Strýček Sam v Arábii: „Modernost pro mne, ale ne pro tebe“ – aneb Proč Západ sesazuje arabské sekularisty, ale podporuje arabské krále

Hussein zlikvidován v r. 2003, Gaddafi zlikvidován v r. 2011, Assad téměř zlikvidován 2013

To je zdánlivě kontra intuitivní, vzhledem k extrémnímu kontrastu mezi americkým domácím systémem a systémy v arabských monarchiích. Sektářské, klanové a silně hierarchické by nemohly být vzdálenější hlásanému americkému ideálu příležitosti, rovnosti a svobody.

Skutečně, ideál arabských nacionalistických režimů jedné strany by se zdál být mnohem blíže tomu americkému – i když byly stejně autoritářské, jako monarchie, aspoň se hlásily k sekularismu, rovnosti, modernosti, masové politice a pozápadňování – což je něco, co monarchové empaticky nečiní.

Může být skutečně pochyb, že ideály sekulární baathistické Sýrie s jejím arabskými národními vůdci v obleku jsou mnohem více „západní“, než ideály absolutistických a puritánských wahhabistů v Saúdské Arábii?

Takže jak je možné, že Washington nabídl poručnictví lidem, jako šaríu vynucujícím a Al-Kajdu podporujícím Saudům, ale naháněl sekulární arabské nacionalisty v Káhiře, Tripolisu, Bagdádu a Damašku?

Okamžitě mne napadají tři hlavní důvody. Zděděná britská politika, odpor k pan-arabismu a přání chránit Izrael.

První část vysvětlení spočívá ve faktu, že ačkoliv byly často kritické k britské koloniální politice na Středním východě, když byla Británie ještě dominantní mocností v regionu, jakmile Británii nahradily jako správní mocnost Středního východu, přijaly USA její dřívější politiku a zdědily její klienty.

Británie samozřejmě nebyla jen ochráncem monarchií Středního východu, byla to jejich kmotra, která pomáhala zrodu téměř všech tamních monarchií, po rozpadu Osmanské říše. Proto silné vazby mezi arabskými monarchiemi a Západem existovaly dokonce ještě před tím, než USA vstoupily na scénu, a bylo příhodné a užitečné v nich pokračovat.

Román Beduín Západu, 1917

Arabští nacionalističtí revolucionáři, kteří se dokázali chopit moci a byli na scéně v 50. a 60. letech noví, takové vazby přirozeně neměli. Ba co hůř, věc, za kterou bojovali, byla výslovně protikoloniální a odmítali otevřený a přímý vliv západních mocností v arabských zemích – což přirozeně rozzuřilo nejdříve Londýn, a pak Washington.

Navíc snili o obrovské sjednocené pan-arabské zemi, která, pokud by se stala skutečností, by mohla připravit Západ o regionální nadvládu, stejným způsobem, jakým to zaostalá, avšak obrovská Indie a Čína učinily ve svých částech světa. V tom spočívá druhá část odpovědi na to, proč Washington nemohl strávit arabské nacionalisty.

Třetím kouskem skládačky je fakt, že USA se sami pasovaly za nepostradatelného ochránce sužovaného Izraele. Ačkoliv arabské státy prohlašovaly oddanost arabské věci v Palestině, ve skutečnosti byly konzervativní monarchie vždy k této věci velmi odtažité a snadno se daly koupit, než Násirův Egypt a baathistická Sýrie. Přirozeně, Washington tento rozdíl vypozoroval a zařídil se podle toho.

Nicméně pokud to vysvětluje, proč Washington tíhl spojovat se s arabskými monarchiemi, ale nahánět sekularisty během studené války, nevysvětluje to, proč tato politika přetrvala dodnes.

Nejméně od r. 1990 bylo zcela nemožné pokračovat v předstírání, že existuje nějaké nebezpečí, že by arabské státy zatlačily Izraelce do moře, nebo by společně vytvořily sjednocený arabský super stát.

Zaprvé, arabský nacionalismus ztratil značnou část své dynamiky, důvěryhodnosti a přitažlivosti, když režimy, které ho hlásaly, nedokázaly realizovat své uvedené cíle pan-arabské jednoty a osvobození od vlivu velkých mocností, ale místo toho se hašteřily mezi sebou a kooptovaly tradiční mocenská centra (šejky, imámy) doma.

Zadruhé, stále ještě do jisté míry arabské nacionalistické státy Sýrie, Irák a Libye byly silně oslabeny v 80. letech a opakovaně demonstrovaly svoji ochotu zapomenout na své ušlechtilé protikoloniální ideály a zapadnout do řádu Washingtonu – pokud by s nimi bylo zacházeno aspoň trochu slušně a spravedlivě.

Jinými slovy, Washington mohl snadno přestat stavět se proti těmto státům a brát si je na mušku, aniž by to mělo negativní dopady pro jeho nadvládu nad regionem. Takže proč místo toho pokračoval v pronásledování těchto sekulárních režimů? Obzvláště když nadále chránil a neomezoval země, jako sektářskou, ženy utlačující a terorismus podporující Saúdskou Arábii, Katar či Bahrajn?

Román Beduín Západu, 2015

Odpověď je dle mého kulturní – je úzce svázána s orientalismem – podivným způsobem, jakým si Západ volí pohlížet na Araby. Kdy jsou Arabové považováni za lidi, kteří nejsou jako lidé na západě, ale patří do jiné civilizace, lišící se od západní.

