Je Západ stále schizofrenní? Bude následovat osud Byzance?

Avatar
Původní autoři

Martin Fučík
5. 1. 2015
Sledujeme-li přístup dnešního západního civilizačního okruhu k současné krizi v Sýrii a jeho válku – neválku proti ISIL, není možné si nevšimnout znatelné schizofrenie, kterou je v tomto případě Západ postižen. Na jedné straně západní maestrem – hlásná trouba evropských „elit“ přináší důkazy o anticivilizační hrozbě ISILu a vzkazy o tom, že jeho hrůzné činy nás nesmí zlomit, a že je nutno proti němu bojovat. 


(Mimochodem – bylo by dobré, kdybychom si mohli ujasnit za co bojovat – zřejmě za ony stále zmiňované, ale v reálu těžko uchopitelné evropské hodnoty… ale o tom snad až jiný článek.), na straně druhé činy, které by svědčily o zásadovém boji Západu proti ISIL se jaksi vytrácejí, o jeho nějaké významné koordinované akci ani neslyšet.

Jediní, kteří systematicky proti ISILu bojují je syrský „diktátor“ Assad se svými spojenci – Hizzbaláhem a Iránem a samozřejmě s Ruskou federací, těžkou vahou v tomto konfliktu. Ruská federace si mimo jiného vyhodnotila, že Islámský stát je zřetelnou hrozbou pro její bezpečnou existenci a i z tohoto důvodu šla „s otevřeným hledím“ do jasně deklarovaného střetu s ním. Ne tak Západ. I když jsme dennodenně ujišťováni, že ISIL pro nás představuje smrtelné nebezpečí, prvotní reakce Západu na otevřený vstup Ruska do boje proti němu, zejména vyjádření amerických jestřábů, kdy se častovaly obraty jako „sestřelování ruských letadel“ či vyzbrojení „umírněných“ protiassádových opozičníků (vzorek těchto umírněnců se nám představil při rozstřílení ruského pilota na padáku, když opouštěl své sestřelené letadlo), byla vyloženě záporná. Tak jak je to? Usilujeme o zničení ISILu, nebo to nestojí za to a problém se sám vyřeší? Nebo nám ISIL vyhovuje – pomůže nám zlikvidovat Assada a pak uvidíme? V současné době, bohužel díky pařížským atentátům, je v tomto nazírání znát lehký posun – Francie, Velká Británie, ale i USA intenzivnějšími nálety na ISIL deklarují boj s ním, ale stále se strachují o to, aby ruské nálety včetně dalších aktivit Ruské federace situaci více „nezkomplikovaly“… . Není snad jedno, zda islámský fanatismus představovaný ISIL, přímou hrozbu nejen pro Rusko, ale zejména i pro Evropu porazí ruské či západní zbraně, nebo jejich spolupráce? Tedy stále trvající boj – neboj západních států, které si na jedné straně obrovskou hrozbu ISILu uvědomují, ale nejsou schopny (či nechtějí) s historickým excesem, kterým ISIL bezpochyby je, udělat jednoznačný konec.

Situace až s mrazením připomíná osud byzantské říše, která byla v době její existence jedním z nárazníků západního světa před rozpínavostí islámu – v konečné fázi představovaného osmanskými Turky. Díky schizofrennímu přístupu západního křesťanstva k Byzanci, deklarujícímu formální soucítění s byzantskými bratry v Kristu v jejich boji proti islámskému nebezpečí a na druhé straně obviňování byzantské církve ze schizmatu a vyloženému nepřátelství k ní, došlo k podkopání úsilí Byzantinců v jejich boji a k jejich úplné porážce, což v konečném důsledku vedlo ke vzniku osmanské říše na bývalém teritoriu Byzance. Jedním z kamenů laviny, která na svém konci v r. 1453 smetla Byzanc jejím dobytím osmanskými Turky, byla i událost, která západním „bratřím v Kristu“ vystavila nelichotivou vizitku a oprávněně nás upozorňuje na schizofrenitu tehdejších západních pohlavárů. Totiž na konci čtvrté křížové výpravy v roce 1204, tedy výpravy, která měla bojovat proti muslimskému nebezpečí, byly Byzanc a její hlavní město Konstantinopol vypleněny křižáckým (křesťanským) vojskem a na jejich troskách založeno Latinské císařství poplatné tehdejšímu západnímu světu.

I když byla Byzantská říše později (po 59 letech) obnovena nikaiským vládcem Michaelem VIII. Palailogosem, nedosáhla již nikdy své bývalé velikosti a díky zášti a nepřátelství západního světa prezentovanými zejména katolickou církví se jí v boji s výše zmíněným nebezpečím nedostalo pomoci. Západ si tak sám podřezával větev, na které společně s „byzantskými schizmatiky“ seděl. Další sled událostí pak pro Evropu nebyl právě příznivý. Připomeňme si některé z nich. Obsazení teritoria dnešního Řecka a Albánie (1453 – 1520) osmanskou říší, dobytí Egypta a vyhlášení se chalífou osmanským sultánem Selimem I v r. 1517 (mimochodem v roce 2014 se za chalífu prohlásil nám nechvalně známý Abú Bakr al Bagdádí …), porážka Ludvíka Jagellonského u Moháče r. 1526, … . Střety s osmanskou říší pak vyvrcholily v roce 1683, kdy v bitvě u Vídně byla naštěstí pro Evropu vojska sultána Mehmeda IV. rozprášena – je nezbytné zde zmínit rozhodující podíl vojsk Karla V. Lotrinského a Jana II, Sobieského na tomto, z hlediska Evropy, důležitém vítězství. Evropa se pak mohla i přes další své obrovské názorové a vojenské střety dát cestou, na jejímž konci stojíme my, hrdé (?) evropské národy se svými výjimečnými (?) hodnotami.

Pohlédneme-li na současnou situaci okolo boje s ISIL, ve kterém se Západ a Rusko střetávají s agresivním islamismem, jsme v tomto boji opět svědky jaksi nepochopitelného schizofrenního přístupu Západu ke svému přirozenému, ale odmítanému spojenci – Rusku. Budeme-li Rusko považovat, v souladu s teorií třetího Říma, za přímého dědice Byzance, zmiňovaná schizofrennost Západu se nám vyjeví v celé její nahotě. Jediná reálně a systematicky bojující síla proti ISIL (Ruská federace) je západními předáky sankcionována, tupena a ideologicky znemožňována. Opět, přes vzdálenost věků, zde můžeme spatřit onu západní přezíravost vůči byzantským (ruským) „heretikům“, kteří reálně bojovali (bojují) proti společnému nebezpečí – tehdy proti bezprecedentní muslimské rozpínavosti, dnes proti muslimským fanatikům. Evropa a celý Západ opět neberou na vědomí, že jedině reálná spolupráce s Ruskem může militantní islám zastavit, a že svým schizofrenním přístupem si opět podřezávají větev své existence, kterou Evropa v minulosti horko těžko zachránila zmiňovanou bitvou u Vídně. Západní svět si musí jasně uvědomit, za jaké hodnoty bojuje a s kým je může sdílet, co je jeho bezprostředním nebezpečím a jaké spojence si v tomto boji vybere. Také by se mu mohlo stát, (i vzhledem k tomu, že reálný tlak militantních muslimů se nyní zvyšuje zejména v Evropě, ne v Rusku), že za halasného odkazování na ony své evropské hodnoty o ně jednoho dne přijde, aniž si toho, ve své schizofrenní pýše a přezíravosti, vůbec všimne.