Turci kvůli Sýrii znovu vrtí Evropou i Aliancí

Avatar
Původní autoři

Tereza Spencerová
11. 2. 2016 Literární noviny

 
Není sice jasné, zda má Erdogan svůj postup schválený i od Washingtonu, ale zdá se, že ruské bombardování Aleppa už nemíří jen na Daeš, Al Kajdu a potažmo na jejich sponzory v Turecku a Saúdské Arábii, ale přeneseně už i na Angelu Merkelovou. 

Západ se ve svém většinovém diskursu stále tváří, jako by se nic nezměnilo, byť centra moci v současném světě už nelze hledat jen na západní polokouli. Svět má dnes více dimenzí a kromě Pekingu, Moskvy nebo Dillí v posledních letech vyvstala celá řada regionálních mocností – namátkou Írán, Turecko, Jihoafrická republika, Mexiko, Nigérie – které mají ve svých oblastech výrazně větší vliv než Washington či Londýn. Platí to i pro Blízký východ, který byl tradičně faktickou kolonií Západu, ale mocenské vakuum po americké porážce v Iráku a Afghánistánu vytvořilo zcela nové situace, v nichž se umějí výrazně prosazovat i nestátní hráči typu libanonského Hizballáhu, jemenských Húthiů (a samozřejmě i Daeše nebo Al Kajdy).

Západ už nediktuje vývoj v regionu, počínaje revolucemi „arabského jara“, které ho zaskočily, a konče současností. Třeba hlavním motorem egyptské revolty z 25. ledna 2011 byly lidové masy, které následně s podporou armády svrhly proamerický režim Husního Mubaraka, načež byl i s pomocí monarchií Perského zálivu, které se existenciálně bojí politického islámu, svržen i režim muslimskobratrského prezidenta Muhammada Mursího. Egypt se pak vydal směrem k Číně a Rusku a Západ při tom všem skončil jen v roli diváka. V Sýrii vývoj na jedné straně určují Rusko a Írán, na straně druhé Turecko a Saúdská Arábie, v Iráku totéž platí pro Írán, Daeš a Kurdy, v Jemenu místní rebelové stojí proti Saúdům, v rozvalené Libyi hrají prim různé ozbrojené kmenové či teroristické skupiny a zdá se, že větší vliv na ně mají Egypt se Spojenými arabskými emiráty, potažmo Turecko s Katarem, než USA, Británie nebo Francie… Jinými slovy, Západ z regionu mizí (nebo lépe, už na něj jaksi nezbývá místo), ale dál se tváří, jako pán světa.

Zhruba tak nějak (a velmi zjednodušeně) vypadá současný Blízký východ a někteří západní politici si stav věcí dokáží přiznat. Příkladem budiž americký ministr zahraničí John Kerry, který minulý týden – po čtyřech letech vedení „proxy války“ — fakticky hodil přes palubu syrskou opozici. Někteří američtí politologové mají za to, že tím Bílý dům bez ohledu na pokračující vzletná protiruská a protiasadovská prohlášení de facto „hanebně“ převzal Putinovu syrskou politiku, a to především proto, že sám už vyčerpal všechny možnosti, ani po roce a půl se mu nepodařilo vytvořit funkční „koalici proti Islámskému státu“ a žádnou životaschopnou alternativu po ruce nemá. Ruská válka proti Daeši se proto už nezdá být až tak nepřijatelná.

Nicméně, Kerry samozřejmě neřídí Pentagon, stejně jako nemá pod palcem CIA s jejími tajnými operacemi, a tak jeho reakce neznamená, že by se USA – a potažmo Západ jako takový — ze syrské války konečně „omluvily“. I Kerry sám nyní tlačí na „okamžité“ zastavení palby v Sýrii, aby alespoň po své (tedy diplomatické) linii zachránil co se dá v době, kdy syrská armáda se svými spojenci obklíčila strategické Aleppo, blíží se k džihádistické baště v Idlíbu a obecně postupuje hned na několika frontách. S pádem Aleppa a Idlíbu, které různí džihádisté částečně ovládali od roku 2012, totiž na bojišti zbude už jen Asadova armáda a její spojenci na straně jedné a Daeš a Al Kajda na straně druhé, z čehož plyne, že případné obnovení „mírových rozhovorů“ za účasti Západem, Saúdy a Tureckem podporované exilové opozice pozbudou smyslu.

Přesto lze z Kerryho slov z minulého týdne podle všeho za bernou minci vzít „ujištění“, že USA – přinejmenším samy za sebe — do války s Ruskem nepůjdou a že „syrská opozice“ bude během několika málo měsíců „zdecimována“.

