11.12.2015 První zprávy
Carl P.G. von Clausewitz (1780-1831) bude asi už v Evropě věčně připomínaný svým asi nejznámějším výrokem, že „válka je pokračováním politiky s použitím jiných prostředků“. Při jiné příležitosti také ale řekl, že “válka je také pokračování diplomacie jinými prostředky“.
Není v tom velký rozdíl a nešťastný pruský generál, který zemřel, jak se traduje, na ruskou armádou do Evropy zavlečenou choleru, je jen vulgarizován, stejně jako jeho znalosti „umění válečného“, odvozeného ze zkušeností jeho doby a tažení napoleonských armád a politických rozhodnutí vojevůdců.
Političtí komentátoři a váleční korespondenti na Clausewitze nezapomínají ani dnes, ale často se spíše domnívají, že politika nebo diplomacie jsou jen nástroji války, nebo, v tom lepším případě, jejími krátkými přestávkami. A tak nejen v minulosti, ale i v letech naší době nepříliš vzdálených můžeme hledat a nacházet, zda tyto poučky stále ještě platí, když evropským krvavým létům 19.-20.století předcházela staletí, ve kterých měl tento vztah, třeba i v reverzní podobě, stejnou platnost. V podstatě jen záleželo na tom, kdo pozoroval svět optikou válek, a kdo hledáčkem míru, nebo alespoň let, kdy se o míru jednalo.
Jedním z úspěšných prohlášení sovětských bolševiků, dva týdny po výstřelu z Aurory, překvapil válčící svět Lev D.Trockij, když oznámil, že se nová sovětská vláda rozhodla po „Dekretu o míru“ “zrušit tajnou diplomacii“ a považuje to za začátek „nové, čestné, lidové a skutečně demokratické zahraniční politiky“. 22.listopadu 1917 informoval světovou veřejnost, že „dělnicko-rolnická vláda ruší tajnou diplomacii a její intriky, přetvářky a lži.“ A to proto, že „…imperialismus se svými temnými dobyvačnými plány a svými loupeživými spolky a dohodami dovedl systém tajné diplomacie k dokonalosti“. Tak se stala tajná diplomacie „nástrojem majetné menšiny, která je nucena podvádět většinu, aby ji podřídila svým zájmům.“
Jen o šest týdnů se za komisařem Trockým opozdil americký president Woodrow Wilson, který aby přesvědčil občany Spojených států umírat na evropských bojištích, přednesl v Kongresu svých snad dodnes známých čtrnáct bodů, které byly vlastně programem poválečného uspořádání světové politiky a nových vztahů mezi národy a státy.
Dnes se snad už o nich neučí ani v hodinách dějepisu, a proto si neumíme vážit faktu, že americký prezident dal na první místo svého válečného úsilí a poválečného programu, že Američané jdou umírat za Evropu, kvůli „odstranění kabinetní diplomacie (a) změnu stylu chování států“. Tajná zákulisní diplomacie měla být nahrazena „otevřenou mezinárodní diplomacií s cílem, udržovat mír.“ Také se mělo omezit zbrojení, vyřešit koloniální otázka, měla být evakuována cizí vojska z ruského území a mělo se jednat ještě o dalších věcech v zájmu zachovávání trvalého, nebo alespoň dlouhodobějšího míru.
Dnes víme, že vše dopadlo jinak, než si dva tehdejší významní státníci přestavovali. A to tak, že bychom je dokonce mohli podezřívat z toho, že svoje slavné výroky nemysleli doslova. Sovětská vláda sice otevřela archivy, protože Lenin respektoval přání svých sponzorů, ale zpětně jen do roku 1914 a hned během jednání o Brest-litevském míru (jednání byla vedena taktikou „ani mír, ani válku“) docházelo k vojenským akcím a diplomatickým jednáním, o kterých často nebyl „demokraticky“ nejen informován lid, ale někdy i vlády, v jejichž zájmu se mělo jednat.
