USA:Všichni ti, kdo by Sandersovu kampaň chtěli blokovat, ho sabotují, jak jen umí ! Sandersovi už však „studený čenich médií neuškodí“.

Avatar
Původní autoři

Ted Rall
26.12016   Střípky ze světa
Vyhrát to nakonec může Sanders
„Demokratický socialista“ očima americké levice
Ted Rall už vydal i knihu o Edwardu Snowdenovi. Teď zase titul Bernie, portrét prezidentského kandidáta Sanderse. To nové a slibné, co se seběhlo po jejím imprimatur, shrnuje ve svém posledním článku: „Nezávislý senátor za Vermont říká, že ekonomický systém je podvodem proti pracující Americe. Má pravdu. Volební politický systém je podřízen těm, kdo vládnou ekonomice. To je ten důvod, proč Bernie Sanders nedostal nikdy šanci. Politický systém proti němu hraje betla.“


On si však „přesto vede skvěle“. Dost možná vyhraje v New Hampshire, vede v Iowě, dotahuje se na čelo celkově. „Zaskočení mudrci“ jsou perplex. Sandersova nominace – do ringu o Bílý dům proti Trumpovi – se začíná rýsovat jako jedna z reálných variant.

„Středopravicová Clintonová by ráda věděla, jak se to mohlo stát. Levice si klade otázku: je to důvod k nadějím?“

„Ten příběh je strhující. . Většina médií ví, že kyslíkem politika je publicita, a ignoruje ho. Trumpovi dávají korporátní média 23krát větší prostor, než Sandersovi.“ A těch pár relací, které mu věnovaly, „Bernieho pocákalo inkoustem“. „Inzultovalo jej samého i jeho socialistickou politiku“. „Marginalizace sice fungovala vždycky.“

Za Hillary je nepoměrně víc peněz i lobbistických klanů. Jenže „čím víc dostává slovo, tím méně ji voliči mají v lásce“, což se ukázalo už v roce 2008. Sanders je šikanován i řídícímu strukturami vlastní strany. Ta taktika však tuhne v bumerang. Berníeho „´image´ coby rebela jen dál sílí. Sanders by to, navzdory všemu, mohl i vyhrát.“

Oč patrněji si „jako kandidát vede skvěle“, tím víc se sama jeho „´nezvyklá´ politika stává něčím, nač si lidé zvykají“. Sanders se „stylizuje jako demokratický socialista“. Dřív by si tím v Americe „zadělal na politickou sebevraždu“. Dnes je to naopak „chytlavý program“. Poslední anketa v Iowě ukázala, že „těch, kdo se považují za socialisty (43 procent) už je víc, než stoupenců kapitalismu (38 procent)“.

„Kde se ti demokratičtí socialisté z Iowy vzali? Indoktrinací mainstreamového systému to nebude garantovaně. Tak těžkým systematickým útokům, jako socialismus, nebyla dosud vystavena žádná ideologie – dokonce ani radiální islám. Počínaje Palmerovými nájezdy před sto lety přes mccarthyismus a Tea Party.“ Ta se nakonec neštítila ani „insinuací, že prezident Obama je zakuklený rudý“.

V „Americe se o socialismu a komunismu lže dokonce i ve školách – padne-li tu o nich vůbec zmínka“. Jsou terčem „groteskních filmů“. „Překrucovány a vyháněny ze salonfähig veřejných debat.“ A to dokonce i „krotkými liberály, považujícími se za ´levici´“.

Sandersovo šokující skóre je tak i očividným „debaklem propagandy“. Faktu, že „staré triky vládnoucích elit už skutečně nezabírají“. Na to, jak „propagandu prohlásit za mrtvou a ztracenou, je však brzy. Propaganda funguje. Proto ji ti, kdo jsou u moci, vedou.“

Reálné kontury změny, spojené se Sandersem, jsou strukturovanější: „Staré instituce se zdiskreditovaly. Sandersova rostoucí podpora a překvapivé socialistické šiky v Iowě rezonují to, s čím se ten, kdo převezme moc, bude muset vyrovnat, ať už to bude kdokoli“.

„Pozornost mudrlantů poutá hlavně populistický hněv na pravici, zosobňovaný divoce neofašistickými tirádami Donalda Trumpa. Minimálně tolik hněvu je však i na levici, vypuzené z Demokratické strany poté, co Richard Nixon porazil roku 1972 George McGoverna. Jinak ji sice dělí leccos, ale v tom, že vlastní vládě nevěří, se Amerika shoduje.“ Tím víc to chce – apeluje Ted Rall – pomáhat všem, koho to táhne doleva.

Jakkoli vlivná je propaganda i dnes, už tím, kdo ji tlumočí – a o to víc reálnými fakty – sklízí stále častěji opak toho, co si klade za cíl. Sanders je sice na tapetě i za to, jak „nevhodně vstoupil do databáze Clintonové na serverech vedení Demokratické strany“. „Za starých časů by sebemenší porušení etických norem jeho kandidaturu dokázalo pohřbít.“ Teď se i však tenhle spor – tváří v tvář „arogantní snaze ušít primárky na míru Clintonové“ – lidem jeví „jako další špinavý útok na outsidera Bernieho v pořadí“.

„Díky nedůvěře, již veřejnost pojala k žurnalistům, vyznívá v Sandersův prospěch i jeho mediální blackout.“ I to, jak z něj mocenské špičky dělají „´zdivočele šíleného´ socialistického senátora“. Pro masu, plnou „opovržení“, je nakonec i to dokladem, že Bernie „až tak špatný nakonec vůbec nemusí být“.

Sanders „potřebuje hlavně jedno“: „požehnání Clintonové od Obamy – o což ona sama přirozeně, ač naprosto pomateně, stojí. Právě to by totiž byl její konec.“

Bilance propagandy je stále kontraproduktivnější. Tím víc to hraje do not socialismu. Je-li „kapitalismus státním náboženstvím, jež Amerika bez ustání velebí“, pak právě na jeho konto padá i „všechno průvodní zlo: nezaměstnanost, stagnace mezd, konfiskace střech nad hlavou, zdravotní pojišťovny, odmítající hradit lékařské úkony. Je-li socialismus antikapitalismem, odcizená populace evidentně usoudila, že na tom, jak málo o něm ví, nakonec až tak nezáleží.“ Že „socialismus jednoduše nemůže být až tak špatný“.

Zvolí-li Amerika „Sanderse, efektivní prezident to nebude“. „Anebo nás prodá. Taková už je povaha daného systému: ty, co s ním nedrží basu, přežvýká a vyplivne.“

„Sandersův triumf by byl ovšem avízem zásadního předrevolučního momentu. Lidé, říkával Che Guevara, se do ozbrojeného boje nepustí, dokud nevyčerpají i tu poslední šanci, jak stávající systém reformovat u volebních uren.“

Právě „Sandersova administrativa“ by tak stala „naším posledním pokusem, odsouzeným stoprocentně k nezdaru, o nápravu režimu, založeného na podvodu“.