Turecké hrozby Evropě

Právě tato vyhlídka podle všeho vygenerovala saúdský úmysl vyslat do Sýrie svá speciální komanda, oficiálně k boji proti Islámskému státu, samozřejmě. Saúdští disidenti nicméně připomínají, že skutečným motivem je snaha zabránit finální porážce Daeše v Aleppu, přičemž váhu tomuto názoru dodává i skutečnost, že saúdské letectvo, které už více než tři čtvrtě roku bombarduje Jemen hlava nehlava, ponechává bez povšimnutí jemenské oblasti, které v chaosu saúdské agrese ovládly wahhábistické teroristické skupiny typu Al Kajdy a Daeše. I kdyby byl faktický vládce saúdského království, princ Muhammad bin Salmán, vnitřně sebeumírněnější (jako že není), musí „své“ teroristy bránit, protože značná část saúdského obyvatelstva vyznává ideologii srovnatelnou s Daešem, a k tomu navíc, pokud chce jednou usednout na trůn, musí po pokračující „nevítězné“ válce v Jemenu předložit nějaký úspěch, a to nejlépe v boji proti šíitům. Že mu takový trumf poskytne zrovna agrese do Sýrie, je krajně nepravděpodobné, ale princ proslul svou nerozvážností a impulsivností a jako takový je považován za „nejnebezpečnějšího muže na Blízkém východě“, takže vyloučit nelze nic. A to bez ohledu na odhady amerických expertů, že Saúdové ve skutečnosti žádnou vhodnou vojenskou sílu k invazi do Sýrie ani nemají.

Podobné obavy o své „teroristy“, jimiž ovládalo vývoj v Sýrii, má i Turecko, které ale podle všeho úvahy o přímé agresi do Sýrie pro nejbližší dobu odložilo, protože Recep Erdogan očividně našel mnohem „elegantnější“ způsob, jak reagovat. Rozhodl se zatáhnout do celé věci NATO, které se až dosud válce v Sýrii vyhýbalo, a jako ochotný nástroj mu k tomu posloužila německá kancléřka Angela Merkelová.

Přijela na neplánovanou (a už druhou ve dvou měsících) návštěvu a nejvýznamnějším závěrem jejích tamních rozhovorů je zařazení syrské války „do agendy NATO“. Smyslem je „navrhnout zapojení NATO ohledně všech aspektů (syrského) uprchlického problému“, ale německá kancléřka dala najevo, že je to jen začátek: „Využijeme jednání ministrů obrany NATO k rozhovorům o situaci v Sýrii, stejně jako k tomu, jak a do jaké míry může NATO pomoci při monitorování situace na moři a podpoře Frontexu a turecké pobřežní stráže.“

Merkelová přitom – v době, kdy její turecký hostitel masakruje své kurdské spoluobčany — použila nezvykle ostrý slovník proti ruským náletům v Sýrii: prý je bombardováním „šokována“ a „zděšena“. (Kreml reagoval výzvou, aby „vážila slova“.)

Na to, že původně měla Merkelová v Turecku jednat „jen“ o zadržování uprchlíků (výměnou za tři miliardy eur), je to posun opravdu dramatický. A vysvětlit ho lze nejspíš díky řeckému finančnímu portálu Euro2day, který zveřejnil záznam z listopadových jednání, na nichž Turecko Bruselu hrozilo, že zaplaví Evropu uprchlíky: „Dveře můžeme otevřít kdykoli a můžeme uprchlíky naložit do autobusů,“ prohlásil prý Erdogan při jednání s lídry EU. „A co s nimi budete dělat, když se s námi nedohodnete? Budete je snad zabíjet?“ (Mimochodem, Belgie prý Řecku opravdu řekla, že jí nebude vadit, když se uprchlíci utopí…)

Že by tedy nyní Ankara svou hrozbu tváří v tvář kancléřce Merkelové jen zopakovala a navýšila přitom požadavky a hrozby? Vydírat rozloženou a neakceschopnou Evropskou unii, která teprve nyní, po mnoha letech „války proti terorismu“, přichází s „plány“ na zablokování finančních zdrojů teroristů, asi není nic těžkého… Zkrátka, není sice jasné, zda má Erdogan svůj postup schválený i od Washingtonu, ale zdá se, že ruské bombardování Aleppa už nemíří jen na Daeš, Al Kajdu a potažmo na jejich sponzory v Turecku a Saúdské Arábii, ale přeneseně už i na Angelu Merkelovou (která má doma svých problémů už beztak až nad hlavu).

Co na to NATO?

Jednání ministrů obrany NATO začíná dnes a napoví, do jaké míry  ….  

(dokončení na Literárních novinách ZDE)