Zdeněk Hrabica
26. 3. 2016
Vepsali mi do kolébky, chcešli to daleko dotáhnout, dbej, aby alespoň jeden z blízkých kamarádů byl Žid. Kolikrát jsem si vzpomněl na tento posvátný odkaz své maminky Vlasty, rozumné, pokřtěné moderní křesťanky. Sociálně spravedlivé.
Za dětských let mé židovské kamarády ve většině Němci zbavili života. Přežili jenom nemnozí díky změněné identitě a změněným rodným dokladům. Také díky zdařilé adopci ze špinavé do čisté rasy. Po válce většinou odcestovali do Izraele nebo do USA. Co zůstali, těch jsem si vážil a vážím pro mnohé vlastnosti – pro znalost jazyků, pro šetrnost, pro touhu po vzdělání, pro podnikavost , pro solidaritu v pomoci jednoho druhému – takřka po čichu; méně již někdy pro sklon k fanatickým zlozvykům a pro vlastní interpretaci věrouky.
Většinou se neoblékali do modráků. Když už, tak se na dílně a na nádvoří fabrik, které jim patřily po předcích, oproti jiným, ohýbali pro ohnutý hřebík. Ve svěráku jej narovnali.
Pro poznání zla jsem se vypravil s blízkými do Osvětimi, do Březinky i do Terezína, do Kounicových kolejí, do Mystřína – Svatobořic. Na všechna místa spjatá s holocaustem.
Kdysi mi kluci z „hájot“ HJ – Hitlerjugend úderem pokřivili nos.
Ve zralém věku mne hospodští antisemitští fízlové ve státních službách v pražské vinárně U Piaristů v Panské ulici, občas v naslouchání mých řečí vyhrožovali a častovali v opilosti výrokem: „Ty žídě zkurvený, stejně tě jednou zašlápnem!“
Dařilo se jim i nedařilo. Avšak zůstalo!
Vedl jsem o té protižidovské české nenávisti po hospodách později dlouhé rozmluvy s Egonem Bondy, alias dr. Zbyňkem Fišerem, údajně podle současného kavaránského podsvětí – agentem StB.
Vnuknutí své maminky však zůstávám napořád věren. Nejmoudřejších si nepřestávám vážit. Nikdy mi vnuknutí nevrtalo hlavou do znepokojení; ani mne nevzrušovala minulá varování, že pokud jsem nepřečetl Feuchtwangerovu Židovskou válku a neobracel stránky knihy Žida Süse a nehraji mariáš, nemám v politice a s perem v ruce na tomto světě co pohledávat.
Čas se nezastavil. Ani svůj kladný vztah k rusofilství, k úžasné ruské kultuře, literatuře, dramatu, k ruské povaze duše po dokonalém poznání široširé Rusi ( i SSSR) jsem nikdy ani v těžkých dobách, nezatajoval. Hluboce jsme se zkamarádili s velkým ruským, nedávno zemřelým spisovatelem Valentinem Rasputinem. Zůstaly dopisy. Zůstala paměť. V tomto ohledu velmi těžko prožívám, nikoliv zbaven kritického hledí, bujarou českou protiruskou až zavilou současnost.
Zastávám názor, odkazuji jej potomkům: kdo chce v tomto světě něco znamenat, udržuje hřejivou známost s otevřeným hledím, alespoň s jedním Číňanem. Už dvě desetiletí takové, až rodinné, známosti máme. Je to jeden z nejpozitivnějších jevů naší nové doby.
Naši „rodinní“ Číňané umějí úžasně pracovat, jejich vztahy, zejména mládí ke stáří, jsou pro nás dříve nepoznané. Staří nesmějí a nemají obdarovávat mladé, mladí mají být štědří ke starším. Číńané nás nabíjejí nepředstavitelnou energii. Jenom ten, kdo chodí v botě, jenom ten ví, kde jej bota tlačí.
Hanební Češi, kteří Číňany do hloubky jejich jiných mravů uráželi ( i s Janem Rumlem na happeningu před pražským Hlavním nádražím) a urážejí, nám energii berou. Britská královna si čínskou hlavu státu vezla ve zlatém kočáře. Starosta Prahy 6 – a nejen on – i univerzitní profesor se diví, proč cesta z pražského letiště (schválně neuvádím, jak se nyní jmenuje) bude lemována čínskými a českými vlajkami až na Pražský hrad.
Jakoby za „totáče a za bolševika“.
Zlaté kočáry nemáme. Zloby máme nadbytek.
Po stejné cestě k bývalým ruzyňským kasárnám, po které pojede čínská hlava státu, vlály ještě nedávno vlajky USA a třepotaly se uvítací transparenty Army USA, tehdy, když tudy projížděly kolony – Dragounů.
Pravda, to byla triumfální cesta potomků chrabrých osvoboditelů, tentokrát vedla z německé základny, nedaleko od hranic České republiky,všechno co se seběhlo, bylo spontánní. I když tentokrát na ruzyňském kasárenském dvoře ,u pomníku zastřeleným československým důstojníkům a studentům v roce 1939 nevlála jediná česká ani americká vlajka a na pamětních deskách a piedestalu účastníci nehorázně hodovali pivem a občerstvovali se hamburgry.
A na návštěvu sem ke spojencům přijel předseda vlády s ministrem obrany.
Tentokrát však jistě čínsko-český protokol určitě pochází nejpíše od prezidenta Miloše Zemana a ani předseda vlády Bohuslav Sobotka s připravovaným způsobem uvítání nemá problém.
Na Velký pátek na Evropské třídě muž na štaflích ustřihl dvě čínské vlajky ze stožárů lemujích bulvár. Policie ČR jej zadržela, zatím neví jestli se jedná o přestupek nebo o trestný čin.
