Zdeněk Hrabica
30. 4. 2016
Občas se mi zdá, že díky českému mediálnímu světu jsme dostatečně krmeni stále četnějšími informacemi o předvolebním cirkusu v USA. Aniž hladovíme, jsme denně a dopodrobna syceni životem českých hokejistů za oceánem nebo prožíváme nevídanou show nad filmovými Oskary. A pak občas i leccos již i u nás dokonale kopírujeme.
Vývoj se nedá zastavit, jsme a chceme být přece inn, chceme být a jsme světoví, děkujeme v přímém televizním přenosu filmovým, divadelním a jiným akademiím, že nás vybraly a postavily na piedestal a ozdobily naše pomazané hlavy vavříny, skleněnými výtvory, artefakty z uměleckých dílen předních umělců.
O stupeň níže se pak velmi často dozvídáme i o jiných skutečnostech – stále častější jsou před našimi zraky například rvačky v parlamentech; nekrvavé bitky mezi poslanci a mezi jinými politickými deputátníky.
Nezapomenutelná je nedávná rvačka v ukrajinském parlamentu, kdy předsedu vlády poslanci odnesli doslova v náručí od řečnického pultu.
Nyní jsme zase v přímém přenosu prožili, nikoliv poprvé, rvačku v tureckém ústavodárném sboru. Kdovíco se o něm dozvíme zase zítra. Jenom se neděsme, v Morávkově staropražské próze „Lidé z trhu“ z roku 1946 čtu a občas si ze řádků notuji hospodskou opěvovačku: „Pistole na stole!/Kdo je katolík, sedne si na stolík!/ Kdo je luterán, sedne si ke dverám!/ Kdo je pohan, sedne si k nohám!/A kdo je Turek…“
To podle autora dokončil až rozesmátý číšník: „ …ať jde k bábě do okurek.“
A z téměř mizejícího humoru v současných novinách se pak ještě navíc dozvídáme, že když máme na poutích turecký med, leckde ještě turecké hospodářství, když pijeme tureckou kávu, proč bychom brzy nemohli mít mezi sebou i opravdové bezvízové Turky.
Nebylo by to podle našich letopisů zdaleka vůbec poprvé.
Proč bychom nemohli mít stejně brzy i tureckou rvačku v obou komorách parlamentu – v zemi, která již skoro v širém světě sluje jako Chechia?
Zdá se mi, že občas k tomu zatím ojedinělí provokateři- i pod vlivem (jak se dneska decetně – závislým říká) – přispívají vydatnou měrou!
Psáno pro Novou republiku, Nové slovo a LUK
