Volby mění vše. Šachy Kremlu – tah Alexejem Djuminem, přehled blogosféry

Avatar
Původní autoři

Jurij Barančik
16. 2. 2016       zdroj
Otázka stability politického systému byla v Rusku vždy hlavní otázkou. Čím silnější byl v Rusku vůdce, čím větší a stmelenější tým měl, tím kvalitněji a dynamičtěji se země rozvíjela. Historie Ruska dokázala již nejednou, že síla vnějšího tlaku je nepřímo úměrná síle elity. Když vidíme silnou zemi, vedenou stmelenou elitou – epocha Ivana Hrozného, Petra I., stalinské období Sovětského Svazu – vzestup Ruska nemohl nikdo zastavit. Jakmile začínal vnitřní chaos a kolísání, přijetí ruskému světu vzdálených a cizích ideologií – Nikolaj II., Prozatímní vláda, Chruščov, Gorbačov, Jelcin – země se velmi rychle začíná řítit do propasti.


Jednou z hlavních negativních zvláštností Ruska bylo to, že v politické historii země byli silní vůdcové, ale z nějakých důvodů nemohli nechat za sebou silnou a stmelenou jednotnými cíli a úkoly rozvoje země elitní skupinu (Pavel I., který vrátil Pětěrburgu název prvního Jerusaléma, kontrolu nad maltézským řádem, řádem templářů, za což byl i zavražděn místní “pátou kolonou” v podání Anglosasů). Není to nadsázka, ale systém. Dokonce Stalin stihl pouze vytvořit oddíl důsledných stoupenců svého kurzu, ale přivést jej k moci už nestihl.

Přední filosof-marxista Richard Kosolapov poznamenává: “Stalin si neporadil s největším problémem stranických kádrů. Jenom za sebe začal připravovat schopnou náhradu, začal vybírat lidi. Ale, víte, byrokratická mašinérie stranického a státního aparátu má složité vnitřní zákonitosti, je velmi náladová, v jistém smyslu se Stalin stal zajatcem této mašinérie. Řídit ji ještě mohl, ale vystoupit a přenechat volant někomu jinému ne. Lidé, kteří začali Stalina po válce vyzdvihovat, se nestačili v aparátu upevnit a zajistit potřebné vzájemné osobní vazby. V roce 1947 Stalin shromáždil všechny stranické špičky a vyjádřil přání, aby si každý z členů politického byra vybral 5 z 26 kandidátů za náměstky. Neustále to připomínal, zlobil se, ale s mlčenlivou sabotáží svých nejbližších spolupracovníků nic nemohl udělat”.

Pravda je taková, že právě Stalin navrhl do úřadů (a nejvyšších úřadů) ty, kteří osobně zajistili příchod k moci likvidátora SSSR Michaila Gorbačova: Gromyka a Andropova.

Právě o této situaci jsme hovořili nejednou již dříve v souvislosti se současným politickým systémem Ruska, konkrétně v jednom z lednových přehledů blogosféry “Vládnoucí liberálové jdou válkou proti Putinovi”: “Stává se Putin rukojmím jím samotným vytvořeného systému nebo má ještě prostor pro manévrování? Vyplývá posedlost liberálů z chápání vlastní síly, nebo z jistoty Kremlu, že je všechno pod kontrolou a že těmto politickým broučkům není třeba věnovat pozornost? Prezentuje Putin na světové úrovni ve sporu se světovými klany pouze sebe nebo je přece jen onen Ruský řád, jehož hlavou vystupuje? Zatím zůstávají tyto otázky nezodpovězeny. Rusko rozhodně potřebuje politického Jurije Gagarina – je to čest a sláva naší epochy, ale musí existovat i Oddíl kosmonautů (jako jádro Řádu) a strana jako avantgarda. Kde ale tento oddíl je?”

Tato otázka je pro Rusko mimořádně důležitá. Poněvadž úkol Vladimíra Putina spočívá nejenom v tom, aby vrátil Rusku jeho historické místo ve “sboru velkých mocností”, ale aby také vyřešil onu úlohu, kterou před ním nebyl s to vyřešit žádný car-imperátor-generální tajemník-prezident Ruska – zanechat po sobě takový systém, který bude pokračovat v díle vůdce poté, co ten odejde od moci. V podmínkách ruské mentality a nesmírně velké úlohy osobnostního činitele to je skutečně ten nejdůležitější úkol. A je třeba říci, že některá prohlášení poslední doby a události umožňují hovořit nejenom o tom, že jádro tohoto týmu existuje, ale také o jeho dalším čilém formování.

Připomenu nejprve příznačné prohlášení tajemníka Rady bezpečnosti Ruska Nikolaje Patruševa o příčinách rozpadu SSSR, které jsme analyzovali v článku “Před bouří: Patrušev rozmístil akcenty”: “SSSR se rozpadl zdaleka ne kvůli problémům v ekonomice. Přední představitelé SSSR prostě ztratili hlavu. Nechápali, co a jak měli dělat, neviděli cestu pro řešení problémů země. A to nejdůležitější: vedení SSSR na sebe nebralo odpovědnost. Vedení Sovětského Svazu v potřebném okamžiku neprojevilo politickou vůli, nebylo přesvědčeno o své schopnosti ochránit zemi, a nebyla přijata ani potřebná opatření v ekonomice”.

