Josef Mrázek
10. 1. 2016
Dvacet šest let je generační rozdíl, moc dlouhá doba k napínání naší trpělivosti a určitě dost dlouhá doba na to, abychom podle stavu státu na začátku a na konci tohoto období mohli spolehlivě posoudit, jak se dbalo zájmů obyvatelstva.
V prvním dílu bilance jsme si řekli, v jak špatném stavu stát je po nešťastném začátku, kdy se k moci dostali lidé, kteří nedbali zásady ponechat, co je dobré, a opravit, co je špatné. Vadilo jim Občanské fórum a naopak hodil upadající systém politických stran. Shrnuli jsme smutnou historii devastace národního hospodářství a ztráty národního majetku a slíbili, že další díly „Novoroční bilance po dvaceti šesti letech“ budou pojednávat o otázkách sociálních, o zdravotnictví a o tom, jak řídit stát.
Cílem je sociální smír
Má-li se dosáhnout příjemného prostředí, ve kterém by se dobře žilo všem občanům, je potřeba pečovat o sociální smír, kdy o každého je přiměřeně postaráno. Znamená to zbránit chudobě i přílišnému nadbytku, a zajistit i bezpečnost. K pohodě ve společnosti, například, přispěje, když příjmy aktivního pracovníka před odchodem do důchodu a po něm jsou v poměru, který byl rozumně dohodnut a podobně to musí být u hladin příjmů všech, kteří z nějakého důvodu nejsou zaměstnáni. Někoho překvapí, že pro sociální smír je potřeba řešit i nadměrné příjmy vydělávajících. Je to nutné, když pocházejí ze stejných zdrojů, jako běžné příjmy. Začínají od hranice, nad kterou se další příjem již nedá zdůvodnit zvláštní užitečností příjemce, nebo jeho zvýšenými životními náklady. V takovém případě nejde o závist, ale o požadavek spravedlnosti. Nadměrné příjmy nebývají používány účelně a část národního produktu přichází nazmar.
K řešení všech sociálních funkcí a povinností státu ke spokojenosti občanů, je nutné mít k disopozici dostatečně velkou část průběžně vznikajícího domácího produktu a dobrý systém rozdělování. Dotování ze zásob, nebo ze zahraničních dodávek nemůže mít trvalý charakter. Nemáme ropná ložiska a omezené přírodní zdroje jsme nezodpovědně zprivatizovali. Je tedy potřeba dbát na to, aby byla využita lidská i materiální složka produkčních kapacit s cílem, aby celkem byly pro všechno obyvatelstvo k dispozici statky všeho druhu a služby v dostačujícím množství. Musí být také účelně rozdělovány peníze, pomocí kterých se všechno dostane tam, kam má. Mzdy a platy a to, co se z nich odvede, musí stačit na zaplacení produkce, která se spotřebuje přímo, nebo vymění za vývoz. Zbude-li podnikatelům více, než přiměřený zisk, trpí tím všichni, i podnikatelé. Za přebytky koupí, co nepotřebují, nebo investují do rozšíření výroby a vznikne krize z nadvýroby.
Důchodový systém
Ve speciálním případě, jakým je důchodový systém, je podrobnější řešení popsáno v článku „Radujme se, když uděláme……“ z 12.11.15 zde (vysvětlena je nutnost průběžného financování důchodů, nesmyslnost spoření na důchod, a vysvětleno je, jak nastavit tento systém). Důležitým parametrem v případě důchodového systému je poměr mezi průměrem, nebo mediánem, mezd a průměrem téhož u důchodů. Velikost tohoto parametru musí být předmětem ke smíru vedoucí dohody a při příslušném jednání musí být dohodnuty obdobné parametry vymezující příjmy rodičů pečujících o děti a občanů odkázaných na sociální dávky. Vyvážené uspokojování všech složek společnosti ale zatím chybí. Nejvíce zanedbané je hodnocení práce, kterou představuje péče o děti. Teprve po odstranění tohoto nedostatku by byli „politici“ oprávěni posuzovat, zda se rodí dost dětí. Fungování průběžného financování důchodů rozhodně není ohroženo nedostatkem aktivních pracovníků, ale nepřipraveností státu zorganizovat využití všech práce schopných občanů k užitečné práci. Způsobila to velká rychlost růstu produktivity práce a nezájem o dobré řešení průběžného financování důchodů, které neumožňuje zlodějské machinace.
Nezaměstnanost
Do nového světla se v poslední době dostává otázka nezaměstnaných. Reorganizace a automatizace výroby produkuje rostoucí množství nezaměstnaných, jejichž využití soukromou sférou se nedá očekávat. Ideálem podnikatelů je co nejméně zaměstnanců a není zájem zavádět sice potřebné, ale málo ziskové činnosti. Proto se jako nutný jeví rozvoj státních aktivit, které bychom neměli označovat jako podnikání, protože nebudou zřizovány za účelem získávání zisku, ale z důvodu společenské potřeby. Než se podaří rozšířit využívání vznikajících nezaměstnaných, a také pro případy, které se nepodaří začlenit ani potom, bude nutné dohodnout výši dávek pro nezaměstnané. Zdrojem pro jejich vyplácení by měly být daně ze zisku z podnikání.
