Právník na mučení jmenován novým izraelským soudcem

Avatar
Původní autoři

Richard Silverstein 
3.1.2016

Aby mohla tajná služba Šabak mučit vězně, musí získat souhlas právníka, „právního poradce“ agentury. Tato osoba neschvaluje pouze jednotlivé případy mučení, ale poskytuje právní ospravedlnění mučení v závažnějších případech, které se mohou dostat k Nejvyššímu soudu. Je to John Yoo [Bushův právník na mučení, pozn. překl.] izraelského bezpečnostního aparátu. 

Vyjádřeno terminologií židovské halachy, právní poradce této izraelské agentury se podobá rabínovi, který dohlíží na porážku zvířat, aby se zabezpečilo, že maso bude košer. Nazývá se mašgiah [rituální dohlížitel, pozn. překl.]. Porážení zvířat je stejně jako mučení špinavá práce. Pokud se ale provede v souladu s halachou, mašgiah umožňuje dobrým židům jíst s jistotou, že požívají jídlo, které vyhovuje židovským právním požadavkům. Tento právník je pak mašgiahem tortury.

Tak jako byl Yoo odměněn za svou špinavou práci prestižní pozicí učitele na Boalt Hall (právnické fakultě) Kalifornské univerzity v Berkeley, tak byl nedávno právníkovi Šabaku na mučení udělen soudcovský post. V Izraeli se jméno této osoby nedozvíte, protože její identita je chráněna izraelským národně-bezpečnostním systémem. Zákony, které se týkají agentury Šabak, zakazují zveřejňovat jména jejích zaměstnanců. Já vám zde ale mohu říct, že to je Avi Levy. Jeho jméno se objevilo v tomto seznamu soudcovských kandidátů, o nichž uvažoval výbor, který jmenuje nové soudce.

Jak jsem řekl, média nesmí zveřejnit identitu aktivních a dokonce ani bývalých členů Šin Bet či Mossadu. Takže Levyho jméno nesmí být zveřejněno, dokud neopustí agenturu kvůli soudcovskému stolci (což je veřejný post, a tudíž už neposkytuje ochranu před zveřejněním jména). Domnívám se, že identita mučitelů a jejich pomahačů by měla vyjít na světlo, tak jako plody jejich práce – mučení jako takové. Odhalme to všechno. Čím více uděláme, tím složitější bude pro průměrné Izraelce zavírat nad tím oči a tvářit se, že to neexistuje – nebo, že na tom nezáleží.

Je ironické, že když zpravodajský web Ynet referoval o Levym, nazval ho „nekompromisním mužem práva“, který není nijak politicky předpojatý. Hádám, že mučení je v izraelské společnosti považováno za cosi nestranného.

Měl bych dodat, že mučení je zpravidla ve vrchovatých porcích zaměřeno na palestinské vězně, zatímco z terorismu podezřelých Židů se týká jen minimálně. Ynet ve svém příspěvku naznačuje, že čtyři osadníci, kteří jsou podezřelí z vraždy rodiny Dawabšeových, byli podrobeni „zvláštnímu zacházení“, protože onen výraz v hebrejštině je eufemismus pro hrubé zacházení a/nebo mučení. Levy je tím chlapíkem, který by to schvaloval.

Ve skutečnosti se jedná o další moment, který báječným způsobem lakuje na růžovo mučení (v případě vraždy rodiny Dawabšeových, o němž jsem referoval) tím, že ho transformuje z čehosi špinavého do právně košer podoby:

„L. [Levy] a jeho tým posloužili jako právní most mezi vyšetřovateli Šabaku a vedením úřadu státního zástupce ve snaze dosáhnout smysluplného pokroku ve vyšetřování.“

Je rovněž důležité poznamenat, že rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo teoreticky postaveno mimo zákon mučení všech – z národně-bezpečnostních důvodů držených – vězňů, pokud ovšem nenastane scénář „tikající bomby“. Ačkoli liberální sionisté tak rádi hovoří o izraelském Nejvyšším soudu jako o humanitárním „pokladu“, mučení je nicméně jednou z mnoha oblastí národní bezpečnosti, kde se rozhodnutí tohoto soudu spíše ctí, než dodržují. Jinak řečeno, když IDF či zpravodajské agentury cítí potřebu porušit rozhodnutí Nejvyššího soudu, činí tak beztrestně, čímž zanechávají pověst tohoto soudního tělesa v troskách.

Od žádného Izraelce nikdy neuslyšíte (možná vyjma několika osamělých hlasů na levici), že by kritizoval povýšení tohoto pomahače mučení Šabaku na funkci soudce okresního soudu. Toto povýšení není pouze oceněním těchto osob, ale znamená rovněž dosazení dalšího přátelského soudce, k němuž se pak může tajná policie obrátit, když bude potřebovat nějaký příkaz mlčenlivosti či schválit mučení či dosáhnout příznivého rozhodnutí ve věci, která je pro ni důležitá. Stručně řečeno, podporuje to zájmy národně-bezpečnostního aparátu.

Vrátíme-li se k případu Dawabšeových, i nadále platí soudní příkaz k mlčenlivosti, který brání izraelským médiím zveřejnit jména osadníků, kteří jsou podezřelí z těchto vražd (které jsem na svém blogu uvedl). Někteří odvážní novináři ale hoří nedočkavostí. Jeden reportér NRG (internetové verze listu Maariv) dokonce publikoval snímek obrazovky s mým příspěvkem, který obsahuje jména všech čtyř podezřelých. Vzhledem k tomu, že Šabak disponuje příkazem mlčenlivosti, který to zakazuje, prokázaly tyto noviny i reportér statečnost. Jak napsal jeden můj izraelský přítel: „NRG má koule!“

Tento příběh nakonec bude pravděpodobně pokračovat jako všechny odvážné kousky žurnalistiky, které se staví proti cenzuře a příkazům mlčenlivosti. Proto jsem ho zde poskytl.

Na rozdíl od NRG, který si zaslouží ocenění za odvahu, vyhrává Amos Harel z listu Haaretz 100 bodů za prolhanost za svůj nejnovější sloupek, ve kterém lživě tvrdí následující:

„Mediální vakuum, vzniklé mezi vágními titulky o pokroku dosaženém při vyšetřování židovského teroristického útoku… a mezi obnoveným zájmem, který vyjádřili novináři v případě [vraždy Dawabšeových ve městě] Duma, bylo rovněž zaplněno nepodloženými zprávami, které se šířily na každém možném fóru: od WhatsApp až po zahraniční blogy.

Harelovo nedbalé referování opomíjí to, co bylo zmíněno mnohem jasněji v článku v NRG, k němuž jsem odkazoval, že totiž existovaly nepravdivé zvěsti, že z terorismu podezřelý Hanoch Ganiram je vnukem izraelského ministra Uriho Ariela. Četl jsem to na Facebooku a psalo se o tom i jinde. Nicméně během hodiny jiní Izraelci tuto zprávu korigovali. Ve skutečnosti je Ganiram vnukem židovského osadníka Jicchaka Ganirama, který byl v 80. letech odsouzen za terorismus.

(kráceno)


Zdroj: www.richardsilverstein.com, překlad: Karel Hyka