Komu bude patřit Brazílie ?

Avatar
Původní autoři

Josef Mikovec 
6. 5. 2016     (zasláno autorem) “ Papež je Argentinec, ale Bůh je Brazilec
Dilma Rousseffová, v době kdy je prezidentkou Brazílie
„Jev je podstatný a podstata se projevuje“
Ze zašlé učebnice filosofie pro každého Krize, kterou Brazilie prochazí není pouze krizí politickou, ekonomickou, sociální, práva, politické kultury, ale mnohem podstatnější. Je strukturální krizí Systému, která se projevuje v jiné podobě a intensitě v jiných zemích. 

Bývalý president Lula ji oddaloval svými nespornými úspěchy. Byl nazýván Synem Brazílie a president Obama ho dokonce nazval nejpopulárnějším mužem Planety. Přesto měl bohatě kritiků z prava i zleva, oprávněných i neoprávněných, Ještě více to postihlo jeho následovnici Dilmu Roussef, která se už podobnými úspěchy vykázat nemohla. Prvním masovým projevem nespokojenosti byla Octová tj. Salátová revoluce. Ta sice skončila bez vážných následků, ale zůstala jako varování. Dilma byla sice nucena reagovat na tuto revoluci, při které byly páleny vlajky její strany, ale hodně slibů vyprchalo v koridorech Kongresu. Proto se stalo hlasitějším volání po změně ústavy, kterou si Kongres sotva mohl přát. Revoluční fronta ani dostatečně silné a sjednocující Hnutí nevznikly a Socialismu 21.století bylo možno zabránit v Brazílii snadněji než ve Venezuele, Bolívii a patrně budoucí Kubě. Na samotných nepokojích presidentka neměla vinu.

James Petras předvídal: ”Liberální koketérii páchá levice politické harakiri“. Jeho kritika byla přímá aniž však sdělit kudy jít “Monopolní kapitál za Lulovy vlády vzkvétal” – a dosahoval “rekordních zisků v primární sféře” za cenu “extrémních škod na životním prostředí a masivního vytlačování původního obyvatelstva a malovýrobců”.V porovnání s “geometrickým růstem monopolních zisků se dva dolary na osobu a den, vyplácené jako dávka mající čelit bídě, dají jen sotva považovat za vizitku ´pokrokového´ či dokonce ´levostředového´ režimu”…. “Lulova éra ekonomické ortodoxie a populistické demagogie” neodvratně končí. Dilma Roussefová na ní nezměnila zhola nic. Její pokusy o oživení domácího zpracovatelského průmyslu byly v podmínkách, kdy vnitřní trh už dávno okupovala levná produkce z dovozu (především z Číny), odsouzena k nezdaru ….“Fušérské návrhy, politické reformy a protikorupční rétorika” – “tváří v tvář milionům lidí, protestujících ve všech větších i menších městech” – se fatálně míjí s “klíčovým problémem koncentrace bohatství, nemovitého majetku a třídní moci agrárních, těžebních a finančních elit.” Jsou to přitom jejich “spojenci z nadnárodních korporací, kdo ovládá i páky politické moci, korupcí nebo bez ní, a blokují jakékoli smysluplné reformy”… Dělnická strana svůj náboj “systémové opozice ztratila už dávno. Její špičky jsou financovány bankami a elitami agrobyznysu a těžebního průmyslu.” Ryze osobní cíle sleduje i většina odborových předáků”

Levice však zůstala roztříštěná, utápějící se ve sporech 

Indiáni kupř. nejsou uvědomělí proletáři a nechtějí jimi být, není tedy nutné se jimi zabývat, všimneme si jich až budou ve fabrikách a slumech. Pokud jde o přírodu a ekologické problémy všeobecně, pohled partaje se neliší od pohledu kapitalistů a jejich lidem na patřičných místech. Také se zcela nevymanila z rozšířenéhé antikvárního až záhrobního marxismu a nebere v úvahu stupeň, formu a směr jeho vývoje. Což se týká většiny levicových stran. Kritika vlády a strany PT je téměř dostačující, kritika kapitalismu a imperialismu nedostatečná, nedůsledná a povrchní. Pokud jde o kulturu je její postoj nejspíš Rudý hollywoodismus, mírně přizpůsobené socialistické telenovelas. a upravená melodramata pro třídu pracujících. Viz “Working Class Melodrama: the Fulfilling of a Wish Fulfilled?” v lepším případě melodramata Levicové melancholie ,avšak se zákazem vybavování a převzetí minulosti do vize budoucnosti, jak Marx a Engels varují nepatřičně v duchu buržoasního optimismu, arogance 19. století a monokauzálního myšlení coby nezbytnostech pro radikální transformaci a ulehčení cesty v budoucnost. Vykostěný a vypreparovaný marxismus je chráněn a bráněn před možností otevřenosti vůči minulostii, budoucnosti a vytvoření kulturní základny pro ekonomickou nadstavbu.