Navíc současní politicky korektní lidé Západu řeknou, že je nelegitimní porovnávat hodnotu civilizací a myslet si, že je nějaká lepší, než jiná – ale ve skutečnosti je právě toto činěno velmi povýšeneckým způsobem, za předpokladu, že pokud by bylo srovnávání povoleno, pak by jistě byla západní civilizace výše, než arabská-islámská.

Arabové jsou pak, v představách Západu, uskupením lidí, kteří mají mít pouze čestnou, nikoliv skutečnou rovnost lidem Západu. To může být buď v jejich prospěch, nebo neprospěch. V praxi to hraje pro arabské šejky, krále a imámy (které by bylo neslušné hodnotit podle stejných norem, jako lidi na Západě) a proti arabským sekulárním intelektuálům, modernizátorům a pozápadňovačům (kterými Západ opovrhuje jako s nevhodnými být protějšky lidí Západu).

Takže když Saudové (či dokonce ISIS), považováni za klasické Araby a islamisty, pořádají veřejné uřezávání hlav, nebo násilně vyhání ženy z veřejného života, jen to potvrzuje západní očekávání ohledně Arabů. Takové skandály jsou pak zametány pod koberec a odpouštěny, neboť je to pro tradiční Araby, kteří nakonec nejsou rovni lidem Západu, normální – patří k jiné civilizaci, která je v soukromí považována za podřadnou a zaostalou, ale je neslušné a nevkusné ji kritizovat, protože veřejně je osvíceným prohlašovat, že všechny civilizace jsou si rovny – údajně inherentně hlavy uřezávající arabská-islámská civilizace, čínská či západní.

Jen trocha klasické arabské kultury (údajně) – nelze kritizovat

Zatím dobré, ale velký problém nastává, když je Západ konfrontován sXarabskými vůdci a hnutími, které nestaví svoji legitimitu na kmeni, tradici či náboženství, a nepředstavují klasický arabský obraz, ale místo toho prohlašují svoji věrnost univerzálním hodnotám modernosti, sekularismu, nacionalismu a socialismu.

Problémem je, že zatímco Západ trvá na tom, že univerzální hodnoty jsou v jistém smyslu univerzálně platné a prospěšné, Západ ve skutečnosti nevěří, že nezápadní lidé je mohou řádně posoudit – vyjma pod poručnictvím Západu.

Arabský vůdce, který se pokusí postavit svoji legitimitu na takovýchto hodnotách, je proto pro Západ skandální a děsivou vyhlídkou a – co je důležitější – je zcela nelegitimním vůdcem. Protože pochází z orientální napůl barbarské „civilizace“, zcela určitě nemůže být skutečným legitimním pokrokářem. Je to „cínový diktátor“ při nejlepším, a „Hitler“ nebo „Stalin“ při nejhorším.

Arabové v oblecích – odmítající lekce, jak je nosit – takže to musí být Hitlerové!

Samozřejmě, že je pravda, že baathisté a násirovci byli sotva Quakery, ale nebyli to ani korunované arabské hlavy, které Západ podporuje a – v tom spočívá další pokrytectví – Západ nemá ani srovnatelné modernizátory ve vlastní historii.

Arabští nacionalisté vytvořili režimy odhodlané vytáhnout své země do moderní doby za každou cenu a bez ohledu na lidské životy – přesně jak to učinil Abraham Lincoln, Maximilien Robespierre, Vladimir Lenin a Mustafa Kemal Atatürk.

Tím neříkám, že extrémní násilí při modernizaci je ospravedlnitelné (či nutné), nebo že „pokrokové hodnoty“ jsou vznešenější, než tradiční, ale říkám, že by nikdy nemělo dojít k tomu, aby Západ démonizoval (nebo zesměšňoval) vlastní srovnatelné historické postavy, které nebyly o nic krutější (nebo komičtější), než Hussein, Assad, Násir či Kaddáfí.

Protože Arabové nejsou jako lidé Západu, tak ani arabští krví prosáklí Lincolnové nejsou totéž, jaké krví prosáklí Lincolnové Západu. Arabové jsou barbarští jezdci na velbloudech, a proto jsou jejich Lincolnové skutečnými Hitlery – jen patetičtějšími – mohli bychom říct „Hitlerové na velbloudech“.

Na druhou stranu nejen saúdská středověkost, ale dokonce i nesmyslné excesy ultra sektářské Al-Kajdy a ISIS lze napůl odpustit, protože islámští fanatici jsou poněkud klasickými Araby-islamisty, a proto jim to nelze vyčítat (pokud člověk nechce vypadat jako podezřelý „rasista“). 

ISIS praktikující své (údajné) arabské způsoby – není to tak zlé, jako Hitler-Assad!

Takto lze velmi porovnatelné druhy násilí a represe – prováděné arabskými monarchiemi a islamisty na jedné straně, a arabskými diktaturami na druhé — vydávat za součást velmi odlišných morálních sfér. Jedno je údajně projevem tradiční arabské kultury a přirozeně násilným a represivním sociálním řádem v arabském světě, a proto napůl legitimní – zatímco když to dělají arabští diktátoři, je to děsivější, než stovky tisíc iráckých dětí, které zemřely kvůli sankcím USA/OSN, nebo minimálně 150.000 Iráčanů zabitých koaličními jednotkami v letech 2003 až 2011.

Uncle Sam in Arabia: ‘Modernity for Me, but Not for Thee’ – Why West Deposes Arab Secularists but Backs Arab Kings vyšel 5. února 2016 na russia-insider.com. Překlad v ceně 641 Kč Zvědavec.