Devět tezí o válce, kterou vedeme

Avatar
Původní autoři

Rostislav Iščenko
29. 4. 2016 zdroj
Současné barevné převraty jsou jednotlivými operacemi globální konfrontace mezi supervelmocemi. I korejská, vietnamská a další války (50-90-tých let minulého století) byly často prvky střetnutí mezi SSSR a USA na cizím území. Současné barevné převraty, jako jeden z druhů hybridní války, jsou prvky střetnutí Ruska a USA.


Je to válka. Nový druh války. Ne válka jako pokračování politiky jinými prostředky (dle Clausewitze), ale barevná technologie jako pokračování války jinými prostředky.

27. – 28. dubna 2016 uskutečnilo Ministerstvo obrany Ruské federace pravidelnou mezinárodní konferenci o bezpečnosti. Měl jsem možnost zúčastnit se panelu, věnovanému “barevným převratům”.

Čas určený hlavním řečníkům (5 minut), a tím spíš vystoupení v diskusi (1 minuta), nestačil, aby bylo možno předložit víceméně celistvou koncepci o roli barevných převratů v současné politice, a zejména jejich dopadu na celkovou a konkrétně – na vojenskou bezpečnost jednotlivého státu. Proto v tezích vyložím svůj pohled na tento problém. V tezích, protože ve skutečnosti může být problematice “barevných převratů” a celkově hybridní válce věnován mnohasvazkový výzkum. A téma nebude zcela vyčerpáno.
 
První teze
 Pouhá skutečnost, že problém zainteresoval vojenské rezorty (diskuse se zúčastnili zástupci ministerstev obrany několika desítek států), ukazuje, že “barevné převraty” jsou oceňovány současnými státy ne jako vnitřní hrozba (sféra zájmů bezpečnostních služeb a policie), ale jako hrozba vnější. Navíc má tato hrozba charakter vojenské agrese, jejíž odraz už je prerogativou ozbrojených sil.

Druhá teze
 Barevné převraty, který jsou součástí současné hybridní války, se staly aktuálními nejen proto, že přímá konfrontace jaderných mocností je nemožná kvůli zaručenému vzájemnému zničení se. Různé scénáře omezené jaderné války nebo vojenského konfliktu velmocí s využitím nejaderných zbraní byly posuzovány dříve a jsou posuzovány i nyní. Pokud jsou jaderné zbraně v arzenálech, znamená to, že je možný i vojenský konflikt s jejich použitím a generální štáby musí mít plány pro případ takového konfliktu.

Barevné převraty se staly reakcí na politickou poziční slepou uličku, která vznikla jak na úrovni civilizovaných zemí, tak na úrovni mezinárodního práva, názoru na válku jako nepřípustného prostředku řešení politických problémů.Ve výsledku politické a morální náklady státu, který inicioval bojové akce, i když absolutní převaha sil a prostředků umožňovala zítězit v co nejkratší době a téměř beze ztrát, byly vyšší než hmotný a politický prospěch zavedením kontroly nad územím nepřítele. Blitzkrieg, nemluvě o zdlouhavé kampani, se stal nerentabilním.

Třetí teze. 
 Barevný převrat se neprovádí tam, kde vznikly vnitřní předpoklady pro změnu režimu (klasická revoluční situace), ale tam, kde existuje vnější síla, která má zájem o zavedení své faktické kontroly nad státem-obětí.

Barevný převrat není možný bez vnějšího zásahování. Jestliže je v zemi spuštěn mechanismus barevného převratu, je vystavena agresi.

Otázka identifikace agresora obvykle není problém. Avšak v rámci současného mezinárodního práva korektně prokázat jeho agresivní úmysly (ať jsou jakkoli zřejmé) je nemožné. Agresor bude vždy vysvětlovat i své otevřené zasahování do vnitřních záležitostí státu-oběti humanitárními důvody, a také ochranou lidských práv.

Připomeňme, že podle Helsinských dohod (ještě v rámci KBSE, který se staly normami OBSE a OSN), nemohou být otázky lidských práv pouze vnitřní záležitostí jakéhokoli státu.

Čtvrtá teze
 Nicméně je třeba, aby agresor legitimizovat své akce před mezinárodním společenstvím. Proto se obvykle snaží pro přímou intervenci získat mandát OSN nebo OBSE, nebo v extrémních případech zformovat mezinárodní koalici desítek zemí, aby zamaskoval agresi přinucením “protilidového režimu” k dodržování mezinárodních norem.

Pátá teze
 To znamená určitá omezení, týkající se formátu státu, který je schopen využívat mechanismy barevných převratů. Stát-agresor musí mít nejen absolutní vojenskou převahu nad zemí-obětí (tento aspekt není závazný, i když je žádoucí). Musí mít potřebné a dostatečné politické a diplomatické možnosti pro mezinárodní a právní zajištění svého vměšování.

