Stanislav A. Hošek
6. 12. 2015
Na úvod si dovoluji upozornit čtenáře, že hodlám psát o solidaritě chápané jako konkrétní aplikaci „bratrství“ z všeobecně známého hesla Velké francouzské revoluce. Za druhé si dovoluji upozornit, že v žádném případě nehodlám pojem solidarity nějak zkoumat v celé jeho šíři, nýbrž se zaměřím pouze na jeho používání při popisu vztahu k migrantům a v podobné souvislosti.
Solidarita a současná migrace do Evropy
I kdybych uznával solidaritu za jeden z pilířů projevu lidskosti jedinců, což v mém způsobu myšlení nepřipadá v úvahu, tak bych byl velice uvážlivý argumentovat tímto etickým pojmem v případě každé migrace, té dnešní, masivní do Evropy, tím více.
Výzvy politiků k solidaritě s uprchlíky, považuji za mnohostranně licoměrné. Z úst představitelů, ba i občanských aktivistů bývalých koloniálních mocností, ji považuji v lepším případě za podvědomé umrtvování výčitek svědomí, v tom horším za pokrytecké sebeobelhávání a v tom nejhorším za vědomý podvod na vlastním, především chudnoucím obyvatelstvu.
Poslechl jsem si v nedávném projevu poslance polského sejmu, pana Kaczynského, že země Východní Evropy nikoho nekolonizovaly, takže nemusí mít jakýsi pocit povinnosti napravovat své minulé hanebnosti přijímáním uprchlíků. Je to pravdou jenom zčásti, protože ony státy sice skutečně nikdy neměly kolonie, ale zprostředkovaně se někteří jeho občané, tak zvaným „svobodným“ obchodem, obohacovali na úkor kolonizovaných. Ku příkladu v každé naší obci byly kdysi obchody s koloniálním zbožím, v nichž si mohli obyvatelé koupit za slušný peníz zboží z Orientu, jež v koloniích obchodníci získávali obrazně řečeno „za korálky“. Takže ani politici zmíněných zemí, kteří dneska horují pro přijímání uprchlíků v „množství větším, než únosném“, v mých očích nejednají upřímně, ale s podobnou motivací jako politici bývalých kolonizátorů.
Za velký podvod považuji, když politici vyzývají k solidaritě, leč jaksi výběrově k těm osobám, jimž se povedlo dostat až do Evropy. Tedy k solidaritě s méně potřebnými, protože ti skutečně nejubožejší, na útěk ani nemají prostředky.
Za absolutně nejhnusnější a doslova za zločinnou tragikomedii považuji skutečnost, že k solidaritě s uprchlíky vyzývají politici, jejichž země válčí v regionech, z nichž lidé musejí kvůli válečnému utrpení utíkat. Kdyby to nebylo tak nelidsky otřesné, tak by šlo o učebnicovou ukázku absurdní komedie. Bohužel, v celé své realitě jde o zločinné chování politiků, ne jenom o politickou chybu, jak to pojmenoval již jmenovaný bratr tragicky zemřelého polského prezidenta.
Válka je vedle genocidy nejtěžším zločinem proti lidskosti. Každý, kdo v jedné ruce drží meč, s nímž zabíjí a druhou háže skývy chleba těm, jež ve skutečnosti zabít nestihl, je netvor. Bohužel, takové chování mi připomíná něco mnohem obecnějšího.
Dobročinnost a solidarita
Pokrytecká solidarita politiků válčících států k uprchlíkům, utíkajícím před onou válkou mi, nevím proč, vybavuje jeden z projevů člověčenství v adventním čase.
Vždycky jsem považoval za snobství, když dámy šlechtických rodů, či později fabrikantů a jiných příslušnic vznešené společnosti, se zabývaly dobročinností. Filantropie, charita, dobročinnost a já nevím, jak se dneska všelijak nazývají všechny ty společnostní jevy, o kterých moje přímočará babička říkávala, že jde o „vznešenou žebrotu“, mají v sobě skrytou stejnou absurditu, jako onen symbolický válečník s mečem v jedné ruce a skývou chleba v druhé. Jakoby ocylindrovaní pánové vytvářeli ve svých fabrikách a bankách bědné a jejich okrinolínované souputnice pouze některým z nich prokazovaly údajnou solidaritu.
Ne, v žádném případě ani takové jednání není solidaritou, spíše naopak.
Copak lze považovat za solidaritu různé nadace, které spotřebovávají většinu příspěvků a darů na svou vlastní režii, nebo dokonce pokrytecky na akce pořádané pro své členy!
Copak lze považovat za solidaritu charitu, kterou vykonávají instituce dokonce pro zisk?
Copak je solidaritou filantropie spočívající v rozdávání kondomů?
Copak je solidaritou příspěvek na vzdělávání africké dívce, která v konečném jenom hůře prožívá pocity nerovnoprávnosti, ponížení a celkového utrpení vyplývajícího z postavení ženy v domácím prostředí?
Ne. Nic z toho není solidaritou. I to obrovsky záslužné celoživotní poslání matky Terezy nelze nazvat solidaritou. Je to pořád a pořád dokola, jenom zmírňování utrpení náhodným několika jedincům z miliard.
Pokud uprchlíkům, či jakýmkoliv ubožákům pomáhají řadoví občané živelně i poněkud organizovaně, pak to v mých očích není solidaritou, leč všelidským projevem milosrdenství, útlocitnosti, či všeobecným mravním étos pomáhat potřebným. I když každému z nich patří dík, alespoň za to. Solidarita je v mých očích mnohem víc.