Nepodmíněný základní příjem
Objevily se návrhy na zavedení nepodmíněného základního příjmu, který by dostávali všichni občané a, mimo jiné, naharadil by všechny běžné sociální dávky. Bylo by, ovšem, nutné držet základní příjem někde na hranici životního minima, aby motivace k výdělečné činnosti byla zachována. Návrhy takového příjmu byly považovány za úplnou utopii, ale nedávno uzákonili ve Finsku vážný pokus uvést tuto myšlenku do života. A když uvážíme reálnost pokrytí nákladů s tím spojených, přestaneme se divit, že si to troufají. Například, 6000 Kč měsíčně pro každého občana by stálo asi 720 miliard Kč ročně. Ztráta kursem způsobená špatnou měnovou politikou činila v ČR v roce 2014 1215 miliard ročně, z toho poslední škodlivý zásah ČNB vyvolal ztrátu 322 miliard Kč ročně a navíc náklady na intervence. A započítat je třeba také dávky, které by byly nepodmíněným příjmem nahraženy. Vyplývá, že vyplácení nepodmíněného základního příjmu by bylo možné. Aby to ale mělo plný smysl, musel by se při té příležitosti důstojně upravit celý systém sociálního zajištění, zejména postavení rodičů malých dětí, zejména matek, a také žen pečujících o domácnost.
Daně a hladina mezd, platů a důchodů
Ale hned, dříve než dojdou zprávy o výsledcích finského pokusu, je potřeba rozumně upravit systém daní a usilovat o zvýšení hladiny mezd a běžných platů. Tyto úkoly souvisí, protože neprávem nevyplácená část mezd a platů (viz článek www.spojeni.org/jm/151221) by mohla být zčásti odčerpávána vyšší daní ze zisku podniků. Rovněž rychle by mohl být k dispozici výnos z progresivního zdanění velkých příjmů, a obojí dohromady by umožnilo začít s energickým zvyšováním platů ve veřejném sektoru. Spolu s tlakem obživlých odborů by to mohlo vést ke zvyšování mezd také v soukromé sféře, směrem ke spravedlivým mzdám. S tím souvisící růst spotřeby, a tím i výběru daní z přidané hodnoty, by spolu s rostoucím výběrem daní z příjmu pokryl náklady na zvýšení platů ve státní správě. Vzrostly by podstatně také odvody na veřejné zdravotní pojištění a umožnily by dostatečné financování veřejného zdravotnictví.
V poslední době začala jednání o zvyšování mezd a platů, ale o pouhá procenta, kde zaostávají o hodně desítek procent. Mzdy a platy, kromě příjmů v privilegovaných oborech, je nutné zvyšovat dostatečným tempem, i když pochopitelně postupně, tak aby dosáhly v nejbližších letech alespoň jeden a půl násobku dnešní hladiny, která je nedůstojná a vede k vážným problémům v oborech, jako je zdravotnictví, kde noví lékaři a sestry v rostoucím počtu odcházejí na lépe placená místa v zahraničí.
Spolu se zvyšováním mezd musí být zvyšovány důchody, ale ne v průměru o třetinu nárustu průměrné mzdy, nýbrž nejméně tak, aby poměr průměrného důchodu k průměrné mzdě aspoň neklesal. Teď je to asi 0.42 a přidání v poměru 0.33 je nedostatečné, protože tento poměr zhoršuje. Kompezovat by se mělo také zdražení životních potřeb důchodců a rodin s malými příjmy, které nastalo zvýšením DPH pod záminkou zavedení druhého důchodového pilíře, již zrušeného.
Migrace a kultura
Zatím jen v některých obcích, ale dostatečně zřetelně, se ukázalo, že je velmi obtížné, ne-li nemožné, přimět i jen několik rodin, aby se přizpůsobily odlišné sociální kultuře většinového obyvatelstva. Vede to až i k vnitřní emigraci starousedlíků a po devastaci sídla je opouští i narušitelé. Po těchto zkušenostech je jasné, že barva pleti zde není ten problém, ale je to zakotvení zcela odlišných pravidel soužití. Sotva si lze představit větší nebezpečí pro národ, než zamoření země migranty neodvratně se slévajícími do uskupení. Nejen pouhá povolnost, ale už i nedostatečná radikálnost odporu se musí u zástupců lidu hodnotit jako vlastizrada a je na nás, abychom všem, kteří se jí dopouštějí, dali najevo, že budou hnáni k odpovědnosti.
Jestli se podaří odvrátit zničení vlasti migrační vlnou, potom bychom se mohli pokusit zabrzdit odbourávání vlastního kulturního dědictví. Patří k tomu povšimnout si, jak se mění zacházení s předškoláky, proč nejsou učitelé schopni naučit školáky užívat střední rod a vůbec mluvit česky, proč to neumí ani lidé v televizi a rozhlase, měli bychom uhájit i jiné formy komunikace, než sociální sítě, a trvat na zachování představy kulturního člověka jako něčeho cenného. Jsme totiž už teď v hrůzném stavu, kdy ani rektor University Karlovy nechápe, že profesor kromě znalosti svého oboru musí být také vychovatelem svých žáků a příkladem jako osobnost.
Další díly „Novoroční bilance po dvaceti šesti letech“ budou pojednávat o zdravotnictví a o tom, jak řídit stát.
