27.12.2015 Euroasia
Už v lednu nadcházejícího roku nastane na Blízkém a Středním východě nová situace. Rusko významně posílí vztahy se svým důležitým a silným spojencem, zatímco jeho rivalové přijdou o možnost vzdušné agrese, aniž by při ní utrpěli nemalé ztráty. Írán získá z Ruska první protivzdušné systémy S-300PMU-2. Zde je pohled webu Eurasia24.cz.
O zahájení dodávek informovala agentura TASS s odkazem na zdroj v oblasti vojensko-technické spolupráce. „Proces dodání prvního pluku S-300PMU-2 začne podle plánu v lednu následujícího roku a bude završen v únoru. Druhý pluk těchto systémů by měl Írán dostat v srpnu a v září roku 2016,“ sdělil agentuře zdroj.
Rakety jako zadostiučinění
Jeden raketový pluk zahrnuje velitelské stanoviště a dva prapory, každý se čtyřmi odpalovacími zařízeními. Podle zdroje agentury TASS začne v lednu také čtyřměsíční příprava osmdesáti íránských vojenských specialistů v učebních centrech Vojensko-kosmické akademie A. F. Možajského. Aniž by to agentura upřesnila, je více než pravděpodobné, že do ukončení proškolení íránských specialistů budou systémy na území Íránu obsluhovat Rusové.
Nová a nikoliv bezvýznamná je také informace o tom, jaký systém Rusko Íránu dodá. Na toto téma se v médiích vedly četné diskuse, ale TASS nyní přináší informaci, že půjde o verzi PMU-2 Favorit. Jde o jednu z nejvýkonnějších verzí rozvětvené rodiny S-300.
Systém zahrnuje v porovnání se staršími verzemi nejen výkonnější radar, ale především střelu 48N6E2 s dosahem bezmála 200 kilometrů a schopností ničit kromě letadel všeho druhu rovněž taktické balistické rakety krátkého a středního doletu.
Rozmístění S-300 v Íránu tak mění situaci na Středním východě, kdy šíitský Írán, byť země s početnou armádou, byl se svojí dosud zastaralou protivzdušnou obranou zranitelný všemi svými potenciálními nepřáteli, počínaje Izraelem, přes sunnitské monarchie Perského zálivu po Spojené státy.
USA si po desetiletí dělají zálusk na íránský surovinový i lidský potenciál a k „vlomení“ do Íránu dlouhou dobu fabrikovaly příběh o „íránských jaderných zbraních“, který současně zneužívaly k ospravedlnění budování proti Rusku namířené „protiraketové obrany“.
Problém pro agresory
Je samozřejmě nesmysl domnívat se, že S-300 je zázračná zbraň, která agresory dokonale připraví o možnost napadnout Írán ze vzduchu. Když to budou chtít udělat, udělají to i přes přítomnost těchto systémů. S masivním nasazením letectva a střel s plochou dráhou letu nakonec protivzdušnou obranou s určitou mírou pravděpodobnosti proniknou. Potíž je v tom, že žádný takový průnik už nebude bez vlastních bolestivých ztrát.Každý takový pokus bude finančně a především politicky značně a možná neúnosně nákladný.
Například pro Spojené státy už bude mnohem složitější zaútočit na významné cíle v Íránu s použitím „klasických“ letounů, jako jsou bombardéry B-1B, B-52H či víceúčelové stroje F-15E, F-16C nebo F/A-18E/F. Jejich potenciální operační prostor na íránském území se nyní významně zmenšuje, nehledě na to, že S-300 budou přednostně využity k ochraně strategicky důležitých objektů.
Ano, v „předvoji“ by na protivzdušnou obranu cílily střely s plochou dráhou letu, jako jsou Tomahawk či letecká „standoff“ zbraň AGM-158 JASSM. Avšak takový útok by dokázal do značné míry eliminovat krátkodosahový protivzdušný systém Tor-M1, který Írán může zapojit do obrany stanovišť komponentů systémů S-300 (podobně jako nyní v Sýrii stanoviště S-400 „hlídají“ systémy Pancir-S1). Systém Tor-M1 mj. k tomuto účelu vyvinuly konstrukční kanceláře podniku Almaz-Antej, tedy výrobce S-300, a Írán jej od Ruska nakoupil ještě před vyhlášením embarga.
Snižuje se také pravděpodobnost toho, že by Američané v případě potřeby zaútočili stealth letadly B-2, F-22 či F-35. Proč?