Dále se odehrála událost, která dovoluje učinit předpoklad, že dva roky před prezidentskými volbami v roce 2018 začal Vladimír Putin připravovat tým nových mladých řídících pracovníků, kteří budou muset (pokud to zvládnou) sestavit kostru toho týmu, který bude odpovídat za další stabilní vývoj Ruska. Jde o jmenování gubernátorem v z. Tulské oblasti náměstka ministra obrany Ruska Alexeje Djumina 2. února. Je to skutečně příznačná událost, která ovlivní mnohé v zemi, včetně přípravy k volbám hlavních náhradníků Vladimíra Putina. A to je dobře.

Tak například Dmitrij Medvěděv, usuzujíc podle výsledků sjezdu Jednotného Ruska, který se konal 6. února, velmi rychle pochopil novou personální a politickou situaci v zemi, a třebaže půl roku před volbami do Dumy, ale začal dělat alespoň něco užitečného ve straně. Jak poznamenává ředitel Ústavu moderního státního rozvoje Dmitrij Solonnikov, “volby do Státní dumy se takto mění ve vótum důvěry nebo nedůvěry osobně Dmitriji Medvěděvovi a jím prováděného politicko-ekonomického kurzu. Bere na sebe odpovědnost za to, co se děje pod jeho vedením, ostatních federálních výkonných postav uvnitř strany se zříká a samostatně představuje celou výkonnou vertikálu moci v zemi. Hlasování za Jednotné Rusko tak nyní bude hlasováním “za” nebo “proti” Medvěděvovi”.

Podle mého názoru ke jmenování A. Djumina přimělo Vladimíra Putina několik faktorů. Za prvé, úspěšné zkušenosti vedení Čečenské republiky Ramzana Kadyrova – kurážný důstojník byl schopen vzít pod kontrolu jeden z nejkomplikovanějších ruských regionů a udělat tam pořádek. Dnes je Ramzan Kadyrov jednou z opor ruského prezidenta, na rozdíl od mnohých jiných gubernátorů, kteří se pod střechou státu zabývají výhradně osobním byznysem a zapomínají na to, že si nelze “plést svou srst se státní”. S ohledem na útoky “pseudoliberální opozice” na hlavu Čečenské republiky, které tak rozehrávají “národnostní kartu”, je jmenování Djumina dobrým tahem, aby byly utlumeny útoky na Kadyrova, protože se objevuje ještě jeden generál-gubernátor s federální perspektivou.

Za druhé, Alexej Djumin byl dlouhá léta v blízkosti Vladimíra Putina a ten mohl ocenit jeho osobní a pracovní kvality. Djumin byl důstojníkem z povolání zvláštních služeb a vypracoval se až na nejvyšší úroveň v hierarchii.

Za třetí, když vycházíme z úkolů pro vývoj Ruska, je jednou z nejaktuálnějších otázek otázka zajištění obranyschopnosti státu a přijetí nových typů a druhů zbraní. Jedním z klíčových regionů tohoto programu přezbrojení je Tulská oblast, v níž je soustředěno 25 velkých podniků obranného a průmyslového komplexu, na kterých pracuje asi 30 tisíc osob. Ale přitom je daná oblast, která kuje “štít a meč” země, až na 39. místě v úrovni mzdy mezi všemi regiony Ruska, která tam podle výsledků roku činila pouze 26 908 rublů. Je zde evidentní nesoulad mezi důležitostí regionu pro Rusko a životní úrovní řadových lidí.

Podle prvních prohlášení Alexeje Djumina, konkrétně 4. února při jmenování gubernátora v z. za přítomnosti zplnomocněného představitele prezidenta Ruska v Centrálním federálním okruhu Alexandra Běglova a bývalého gubernátora Tulské oblasti Vladimíra Gruzděva, a také 8. února při setkání s Tulským metropolitou a Jefremovským Alexijem, růst životní úrovně, “blahobyt lidí” je jedním z nejdůležitějších cílů nového gubernátora.

Ale je to také naplnění praktickým významem slov Vladimíra Putina o patriotismu, která vyslovil při setkání se zástupci Klubu leaderů v Novo-Ogarevu: “Nemáme žádnou a ani nemůžeme mít žádnou jinou sjednocující ideu kromě patriotismu. I úředníci, i podnikatelé, a celkově i všichni občané pracují proto, aby země byla silnější. Protože když tomu tak bude, každý z nás, každý občan bude žít lépe, bude i vyšší životní úroveň, bude i komfortněji, a tak dál. A to je národní idea.

