Politika USA nebezpečně kopíruje násilnou politiku pozdních antických Athén. Vezme si z toho Evropa ponaučení?

Avatar
Původní autoři

Martin Fučík
7. 2. 2016
V srpnu 2015 agentura DPA přinesla jednu velice zajímavou informaci. NATO se podle ní odmítlo podílet na ochraně hranic EU před nelegálními imigranty z Afriky. I když je zmíněná informace ve své podstatě pro Evropany alarmující, nezdá se, že by k ní vrcholní představitelé EU zaujali zásadní stanovisko a vyvodili z ní odpovídající závěry. Evropští lídři zmíněný fakt zřejmě zaznamenali bez většího zájmu, a až nepochopitelně ho ve více méně nekomentují. 


Když přejdeme otázku, zda elity EU vůbec o ochranu hranic Schengenu před nelegální imigrací stojí, je až k neuvěření, že šanci využití reálné vojenské síly (sílu vojenské aliance organizace NATO) při ochraně hranic EU bez výčitek přecházejí, a ani se nezdá, že by diskuzi na dané téma s vedoucími aliančními důstojníky hlouběji rozvíjeli. V Evropě tak nastala dosti paradoxní situace, která je ve své podstatě velmi vážná, ale kterou si zřejmě evropská veřejnost dosud plně neuvědomuje – NATO se stalo organismem, který není homologní s EU, a nejvyšší zástupci EU de facto nemají páky na to, aby v případě jakéhokoliv reálného ohrožení Evropy alianci přinutili nasadit její vojenskou sílu k obraně Evropy, i když je (aliance) tvořena i částmi vojenských jednotek jednotlivých evropských států!

Kdo tedy bude mít v konečném důsledku poslední a rozhodující slovo o tom proč, kde a jak vojska sil NATO nasadit? Alianční důstojníci? Brusel? S obavou lze konstatovat, že zřejmě ani jeden z nich. S ohledem na dosavadní vedení spojeneckých misí NATO, ve kterých jednoznačně převažovala dominance USA, je jasné, že jediným a rozhodujícím suverénem je právě vláda USA, která o nasazení vojsk NATO rozhodovala a nadále bude rozhodovat. V této souvislosti vzpomeňme například na nálety NATO na Srbsko od března do června 1999, které probíhaly bez souhlasu OSN (nesouhlasily Rusko a Čína, část úderů se dá hodnotit jako odporující mezinárodnímu právu a Ženevským úmluvám), a které jednoznačně sledovaly taktiku USA o dokončení likvidace Jugoslávie potažmo svržení srbské proruské vlády s konečným cílem oslabit roli Ruska v tomto regionu, maskované deklarovaným cílem zamezit násilí srbské armády vůči albánské populaci.

 Vedoucí úlohu USA při misi ISAF v Afganistánu snad nelze ani zpochybnit. Velmi zřetelně se tak projevuje fakt, že NATO není primárně evropská obranná aliance, ale organizace „spojenecká“, která se musí ohlížet na stanovisko hegemona organizace – USA, jehož zájmy ne vždy kopírují zájmy Evropy, i když si to politická reprezentace EU odmítá přiznat. Katastrofální dopad pro Evropu mělo například rozhodnutí o spojeneckém bombardování Libye, které se uskutečnilo v rámci operace Úsvit Odysei, kdy za osobního přispění Hilary Clintonové, a to mimo mandát OSN, USA dosáhly toho, že konečným cílem vojenského zásahu aliance se stalo svržení režimu Muammara Kaddáfího. USA se tak prostřednictvím NATO zbavily pro ně problematického vrcholného představitele země produkující ropu bez kontroly USA s deklarovanou ambicí na lídra Panafrického hnutí, Evropská unie však otevření jedné z nejširších cest masové migrace do Evropy přes plně rozvrácenou Libyi. NATO je tak Američany tlačeno do vojenských akcí, které nejsou vždy ku prospěchu EU. Jejich realizace je určována americkým vedením bez ohledu na zájmy spojenců.

