Ruské údery v Sýrii šokují experta i laika. Průlom ve vojenské technice, před nímž bere „teroristická internacionála“ na ramena.

Avatar
Původní autoři


The Saker
13.1.2016  Střípky ze světa  
Třetí z průlomů, blokujících „změnu režimů“
Originální inovace násobí efekt staré munice
Přesnost ruských náletů – píše ten pseudonym – udivuje o to víc, že pálí z výšky 5 i více kilometrů. Ve dne i v noci a za krajně nepříznivého počasí. Jde přitom hlavně o docela staré stroje. Su-24 byly uvedeny uvedené do výzbroje už roku 1974. Su-25 – jen sedm let nato. Letouny typu Su-34, jediné z poslední generace, jsou nasazovány jen sporadicky. Ty syrské bojiště spíš jenom „křtí ohněm“.


Ruské údery jsou přitom i krajně „nízkonákladové“. Většinu munice totiž tvoří „jednoduché bomby“ („technologie z let II. světové války“). Pumy čistě „gravitační“ – a bez adaptace, o níž bude řeč, jen velice nepřesné. „V případě kobercových náletů to bývalo normální, zato u cílených úderů nikterak ideální.“ A navíc jen při „nízké rychlosti i letové hladině“, vystavujících útočící letoun nemalému riziku. Z výšky a při rychlosti, jež se mu chtějí vyhnout, vede k chybě v řádu 600 – 800 metrů každá vteřina, o něž se optimální moment shozu bomby propásne. Cenou je děravý efekt úderů. Nepřesnost totiž násobí i riziko, že zasáhnou lokality, osídlené civilisty.

Moderní vojenská technika to řeší buď „laserovým“, nebo „televizním“ naváděním. V prvém případě „cíl zaměří laserový paprsek“ – a „bomba míří k takto nasvícené skvrně“. V druhém případě cíl fixuje kamera. Leckdy však stačí, připlete-li se do trasy malý obláček. I „chytrá“ bomba pak cíl snadno mine zhruba stejně, jako ta „hloupá“ („gravitační“).

Řádové zpřesnění přineslo družicové navádění (za pomoci GPS, v případě ruských ozbrojených sil pak vlastního systému GLONASS). Údery, řízené s jeho pomocí, jsou mnohem exaktnější i odolnější vůči povětrnostním vlivům. „Hlavním problémem je však vysoká cena.“ Za situace, kdy „sklady praskají ve švech starými levnými pumami, jež naváděcí systémy nemají. Kam s nimi?“

„Amerika vymyslela elegantní řešení: JDAM (Joint Direct Attack Munition).“ To umí „’hloupou’ (nenaváděnou) bombu změnit v ‘chytrou’ (naváděnou) tím, že k ní přidá speciální adaptaci“. Ta ovšem stojí kolem 25.000 dolarů za kus.

Rusko to „vykoumalo v ještě lepší podobě. Místo adaptace typu JDAM na každé bombě, a tedy i její nevratné ztráty, ji instalovalo na letoun.“ Zkratka zní SVP-24. Je z iniciál názvu – „specializirovannaja vyčislitelnaja podsistema“, tedy „specializovaný počítačový subsystém“. Ten „zachycuje pozici letounu i cíle (s využitím GLONASS), měří tlak, vlhkost vzduchu, rychlost větru i letounu a jeho trasu“ S možností čerpat „doplňující informace i z letadel typu AWACS, pozemních stanic i jiných letounů. SVP-24 propočítá parametry (rychlost, výška, kurs), za nichž třeba ´hloupou´ bombu svrhnout automaticky právě v momentě, kdy její neřízený let skončí přesně v cíli (v rozpětí 3 – 5 metrů).“

I „každou starou ruskou bombou (30 i více let) tak může udeřit starý letoun s přesností nových naváděných pum, dopravovaných nejnovějšími bombardéry. A to není vše. Pilot totiž nemusí myslet ani to, jak zamířit. Prostě jen vloží přesná data do systému, vyrazí do příslušné lokality a bomby se uvolňují automaticky.“ Tím lépe se „může soustředit na rekognoskaci kroků protivníka (letounů, raket, protiletadlového dělostřelectva)“. A to z výšky 5 i více kilometrů, nedosažitelné protiletadlovými raketovými systémy. Klidně i v noci či za husté oblačnosti, cílů zahalených dýmem či jiných okolností, které jsou jinak jen těžko řešitelnou překážkou.

Jde přitom i o „řešení velmi laciné“. „Rusko tak může nasadit obrovské zásoby ´hloupých´ bomb, nahromaděné za roky studené války, a do Sýrie jich expedovat prakticky nekonečné zásoby.“ A přesto „i každá z nich zasahuje cíl s fenomenální přesností“. Adaptace SVP-24, „instalované na letounu, a nikoli na bombě, lze využít opakovaně a mnohokrát“.

Jsou jí vybaveny jak letouny typu Su-24 a Su-25, tak Tu-22M3, vrtulníky Ka-50 a Ka-52, také však „Mig-27 v důstojném věku i cvičné L-39“. „Lze ji tak instalovat prakticky na všechny typy vrtulníků i letounů, počínaje velkými bombardéry až po malá cvičná letadla.“ Nechybí zřejmě ani na vrtulnících Mi-24 a Mi-35, dislokovaných v Latákii.

Přiložený originál nabízí i fotodokumentaci. A neskrývá, že průlom, markantně snižující i náklady syrské operace, neměl zprvu na růžích ustláno. A to ani v příslušných státních strukturách. Zřejmě i pod „vlivem korumpující konkurence“. Podařilo se ji však zlomit. „SVP-24 se vyrábí a dodává velkosériově.“ V přehlídce inovací, drtících kanonenfuter „změny režimu“ v Sýrii, je to už třetí premiant. Prvním byl systém, vyřazující z provozu radary i na ně navázané zbraně. Druhým úderné roboty neriskující vlastní životy. Trojlístek, zkompletovaný instalacemi SVP-24, je znamením nové geopolitické kvality.