Není ideologizovaná, není to spojeno s činností nějaké strany nebo nějaké skupiny ve společnosti. Je to spojeno s celkovým sjednocujícím principem. Pokud chceme lépe žít, je třeba, aby země byla přitažlivější pro všechny občany, efektivnější, i úředníci, i státní aparát, i podnikatelé – všichni musí být efektivnější. Pracujeme pro zemi a nepovažujeme to za něco amorfního, jako tomu bylo ještě za sovětské éry, taková “tlačenka” ze strany státu – nejprve země, a potom neznámo kdo. Země – to jsou lidé, tedy v tomto smyslu “pro zemi”. Jinou ideu nevymyslíme a vymýšlet není třeba, máme ji. Podnět je správný, je jen třeba pochopit, jak jej zformovat a nastartovat”.

To je to putinské reálné naplnění patriotismu. Odvážím se učinit předpoklad, že dané jmenování není poslední. Proto slova i Putina i Djumina o lidech jsou velmi důležitá, protože skutečně nesmíme o zemi uvažovat abstraktně, ale konkrétně o našich lidech.

Dokonce Jednotné Rusko na sjezdu konaném minulý se rozhýbalo a schválilo ne řadu nazrálých, ale dávno přezrálých personálních rozhodnutí, i když ještě v dubnu 2013 roku pouze postoj Dmitrije Medvěděva, který prohlásil, že “ministr není rubl, aby se všem líbil”, uchránil Livanova před demisí. Pochopitelně, kdyby nebyly volby do Státní dumy a hrozba porážky Jednotného Ruska kvůli takovým členům jeho nejvyšší rady jako Livanov, Siluanov a některých dalších, seděli by tam i nadále, nikdo by nehnul brvou. Ale volby mění vše. Je pravda, jak podotknuli experti, když je Medvěděv nespokojený s Livanovem, bylo by mnohem logičtější ho odvolat z funkce ministra školství, ale tady, přirozeně, zasahují politické faktory – budou volby a podle jejich výsledků bude zformována nová vláda.

A tak samotná doba si žádá od Ruska změny. Tyto změny musí být zejména personální, zaměřené na posílení toho týmu, který řídí Rusko, na rozšíření jeho početní sestavy, na omlazení, na růst kvality těchto lidí. Ale nelze se na tomto zastavit. Je nutno, jako ve stalinských dobách, zapojit do procesu změn v zemi celý národ. V tomto ohledu si nelze samozřejmě nepovšimnout, že se v liberálním tisku objevila nařčení v souvislosti se jmenováním Djumina. Předpokládají například, že je jmenovaný na směnu Kadyrovovi. Myslím, že Kadyrov je na svém místě, i když podobný generál-gubernátor se stejně tvrdým hmatem neuškodí – příliš beztvará je většina ruských gubernátorů, příliš silná je v nich handlířská žilka, ale ne imperiální.

Ještě jedna zvěst je, že Djumin je nástupce Putina. Ano, Jelcin také dva roky před volbami v roce 2000 začal hledat svého nástupce, ale přece jen – dva roky je velmi krátká doba pro získání nutných zkušeností pro řízení státu, jsou nutné minimálně tři-čtyři roky. A tak k volbám v roce 2024 se z Djumina klidně může vyklubat postava předsedy vlády.

V každém případě mediální aktivizace opozice ohledně Kadyrova a Djumina hovoří o tom, že liberálové správně zavětřili, kam vane vítr – Rusko se mění. Země potřebuje nové lidi, patrioty s imperiálním způsobem myšlení, duše a ducha, nezatížené handlířským přístupem k životu a zemi, a ti se začínají objevovat. Správa země – to přece jen není podnikání, to je poslání. Jak poznamenává bloger lexwork:

“Do nového prezidenta RF zbývá asi tak 8 roků. Podle vnějších příznaků je Vladimír Vladimírovič v dobré formě, a aby liberálové a další grantožrouti počítali s tím, že někdejší důstojník z povolání najednou předloží k všeobecným komentářům svého následovníka, by bylo přinejmenším naivní.

Na straně druhé, upřímně doufám, že náš VVP vejde do historie Ruska nejenom jako ten, kdo byl schopen doslova za uši vytáhnout RF z žalostného ..ovna, v němž jsme se všichni ocitli v době mnohostranickosti a běsnění demokratických hodnot, ale i jako politický činitel, který uměl vytvořit semknutou skupinu vlasti oddaných silových struktur, jejichž zásady se zakládají na jedné straně na patriotismus, na druhé na tom, že pud sebezáchovy jim napoví, že pouze suverenita Ruska je schopná jim, v rozsáhlých horizontech plánování, dát také materiální nezávislost na Západu. A proto počítám s tím, že Vladimír Vladimírovič bude s to ve zbývající době vytvořit systém výběru následovníků a že naše země vykročí z fáze, kdy každý její příští vůdce prakticky nekoordinoval linii činů předchůdce s linií vlastní. Na toto je čas a doufám, že i dostatek politické vůle”.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová