Inkluze je ještě větší pitomost, než školská reforma z r.1948

Avatar
Původní autoři

Lubomír Man
1. 4. 2016
Necelých padesát let jsem učil na téměř všech typech škol u nás. A  z té zkušenosti vím, že pedagogický úspěch tříd, které jsem vedl, závisel především na jejich intelektuální vyrovnanosti. Čili na tom, zda na tom byli žáci po stránce rozumové a vědomostní zhruba stejně, či naopak rozdílně. V případě prvním šla práce tak říkajíc od ruky, byla to radost pro mě i pro žáky, v případě druhém nastávalo martyrium. 


Slabší žáci postup výuky zdržovali, látku bylo nutno kvůli nim opakovat, vracet se zpátky – a dobří žáci se začali nudit. Práce se rozkližovala a  namísto radosti přicházelo rozladění, únava a zklamání – a to nejen pro mě, ale i pro mé svěřence.

Poněkud rozvláčně jsem tedy popsal svou zkušenost učitele, ale mám za to, že jsem to pro lidi chápavé ani nemusel dělat. Protože shora řečené poučení kantorské je přece platné pro absolutně každou výkonovou jednotku, jakou školní třída je. Např. pro hudební sbor, partu svářečů, chirurgický tým atd. Všude platí, že čím větší týmová vyrovnanost, tím větší úspěch, vždyť jen proto dělí fotbalový klub svá mužstva do áčka, béčka a céčka, při čemž samozřejmě do áčka staví hráče nejlepší, a do céčka hráče nejhorší, a jen tímto rozdělením dosáhne v áčku nejvyšší možnou výkonnost – a v béčku i v céčku zas touhu hráčů se do vysněného áčka zvýšenou pílí třeba též jednou probojovat.

Jen tak a ne jinak se buduje úspěch třídy, týmu a kolektivu, a všichni lidé se zdravým selským rozumem tomuhle dobře rozumějí. A tím pochopitelněji jsou celí paf ze současného tažení ministerstva školství za tzv. inkluzi, kdy se už od příštího školního roku mají do normálních tříd zařazovat i žáci s lehčím mentálním postižením, rovnajícím se lehké debilitě. A jsou z toho paf ještě více, než jsme byli my, tehdejší současnící, když ministr školství Nejedlý předepsal v roce 1948 národu, který se tehdy pyšnil nejlepším školským systémem na světě, tzv. jednotnou školu, jejímž nejpodstatnějším prvkem bylo zrušení gymnázií (to je vybraných škol pro další rozvíjení intelektuálních schopností nejnadanějších žáků). Ministr Nejedlý tehdy škrt přes další rozvíjení intelektuálních schopností žáků podával falešně jako výraz vítězství lidu nad buržoazní výlučnosti, ale oč jde současným zavaděčům inkluze zůstává všem více méně tajemstvím. Protože inkluzí budou trpět, jak ti, kteří budou do normálních tříd zařazeni a tedy inkludováni (nikdy nedosáhnou výkonnosti svých spolužáků), tak tito jejich spolužáci, které budou inkludovaní žáci v jejich postupu učební látkou nutně zdržovat.

A nejvíc ze všech budou za inkluzi trpět jako vždy ti, kteří si ji zcela jistě nevymysleli, ale na jejichž hlavy tento výmysl plnou váhou padne. Totiž naši kantoři. Neměl by v celé téhle záležitosti zaznít i jejich hlas? Neměli by být právě oni v nějakém referendu požádáni, aby na věc sdělili svůj názor? Vždyť oni nejlépe vědí, co je ve třídách možné a co je možné naopak jen v hlavách školských reformátorů, kteří mnohdy za katedrou nikdy v životě neseděli.

Před 2. světovou válkou jsme platili, jak už bylo řečeno, za zemi s nejlepším vzdělávacím systémem na světě. Po ní přišli reformátoři a s jejich příchodem začal v mezinárodním srovnávání OECD náš sešup až do aktuální polovice světové tabulky.

Byli jsme tedy primusové a teď jsme ideálně průměrní. Bolí někoho, že s inkluzí půjdeme logicky a zákonitě ještě níž? Anebo je to všem, vládě, parlamentu, ministerstvu školství atd. lhostejné? Anebo je to tak kýmsi dokonce plánováno?