Jak by měla vypadat příprava na inkluzi

Avatar
Původní autoři


Jana Maříková
16. 2. 2016
Začít se mělo inventurou materiálně technického a stavebního vybavení škol. Na jejím základě měl být ve spolupráci s obcemi a kraji zpracován investiční plán na úpravy budov. Nejméně desetiletý. Novela školského zákona, kterou se zavádí inkluze, pak měla být schválena s takovým odkladem účinnosti, která by umožňovala provést příslušné adaptace škol. Ale to pouze za podmínky, že by zvláštním zákonem byl odsouhlasen program financování těchto úprav.


A to odhlížím od zásadní podmínky realizovatelnosti takové plánu, kterou je celospolečenská dohoda. Desetiletý investiční program nelze protlačit Parlamentem bez širší celospolečenské shody o tom, že realizace takového záměru je nezbytná. Prostě proto, že další Sněmovna vzešlá nejpozději za 4 roky z nových voleb by mohla takový zákon zrušit a peníze převést na jiný účel. A zřejmě proto MŠMT postupuje tak diletantsky, jak postupuje. Je zřejmé, že ani většina odborné školské veřejnosti není přesvědčena o tom, že inkluze přinese něco dobrého. Kdyby učitelé měli možnost rozhodovat o tom, jestli peníze nutné k úspěšné realizaci inkluze vložit do tohoto projektu nebo do jiné formy modernizace vybavení škol a zvýšení platů učitelů, tak by pro inkluzi nehlasovali. A troufám si tvrdit, že obdobný názor má i drtivá většina rodičů. Takže MŠMT razí projekt, který jde proti požadavkům naprosté většiny uživatelů. A mimochodem i daňových poplatníků. Proto byl zákon přijat „tak narychlo“ a bez přípravy. A hrozí, že to skončí buď katastrofálním rozvalem školství, nebo tím, že zákon sice bude platit, ale jaksi nebude dodržován. Neboť to technicky nebude možné.

Jak by příprava měla probíhat, aby to nedopadlo jako s legendárním registrem motorových vozidel, který se dost často „kouše“ ještě 3 roky po jeho spuštění?

V prvé řadě se diskusí s odbornou veřejností měl definovat standard vybavení škol, které by umožňovaly společnou výuku zdravých a běžně se vyvíjejících dětí a tělesně postižených a eventuálně dětí s poruchami učení, nebo speciálními výukovými potřebami. Mělo být znovu vydiskutováno a na malém vzorku odzkoušeno, jak mají být veliké třídy (počet dětí a metry čtvereční). Jak by celkově měla být škola postavena, aby vyhovovala bezbariérovému přístupu vozíčkářů. Jaké vybavení je nezbytné pro výuku sluchově postižených nebo třeba slepých. Jde o stovky – spíše tisíce „detailů“, které jsou ale důležité k úspěšné realizaci takového plánu. Myslím si, že tyto diskuse měly probíhat tak 3 až 4 roky před započetím projednávání inkluzivního zákona ve Sněmovně.

Teprve poté mělo MŠMT vyhnat Českou školní inspekci na inventuru vybavení škol. Po ní měly být obcím a krajům – jako zřizovatelům škol dány nejméně 2 roky na přípravu projektové dokumentace stavebních úprav na nový standard. Je třeba brát v úvahu, že projet – to je veřejná zakázka. Tedy soutěž, odvolání soutěžitelů, posuzování stížností na ÚOHS. Vzhledem k počtu škol by to chtělo spíše více let na přípravu projektů. Aby to nedopadlo jako s dálnicí D 47, kde projektant jaksi „zapomněl“ na to, že pod Ostravou jsou doly a podloží se hýbe.

Teprve v okamžiku zpracování veškeré projektové dokumentace na nezbytné úpravy budov by bylo možné si utvořit jakýs takýs rozpočtový výhled. A jít do vlády a do Parlamentu požádat zvláštním zákonem o finanční krytí. Podobným jako byl ten o státní záruce EUROFIMA na modernizaci vybavení železnice.

Desetiletý plán je v podstatě velmi optimistická varianta. Je třeba brát v úvahu, že řada škol ve staré zástavbě v podstatě není na inkluzivní školství adaptovatelná. Výtahy do budov není kam zastavět, Budovy jsou památkově chráněné, atd. Prakticky to tedy znamená, že řada škol by musela být postavena znovu. Což zase znamená celé kolečko podle Stavebního zákona. Tedy tavební povolení, ale i územní souhlas. To celé nutno počítat s rezervou na připomínková řízení (od sousedů, památkářů až po ekologické organizace), odvolání k vyšší instanci v rámci Správního řádu. V horším případě pak i správní žaloby a odvolání k Nejvyššímu správnímu soudu. U problémových lokalit jako Praha 1 nebo Praha 2 je celou desetiletou lhůtu třeba rezervovat na takovéto boje s úředním šimlem.

Pokud má škola za sebou stavební řízení, tak musí opět počítat s již výše popsanou papírovou válkou se zákonem o veřejných zakázkách. Stavební práce jsou samozřejmě veřejnou zakázkou, takže se soutěží. A soutěžící se mohou odvolávat i k ÚOHSu . A případě firem specializujících se na výběr „výpalného“ je třeba počítat i s možností soudního přezkumu rozhodnutí ÚOHS. A tam, kde jsou ve hře napjaté termíny a velké peníze ze státního projektu je s výběrčími výpalného třeba počítat. To Vám potvrdí každý starosta nebo hejtman, který se účastnil stavby dálnice.

Takže když to tak počítám s přihlédnutím ke všem zákonům, které se musí respektovat, tak mi i desetiletá legisvakanční lhůta připadá hodně krátká. Jenže takhle to školství bude muset „absorbovat za pochodu“. Což logicky nemůže skončit dobře. Při vědomí těchto skutečností by poslanci měli inkluzi nejméně o 10 spíše však o 20 let odložit.