Protože „neviditelnost pro radary“ je mýtus, výplod marketingu zbrojovek a propagandy Pentagonu, který poslušní diletanti v redakcích, milujících zjednodušování, stále polykají. Sestřel jediného takového letounu by byl obrovskou prohrou vzhledem k tomu, že jde o vůbec nejdražší zbrojní programy v historii lidstva, letouny, jejichž vývoj, výrobu a nasazení bedlivě sleduje nervózní americký daňový poplatník (což ostatně platí i o nákladném vývoji úderných proudových bezpilotních letadel, zde navíc s nejistým výsledkem).
A také proto, že rozměr případné potupy před světem by byl – s ohledem rychlost a dosah informací tehdy a dnes – pro Spojené státy mnohem větší než v roce 1999, kdy při zločinném vraždění v Jugoslávii Američané přišli o „neviditelný“ letoun F-117, zachycený, sledovaný a sestřelený jugoslávskou protivzdušnou obranou s použitím sovětského systému S-125 z 60. let.
Tolik k významu S-300 z vojenského hlediska.
Přirození spojenci
A pak je zde význam politický a ekonomický. Dodávka S-300 do Íránu umožní posílení vzájemné důvěry a další nerušený rozvoj vztahů mezi dvěma mocnostmi na ploše Eurasie, Ruskem a Íránem. Jak se obě země navzájem potřebují, ukazují poslední měsíce a týdny.
Za všechny uveďme následující události:
Díky Rusku bylo v červenci dosaženo „jaderné dohody“, a to i přes oprávněný předpoklad, že po uvolnění možnosti Íránu působit na světových surovinových trzích dál klesnou ceny ropy a plynu, což jsou pro Ruskou federaci významné zdroje příjmů;
Írán Rusku poskytl svůj vzdušný prostor pro přesun Vzdušných a kosmických sil do Sýrie pro uskutečnění operace proti teroristům;
Stejně tak Írán Rusku umožnil využití svého vzdušného prostoru pro přelety střel s plochou dráhou letu, odpálených z plavidel v Kaspickém moři a také ze strategických nosičů přímo ve vzdušném prostoru Íránské islámské republiky, kde ruské bombardéry doprovázejí íránské stíhačky;
Ruský prezident Vladimir Putin v listopadu odcestoval do Teheránu, kde se setkal s nejvyšším íránským vůdcem ajatolláhem Alím Chameneím. Rozuměli si nejen v energetických otázkách;
Podle íránských médií Moskvu letos opakovaně navštívil velitel íránských revolučních gard generál Kásem Solejmání ve věci koordinace aktivit v regionu Blízkého východu, především v Sýrii;
Světová média tomu nevěnují pozornost, ale Írán umožňuje využívání letišť na svém území ruskými vojenskými letadly včetně těch bojových;
Írán projevil vážný zájem o nákup ruských zbraní, konkrétně už s Ruskem jedná o nákupu tanků T-90 (verze zatím neupřesněna, ale nelze vyloučit, že půjde o nejnovější modifikaci MS);
Írán a Rusko mohou podle představitele země v brzké době zvýšit vzájemný obchodní obrat desetinásobně a Teherán doufá, že zcela nahradí export sankcionovaných zemědělských plodin z Turecka do Ruska;
V souladu s „jadernou dohodou“ Írán už v nejbližší době vyveze většinu svých zásob obohaceného uranu –do Ruska.
Takový vývoj není jen dokladem „vysoké úrovně bilaterálních vztahů“. Je znamením zásadně se měnící situace na Blízkém a Středním východě a předstupněm strategického spojenectví těchto velmocí, jak o tom dlouhodobě hovoří ruský politolog Alexandr Dugin. Dle něj je spojenectví Moskva-Teherán zcela zásadní: spojený ekonomický, vojenský a politický potenciál Ruska a Íránu usnadní integraci prostoru, což povede k jeho větší autonomii na „globalizačním centru“.
Írán pro Rusko představuje nejen obrovský obchodní potenciál, poměrně bohatý osmdesátimilionový trh a prostor s bezpečným a stabilním přístupem k Indickému oceánu.
Představuje především mohutného spojence v odporu proti západní oligarchií uskutečňované „liberálně-tržní“ globalizaci, v boji proti snaze o globální nadvládu prostřednictvím prosazování unipolárního světa a homogenizace všech států.
Dodávka S-300 je teprve začátek.