Dominantní role Spojených států v alianci se podobá roli starověkých Athén v délské symmachii (Athénském spolku) po roce 447 př. Kr., kdy Athénský spolek svoji původně pozitivní roli (obranu nezávislých řeckých států před expanzí Perské říše) přeformátoval a na nátlak Athén se stal organizací prosazující pouze zájmy Athén, členství v něm nebylo pro řadové členy už tak výhodné. Slovní spojení „Athéňané a jejich spojenci“ z období perských válek političtí vůdcové Athén zaměnili na pojem „města, nad nimiž vládnou Athéňané“. Skutečnost, že Athéňané svoji vládu prosazovali bez okolků, nám může osvětlit i osud dvou států antického Řecka – Mélu a Samu. Mélos, ostrovní stát v Kykladách v Egejském moři byl za svoji neochotu stát se členem symmachie v roce 415 př. Kr. Athéňany zcela zničen – muži pobyti, ostatní obyvatelé prodáni do otroctví. Samos, ostrovní stát u západního pobřeží Malé Asie, který v rámci athénského spolku odmítal libovolné nakládání se spolkovými financemi Athénami, byl v letech 441 – 439 př. Kr. po několikaměsíčním obléhání dobyt a přepojen na „správný směr“, který mimo jiného znamenal zbourání obranných hradeb města, poskytnutí rukojmích… . V této souvislosti si snad nelze nepřipomenout Obamova slova o krouceních rukou „darebáckým státům“, které nechtějí uznat dominanci USA a o tom, že co je dobré pro USA, je dobré pro celý svět … . Vzhledem k výše uvedenému tak vztah USA a dosud „jejich spojenců“ – jednotlivých států EU v NATO připomíná vztah Athény – nesvéprávní členové athénského spolku, kteří mohli (mohou) pouze jedno – slepě přikyvovat politickým a vojenským rozhodnutím hegemona (Athén, USA) a přispívat svými vojenskými kontingenty do misí či poskytovat finanční prostředky. Skutečnost, že finanční příspěvky athénských spojenců do společné pokladny spolku velmi přispěly k rozvoji vrcholných Athén je známý fakt, skutečnost, že členové NATA finančně zabezpečují své kontingenty do misí, které v konečném smyslu slouží pro zajištění hegemonie USA ve světě je také nepřehlédnutelná.

Uvědomují si vrcholní představitelé Evropské unie, že slepé následování nynější us politiky zavádí celou Evropu do poručnictví USA? Uvědomují si vůbec, že reprezentují cca 520 mil. obyvatel EU (USA cca 320 mil.) s největším jednotným trhem na světě? Uvědomují si, že nemusí hrát roli kývače, ale sebejistého suveréna? Uvědomují si, že tradice evropské kultury dlouhá skoro 2 a půl tisíciletí jim dává oprávnění k zastupování samostatného a suverénního celku – EU bez stálého podpírání a směrování svým nynějším poručníkem – USA? Zřejmě ne, protože viditelnější mezinárodní politika EU se zmohla (za zdatného sekundování USA) pouze na vyhlášení protiruských sankcí, aniž by unie byla sama na sto procent přesvědčena o jejich oprávnění a účinnosti. EU tak předvedla svoji kolosální nesamostatnost a přes svůj význam, který ve světě má, sama sebe a potažmo své členské státy pasovala do role pouhých statistů politiky USA.

Podřízenost EU si USA hodlají pojistit nejenom po linii NATO (např. vojenská cvičení, spanilé jízdy, zakládání velitelských center v Evropě atd.) a nejrůznějšími pr akcemi (kampaně za boj proti korupci, vyvolávání nové podoby mccartysmu formou nechutné rusofobie v celém světě), ale i v rovině hospodářské, a to jejich enormní snahou o přijetí smlouvy TTIP, která dle kusých a víceméně utajovaných zpráv zbaví EU a její jednotlivé státy posledních zbytků národní suverenity a předá rozhodovací právo v některých oblastech ne národním parlamentům a soudům, ale jakýmsi nadnárodním útvarům (zde by bylo dobré připomenout, že snad až doposud celý text smlouvy není nikde zveřejněn, a že seriózní analýzu této smlouvy tedy nelze zatím provést).

Budou-li se odpovědní představitelé Evropské unie nadále chovat jako parta nesvéprávných loutek či náhončích americké vlády a poručníkování ze strany USA se nezbaví, Evropa má velmi silně nakročeno připravit jednotlivým evropským státům osud podobný osudu shora uvedených antických městských států, které ztratily svou samostatnost a suverenitu a staly se pouhými městy „nad nimiž vládnou Athéňané“ s tím, že ze spojenců USA se stanou státy, „nad nimiž vládnou USA“.