Mírová smlouva byla uzavřena mezi sovětským Ruskem a zeměmi Čtyřspolku (Velkoněmecké říše, Rakouska-Uherska, Bulharska a Turecké říše) a znamenala ztrátu asi 1 mil. km2 ruského státu – podle pozdějšího pojmenování ve prospěch Polska, Litvy, Lotyšska, Estonska, Finska. Ukrajiny, části Běloruska, několika strategických ostrovů v Baltském moři atd. Kdyby se někomu dnes zdálo, že zájem nástupnických státu Čtyřspolku z této doby přetrvává až do současnosti, a že se Ruská federace snaží na tuto skutečnost nezapomenout, dovolujeme si tvrdit, že je blízko pravdy.
Také vláda Spojených států to nemyslela tak vážně, jako její prezident. Mezi čtrnácti body, ačkoli některé z nich se zdály být splnitelné, bylo hned několik, které se splnit dlouhá léta nedařilo. Např. stanovení italských hranic na základě hranic etnických, jak víme ze sporů o Jižní Tyrolsko, které se ještě před desetiletími řešily teroristickými atentáty za Brennerem a nezapomenutelným uctíváním Andrease Hoffera. Navíc, některé z bodů předpokládaly další tajná jednání a vojenské konflikty, ačkoli na první pohled se tvářily velmi mírumilovně.
„Vyřešení koloniální otázky“ nebo „omezení zbrojení“ odpovídaly až příliš idealistickému vidění světa amerického prezidenta a v následujících desetiletích jsme jen mohli sledovat rozpad ideálu, za který Američané v první válce umírali. A který konečně završila neuspokojená Hillary Clinton výzvou, aby Edward Snowden, který se pokusil odhalit některé z tajností současné americké zahraniční politiky, byl zastřelen.
Meziválečná léta a roky po skončení druhé světové války, která v neúctě k milionům mrtvých v Koreji, Vietnamu, Alžírsku a v mnoha dalších afrických zemích nazýváme válkou studenou, jsou doslova zlatým věkem tajné diplomacie a hlavně tajných a nevyhlášených válek, tj. válek, které jsou usilovně zobrazovány kde kým, ale které jsou ve skutečnosti neviditelné.
„Co víš o Válce v Zálivu, ptá se americký producent, jistě v nadsázce, ve filmu Vrtěti psem. „Jen 40 vteřin, které jsem pořídil v jednom z hollywoodských atelierů.“
Je třeba jen rychle řadit jednu zprávu, jeden obraz za druhým a je lhostejné, zda odpovídají realitě či nikoli, ať už se jedná o pád nebo sestřelení letadla nebo o unesené cestovatelky. Musíme dosáhnout stavu, aby vznikla, jak napsal nedávno zesnulý filosof a sociolog Jiří Bystřický (JB), “informační chudoba nezúčastněných …vynucená pozice pasivních diváků pro ty z nás, kteří se nemohou aktivně podílet na chodu globálních ekonomických toků, exportu válek mimo vlastní území a masivním šíření jakkoli nesrozumitelných informací“. Dodejme snad jen to, že jsme dosáhli dokonce i stavu informační chudoby zúčastněných a „neviditelné už může závodit s viditelným“.
Snad proto jsou tak oblíbené fiktivní světy zvláštních jednotek financovaných z neznámých nebo nelegálních zdrojů, které bojují bez vyhlášení války ve jménu nikoho, mimo dosah veřejnosti, natož válečných zpravodajů, kteří jsou často naopak součástí celé hry. Snad jen nedopatřením se dovídáme, že bojují ve jménu Boha nebo Alláha, svobody nebo spravedlnosti, ale to není důležité. Jde jen o zrušení času a prostoru, o zaujetí pro hru, o které ale nevíme, kdo stanovil její pravidla a jak se rozhoduje o vítězi a poražených.