Solidaritou, skutečnou a ne pokryteckou solidaritou, je v prvé řadě teprve odstraňování příčin lidských běd.
Napsal jsem na začátku tohoto textu, že se budu věnovat solidaritě pouze v souvislosti s masivní současnou migrací do Evropy, takže jeho pokračování se bude týkat především tohoto problému.
Skutečné projevy solidarity
Pokud bychom my Evropané chtěli být alespoň trochu poctiví sami k sobě, museli bychom projevovat svou solidaritu s utíkajícími přinejmenším ve dvou směrech. Museli bychom vykonat vše k zastavení existujícího a znemožnění každého budoucího válečného běsnění a za druhé své ladem ležící biliony kapitálu kdesi v daňových rájích doslova vrhnout na investice do infrastruktur chudých zemí a vybudování v nich hospodářských podniků odpovídajících jejich potřebám a prioritám a ne našemu zisku.
V současnosti žije jen v bojujících zemích víc jak půl miliardy lidí. V nejchudších zemích prý víc jak miliarda, a určitě šest miliard lidí žije hůře než Evropané a Američané. Je vyloučeno všem pomoci současně používanými metodami. Když nedokážeme poskytnout útočiště ani všem válkou strádajícím, pak vůbec nemáme šanci poskytnout v bohatých zemích místo všem, kdo chtějí žít lépe a, mluvme si pravdu, konzumněji.
Ke skutečné pomoci je proto bezpodmínečně nutné použít naprosto nové metody. K čemuž musí být motivací především úplně nové metody myšlení. Jen takový přístup může být opravdovou solidaritou, uplatňováním onoho ideálu „bratrství“, tentokrát v celoplanetárním měřítku.
Bohaté země díky svým politikům pouze planě žvanící o solidaritě by se měly začít chovat „bratrsky“ solidárně. Tedy jinak, naprosto nově. Jsou podle mého soudu povinné v prvé řadě zastavit veškerý prodej zbraní komukoliv. Především prodej munice by měl být absolutně a bezodkladně zakázán. V tomto případě se proti takovému opatření odvolávat na svobodu podnikání, či svobodný obchod, by mělo být zákony zakázáno, jako je zakázán souhlas s genocidou. To je v mých očích jeden maličký příklad onoho nového myšlení kolem principu solidarity.
Základní a vlastně kdysi prvotní důvod ke vzniku států bylo zajišťování bezpečnosti jeho příslušníků. Je nutné tento zakladatelský princip člověčenstva začít uplatňovat v planetizujcím se lidstvu, čili v té mediální globální vesnici. Už Einstein po válce navrhoval OSN kupříkladu založení světové armády, která by se chovala jako planetární policie. Mocní tehdejšího a fakticky i současného světa to považovali a považují za projev myšlení senilního starce, v lepším případě za naivitu či utopii. Jenže k opravdové záchraně lidstva před sebezničením, je bezvýhradně potřeba takového nového, zdánlivě utopického až naivního myšlení. Skutečně nového, které se ke zmíněnému návrhu génia přírodovědy co nejvíce přiblíží, nebo bude ještě dokonalejší.
Jsem hluboce přesvědčen, že naprostá většina rozumných lidí dokáže již dneska navrhovat desítky konkrétních opatření, směřujících k ideálnímu cíli odzbrojeného světa, v míru žijícího lidstva a dokonce ve vzájemné spolupráci se realizujících lidí. Tragedií je, že v podmínkách přelidňující se planety se začínají spíše projevovat jevy doprovázející každé přemnožení určitého druhu. Jenže lidstvo je vybaveno jedinečnou výjimečností ve vesmíru, vysoce vyspělým mozkem. Je proto doslova jeho povinností, díky zákonům evoluce, užít mozku ke svému zdokonalování a ne ke své likvidaci. V tom vidím ono zásadní nové myšlení. V mých očích evoluční význam rozumu ve vesmíru.
Skutečná solidarita je podle mého přesvědčení úplně nezbytný princip pro zachování lidstva a ne jenom jakýsi dobrovolný pocit jeho slušných jedinců projevující se pomocí těm, které náhodně uznají za potřebné, či dokonce jen náhodou potkají na své cestě životem. Solidaritou v mých očích není ani placení vyšších daní, čímž se často vychloubají úspěšnější mezi námi. Solidaritou dokonce není ani Evropany tak pyšně adorovaný sociální stát, i když ten má alespoň náznak solidarity ve své systémovosti a ne nahodilosti.
Bohaté země, bohaté instituce a bohatí jedinci se prohřešují prvoplánově proti principu solidarity, když pod jejich vládcovstvím, jsou oni stále bohatší a bohatší a vedle nich živoří miliardy. Vrcholem jejich pokrytectví jsou mezinárodní výdaje na zbrojení až v desetinásobné výši v porovnání s výdaji na program OSN pompézně nazývaný „Odstraňování chudoby“. Nejinak je t o i s programem ochrany lidí ohrožených klimatickými změnami, bez ohledu na to, zda je podíl člověka na nich alespoň nějaký, nebo vůbec žádný. Až budou výdaje na zbrojení tak setinou investic do národohospodářství chudých zemí, pak mohou současní mocní hovořit o svém jednání jako o solidaritě a teprve potom se mohou dovolávat solidárního chování i od svých obyvatel.