Šestá teze.
Jako každá válka nebo vojenská operace je barevný převrat pečlivě plánován a připravován. Přičemž v několika variantách, v závislosti na úrovni odporu státu-oběti.

Ideální variantou je kapitulace nebo zrada národní elity. Po všech stránkách je nejméně nákladová. Přitom všechny zdroje státu-oběti, včetně politického systému a administrativní vertikály, mohou být okamžitě agresorem použity v jeho geopolitických zájmech.

Pokud národní elita nepřistoupí na bezpodmínečnou kapitulaci, je používána metoda “mírových pouličních protestů.” Vzpurná elita je donucena předat moc ústupnějším kolegům s použitím tlaku ulice, čímž je postavena před volbu: odejít dobrovolně, nebo se pokusit potlačit protesty a riskovat vznik “náhodných” obětí, což umožní nazvat režim “krvavým a diktátorským”, obvinit jej z “policejní brutality” a vyhlásit ztrátu jeho faktické legitimity.

Pokud varianta pokojného tlaku selhala, je během několika týdnů nebo měsíců (v závislosti na situaci a síle režimu země-oběti) nahrazena ozbrojeným převratem. V tomto případě už režim musí volit mezi kapitulací a nevyhnutelnými oběťmi ozbrojených střetů, které mohou činit až desítky či dokonce stovky.

Současně se spuštěním variant “pokojného protestu” a ozbrojeného převratu organizuje stát-agresor politickou a diplomatickou izolaci režimu-oběti.

Pokud ozbrojený převrat v hlavním městě neprobíhá nebo nedosáhne cíle, je spuštěna varianta občanské války. V této variantě stát-agresor prohlašuje zákonnou moc za nelegitimní, uzná “povstalce” a začne jim poskytovat politickou, diplomatickou, finanční, materiální, a potom i vojenskou pomoc.

Nakonec, když se občanská válka dostane do slepé uličky nebo povstalci začnou prohrávat, je možná přímá agrese (pod záminkou humanitární pomoci).V mírnější variantě je omezena na vytvoření bezletových zón a dodání zbraní povstalcům (včetně těžkých). Při drsné variantě se provádí invaze zahraničních pozemních sil, zpravidla skrytá (maskovaná “dobrovolníky” nebo prováděná silami pro zvláštní operace).

Sedmá teze
Jak vidíme, nehledě na formálně klidný, technologický a informační charakter barevného převratu, ve skutečnosti je jeho úspěch zabezpečován přítomností za zády diplomatů a novinářů ozbrojených sil, schopných v případě potřeby rozdrtit odpor národní elity, i když se tato rozhodne bojovat až do konce.

Implementaci této varianty jsme viděli v Iráku, Srbsku, Libyi. Pouze v Sýrii zatím selhala. Ale zde se objevil nový podstatný prvek. Na druhou misku vah (na podporu legitimní vlády země, která byla vystavena barevné agresi) byly vrženy zdroje včetně vojenských druhé supervelmoci. Situace byla přesunuta z režimu barevného převratu do režimu přímého vojensko-politického čelení supervelmocí, charakteristického pro dobu válek v Koreji a Vietnamu.

Znamená to, že byla alespoň v jednom případě zlikvidována podmínka pro uskutečnění barevného převratu – absolutní politická, diplomatická, ekonomická, finanční a vojenská převaha státu-agresora nad zemí-obětí.

Odsud vyplývá osmá teze
Barevný převrat nemůže být zastaven ani konsolidací elity země-oběti (jednoduše se přesune do další fáze), ani připraveností silových struktur splnit svou povinnost (dříve či později se vyčerpají), ani efektivní činností národních médií (budou rozdrcena obrovskými technologickými možnostmi agresora).

Odhodlanost státu-oběti vzepřít se agresi je nutnou, nikoliv však dostačující podmínkou pro zablokování mechanismů barevného převratu.

Zastavit započatou barevnou agresi může pouze podpora vlády země-oběti ze strany druhé supervelmoci, která je schopna rovnocenně stát proti agresorovi ve všech aspektech konfliktu, ve všech rovinách a se zapojením jakýchkoli prostředků.

Dostáváme se k deváté tezi
a závěru.Současné barevné převraty jsou jednotlivými operacemi globální konfrontace mezi supervelmocemi. I korejská, vietnamská a další války (50-90-tých let minulého století) byly často prvky střetnutí mezi SSSR a USA na cizím území. Současné barevné převraty, jako jeden z druhů hybridní války, jsou prvky střetnutí Ruska a USA.

Je to válka. Nový druh války. Ne válka jako pokračování politiky jinými prostředky (dle Clausewitze), ale barevná technologie jako pokračování války jinými prostředky.

Tuto válku jsme začali dříve, než jsme si uvědomili, že jsme ve válce. Jak se nám často stává, začali jsme ji porážkami 90. let, ale vzpamatovali jsme se, naučili se bojovat a v posledních dvou letech bojujeme úspěšně.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová