi neslyšel jediné dobré slovo.“ „Dokonce ani od báječného Faisala al-Husajního, jeho vzdáleného příbuzného.“

„Všichni v něm sice unisono viděli skutečného palestinského vlastence, ale jen s omezeným vzděláním a rozhledem.“ A také „vlastním dílem viny za pohromu palestinského lidu v roce 1948“. „Krvavá řež, jež za vzpoury let 1936-1939 propukla mezi samotnými Palestinci, je oslabila natolik, že když nadešla rozhodující zkouška – rozdělení Palestiny v roce 1947 a válka roku 1948 – ten národ už na efektivní vedení nedosáhl.“

„Představa mocného führera, kterého o tom, že má spustit holokaust, musel přesvědčit semita na útěku, je padlá na hlavu. Totálně praštěná. Nesedí totiž ani časově. Ono setkání jen ´kvůli fotce´ se totiž odehrálo až koncem roku 1941.“ Jenže sám program fyzické likvidace Židů – „hned po dobytí Polska v roce 1939“. „Monstrózních rozměrů nabyl po nacistické invazi do Sovětského svazu v polovině roku 1941.“ „Konečnou, průmyslovou fazónu mu dal až verdikt šéfa SS Heinricha Himmlera, že ´žádat, aby všechnu tu židovskou spodinu postříleli, se od mravopočestných Němců přece nedá´. Muftí s tím neměl společného zhola nic, ta verze je ujetá od začátku až do konce.“

Velký muftí přehlíží bosensko-muslimskou SS-divizi Hanžar, která vyvražďovala bosenské Srby

Hitler měl sice – do roku 1939 – Židy skutečně v plánu „jen vyhnat“. „Dokud byl v Evropě mír, nepřicházela jejich fyzická likvidace ve velkém v úvahu.“ Jen co „ho Hitler ale porušil, masová exterminace dostala zelenou – a on to také dal najevo naprosto otevřeně.“

Otázkou zůstává, kde k verzi, zralé na psychiatrii, přišel Natanjahu. Zdroje, jež Avnery nabízí, toho většině českého publika moc neřeknou. Tím podstatnější je jiná souvislost: „Ve světle toho, jak se Netanjahu předvedl tentokrát, se jeví jinak i spousta jeho jiných kroků.“ Například ten z „minulého týdne přijmout opatření, jež zbaví statusu ´rezidenta´ desetitisíce arabských Jeruzalémců. Když byl východní Jeruzalém roku 1967 okupován Izraelem, jeho populace izraelské občanství nedostala.“ Získala „jen omezená práva pobytu, z voleb do Knesetu je vylučují“. Bylo jim sice „blahosklonně umožněno, aby si o občanství zažádali individuálně“. To z „nich však neudělal skoro nikdo“. Právě tím „by totiž anexi uznal sám“.

Zato „teď už mám vysloveně strach“, uzavírá Avnery. „Vládne-li nám opravdu člověk s mentálními problémy – kam nás to potom vede?“
Protřelý lišák Uri má famózní rozhled i po devadesátce. Jurodivé fantasmagorie, co všechno spojuje Palestince s Hitlerem, duní čas od času i nad Vltavou. V zemi „nejlepšího spojence Izraele“. Na to, že lišák z Tel Avivu míří i na ně, se dá vzít jed.