Lustrace, frustrace – jak se to rýmuje!

Avatar
Původní autoři

Zdeněk Hrabica
30. 4. 2016
Občas se zamýšlím nad zvláštním procesy, které se v zemi Chechia – ať již existovala naše země pod různými názvy – v Koruně české, v soustátí – Čechy, Morava, Slezsko, či v povoleném názvoslovném hybridu – z vůle Adolfa Hitlera – Bőhmen und Mähren či ve Slovenském štátě, pak zase v ČSR, ČSSR, ČSFR nebo nyní v Česku a případně ve státě na oko pro jiné a zvláště pro venek odlišné od Česka – Chechia, odehrály a rozehrály.



Přemýšlím, proč se vždy od nás oddělovaly svým chováním a činy figurky, které se za mrzký peníz nebo z přesvědčení propůjčovaly jakékoliv policii a sloužily ji až do morku kosti?

Každý, kdo žil nějakou dobu ve Spojených státech nepopírá, jaké úctě se těší utajení a později otevření spolupracovníci i agenti FBI, když plnili a plní jeden ze základních imperativů svého vlastenectví. Zvláště, když odhalí některého z početných agentů KGB, NKVD nebo CRU. Donášeli, sledovali, slídili, odposlouchávali, fízlovali, nasazovali jiným do jejich obydlí „štěnice“, filmové nebo fotografické kamery, aby je odhalovali.

Vetřelci do soukromí
Nikde jinde však těmto figurám nenastavovali taková zrcadla, jakými perlil ve svých povídkách a ve svých nesmrtelných Osudech dobrého vojáka Švejka – génius Jaroslav Hašek a konečně i Franz Kafka.

Oba do osidel takových služeb nakonec možná nechtěně padli. První, když se vrátil jako československý legionář i rudoarmějec 5.armády – ze sovětského Ruska a druhý v analýze, podané ve svých dílech a za života v nikdy nevydaných knihách, zejména ve svém stejně nesmrtelném románu Zámek.

Kromě poválečného Německa a kromě určitého a dosti dlouhého období v USA, díky dlouhým etapám třídního boje a pěstování třídní nenávisti v bývalém SSSR – snad nikde jinde – než u nás, tolik a od podlahy nelustrovali, nepřijímali zákony o zločinnosti a protiprávnosti předcházejících režimů, jako tomu bylo a dosud je u nás.

A přesto – na rozdíl od vlastenců , sloužicích do roztrhání těla v rolích „uší vlasti milené“ nelustrovali všechny tak důsledně, jako my. Nebo jinými tak činili za nás.

Když vyšly tzv. Cibulkovy seznamy agentů a spolupracovníků StB a bratr vinil sestru ze zločinu, rozhojnila se nevídaná lustrace. Ještě že nebyly znovu zavedeny, jako tomu bylo po druhé válce – malé a velké dekrety za kolaboraci; všechno padalo na naše hlavy.

Když Václav Havel pobýval v roce 1968 v USA a připravoval pro Literární listy sérii rozhovorů s hlavami s vavřínovými věnci na hlavě, četné významné osobnosti československé poúnorové emigrace USA jej odmítly, v podezření, zda nesbírá infomace pro StB.

I lustrace se po listopadu 1989 ve svém celku vymkly aktérům z ruky
To je dneska již nadmíru jasné a ve svém celku vše vedlo k tautologii, ocitli jsme se v kruhu, z něhož nebylo a není úniku.

Nebyli jsme si všichni rovni, někteří byli přece jenom rovnější.

Zvláště mezi novináři tu vzniklou situaci mohu věrohodně a veřejně dokázat. Ale proč se brodit v extrementech?

Musím se s úsměvem dívat na nynější obvinění někdejšího předsedy vlády ČSSR Ladislav Adamce, jaký to byl přece jenom pěkný ptáček, když pracoval pro sovětskou NKVD a KGB a pak si přes velký stůl v sametovém předklonu podal ruku s pozdějším Mesiášem, za asistence Mariána Čalfy.

A bylo po ptákách.

Cožpak jsme a budeme navždycky slepí, hluší nebo chromí?


Psáno pro Novou republiku, Nové slovo a LUK