S dělem na zajíce: Elektronická evidence tržeb

Avatar
Původní autoři


Stanislav A. Hošek
1. 4. 2016
Mám to štěstí, že bydlím na „dálném východě“ České republiky a z rodinných důvodů jsem měl i za byrokratického socialismu stálou propustku do Polska, což znamenalo, že jsem bez pasové kontroly mohl navštěvovat sousední region Českého Těšína v Polsku, třeba denně. Zvykl jsem si mnohé potraviny, ale i další zboží nakupovat v Cieszynie. Poznamenávám, že vždycky jen v kamenných obchodech a ne na příhraničních tržnicích, které obchodně zdatní Poláci vybudovali pro Čechy. Tam totiž polského nakupujícího nelze potkat. Žil jsem totiž prakticky dlouhou dobu ve dvou zemích a tak mohu naštěstí někdy vhodně porovnávat.


Elektronická evidence tržeb (EET)

Uvedený delší prolog tohoto textu byl nutný, protože se chci vyjádřit k problému, který je sice v současné sněmovně již vyřešen, ovšem v praxi zatím ne. Mám tím na mysli trapné projednávání EET. V obchodně zdatné a tradičně podnikatelsky vyspělejší zemi, jakou je i Polsko, se nějaké debaty o tak základním problému rozpočtové discipliny prakticky nevedly. Každý, i ten sebemenší obchůdek zákazníkovi k nákupu bez řečí přidá i účtenku z „budžetové pokladny“. Někdy je to dokonce až nevkusné, když ji kupříkladu řezník přibalí do sáčku s flákotou masa.

Nikdy jsem v tamějším obchodě neslyšel onu, v Českém Těšíně naopak obvyklou otázku: „Chcete účtenku?“.

Praxe českých obchodů se v tomto směru přece jenom za čtvrt století znatelně zlepšila, ale chování řemeslníků prakticky vůbec ne. Osobně jsem se nesetkal s řemeslníkem, který by se při vystavování účtu nezeptal, jestli chci účtenku. Navíc někdy dokonce s drzým upozorněním, že by cena potom vypadala jinak. I to je důvod, proč již dávno objednávám kupříkladu opravy v bytě pouze u větších firem a platím přes fakturu.

Debaty ve sněmovně, při projednávání EET, jsem proto sledoval nevěřícíma ušima. Argumenty politických exhibicionistů typu Fialy či Kalouska jsou ale natolik scestné, že potřebují jasné ohodnocení. Prohlašovat rozpočtové pokladny za státní svévolnost a hledat pro to zrůdné argumenty, je v mých očích jednoznačnou podporou trestných činů. Nejméně dvou. Odpůrci EET v prvé řadě prakticky lobbují pro daňové úniky, což je jeden z netěžších trestných činů ve slušných státech. Za druhé pak podporují korupci, aktivní i pasivní. Neboť co je to jiného, když podnikatel zákazníkovi naúčtuje nižší cenu, pokud ten nechce doklad o platbě, než korupční jednání?!

„Geny“ hospodářské kriminality

Ve většině zemí s dlouhodobým kapitalistickým režimem je EET běžná, ač by ani nemusela, protože podnikatelská morálka je tam daleko pevnější, než v nově se do kapitalismu hrnoucích zemích. Současná opozice v naší sněmovně odporovala EET proto a jenom proto, že má korupci i daňové úniky, čti, hospodářskou kriminalitu, doslova ve svých genech. Dnešní ODS či TOP09 jsou totiž nejen personálně, ale především ideologicky, pohrobky stran polistopadové revoluční diktatury. Jejím hlavním rysem byla právním diktátem zavedená neprůhlednost privatizace, čili korupce až děsivých rozměrů. Privatizace měla vytvořit nejen vrstvu voličů zmíněných stran, což už samo o sobě je korupcí, ale také klany sponzorů, což byla naprosto zřetelná korupce, mnohdy dojednaná přímo při schvalování privatizačního projektu.

Neopomenutelnou byla také záměrně realizovaná, dlouhodobě nízká účinnost práce vznikajících finančních úřadů, čili zavírání očí nad daňovými úniky a podvody všeho druhu. Přímo učebnicovým příkladem v tomto směru bylo chování samotného ministerstva financí ve věci lehkých topných olejů, které nebylo nikdy poctivě odborně vyhodnoceno.

Podle mého názoru to bylo právě dlouhodobé sepětí dnešních opozičních stran s hospodářskou kriminalitou, jež je vedlo k nesmiřitelnému boji proti EET ve sněmovně.

Obstrukční chování ve sněmovně

Nevím, a ani to nehodlám zjišťovat, kdo první prohlásil, že obstrukce je standardní metodou chovní v parlamentní demokracii. Je to totiž bohapustá lež. Obstrukce je naopak popíráním demokracie, protože ta je především, ne-li výlučně, hledáním kompromisu. Obstrukce je naproti tomu prokazatelně jednoznačným důkazem naprosté nesmiřitelnosti, která mění politickou soutěž až v existenční boj. Čeští poslanci kupříkladu v Říšském sněmu svou obstrukci přece dotáhli až k samostatnosti Československa s argumentem, že jiné řešení nebylo možné.

Jestliže někteří z oponentů EET prohlašovali ve sněmovně, že až se oni dostanou k moci, tak ji zase zruší, tím rovněž prokazovali naprostou nesmiřitelnost v dané problematice. Použití obstrukce při sněmovním jednání a vyhrožováním revokací zákona o EET, tak zvané pravicové strany projevily bohužel nesmiřitelnost ve věci, která je ve slušném světě mimo diskusi, nebo dokonce pod hranicí zájmu politiků. Řečeno lidově, ODS a TOP09 šly s dělem na zajíce. Obstrukce jako zbraň existenčního politického boje je hodna mnohem zásadnějších problémů. V dějinách naší polistopadové politiky by byla obstrukce pochopitelná kupříkladu při dělení federace, vstupu do NATO, či církevních restitucích, tedy v případech, kdy politická moc jednoho funkčního období rozhodla nevratně o celé další existenci země. Všechno v kauzách, v nichž mělo být jednoznačně rozhodnuto pouze referendem, či plebiscitem. Samozřejmě v demokratických režimech a ne v systémech kontrarevolučních, až revanšistických diktatur.