V posledních volbách se předpokládalo, že se v druhém kole střetnou Dilma a  spíše pravicová, průměr a politickou šeď spíše naopak. značně přesahující Maria Osmarina Marina Silva Vaz de Lima. Marina Silva však neprošla a proti Dilmě.nastoupil Aecio Neves, který naštěstí prohrál. Levice zachovala postoj hrdého mlčení a symptomaticky dala přednost nevolit nikoho. Ekonomické neúspěchy se staly velice vhodnou půdou pro pravici a oligarchii v pozadí. Začaly se objevovat karikatury presidentky i presidenta Luly, které byly mimo rámec politické kultury i vkusu, kupř. Dilma s hákovými kříži na šerpě a paži a s Hitlerovým knírkem a patkou. Pro většinu však byla předestřena jako bolševik hodlající přetvořit Brazílii ve větší Kubu, tím měla být zastrašena a získána střední třída. Při demonstracích se objevovaly transparenty ” Mrtvý komunista dobrý komunista” a podobné. Pokusně jsou šířeny libé vzpomínky na dobu diktatury. Oprávněnou kritiku nahradila neoprávněná demagogie. a fašizující skupinky oživly. Početně byly protivládní demonstrace silnější. Stoupenci presidentky zase označovali opozici za pučisty a jejich akce za puč nebo převrat. Otázka viny se stala vedlejší. Ostatně několik guvernérů by mohlo být také obviněno za stejného provinění jako Dilma.

V Brazílii je korupce a protiprávní obohacování neoddělitelnou součástí systému a členů Kongresu, kteří byli zkorupce obviněno není málo. Nepochybný je předseda Sněmovny, evangelikál přežívající skandály, Eduardo Cunha, pro kterého prokurátor požaduje trest 184 let. Dilma nebyla obviněna z korupce, to by bylo příliš riskantní . Zasedání probíhalo jako jako pitvorné představení. Každý poslanec měl 10 vteřin aby řekl své Ano či Ne, s případnou poznámkou. Tyto poznámky byly hodně často trapné, směšně patetické a demagogické. A tak se hlasovalo “Ve jménu Božím, pro štěstí dětí, pro rodinu, jménem evangelíků (či evangelikálů), ve jménu jednotlivých států Brazílie i města (republiky?) Curitiba”. Někteří poslanci žádali impeachment pro presidentku a současně pro Cunhu. Někteří předstupovali s vlajkami Brazílie a jednotlivých států, nebo zahaleni jimi jako pluviálem. Neuvěřitelné bylo když obhájce brazilské vojenské diktatury a Pinocheta, evangelikál Jair Bolsonaro z Rio de Janeiro dedikoval svůj hlas plukovníku Carlosu Brilhante Ustrovi, který v době diktatury řídil jednotku mučitelů Doi-Codi, Destacamento de Operações de Informação – Centro de Operações de Defesa Interna.

Dilma Roussef měla dosti děsivou příležitost poznat jejich výslechové metody osobně. Nakonec byly pro impeachment získány potřebné 2/3 hlasů. Otázka legality a legitimity se stala předmětem sporů právníků. Následovat bude hlasování v Senátu. Převládá mínění a pocity, že Dilma už sotva má šanci. Stojí však za ní nejen její stoupenci, ale také ti, pro které je menším zlem, stejně jako při volbách.. Důležité je Movimento dos Trabalhadores Rurais Sem Terra, do češtiny se název překláda nejčastěji jako “Hnutí bezzemků”, a to nevidí situaci beznadějně. Zcela absurdní je úmysl opozice, resp. Pravice, prohlást volby v roce 2014 za neplatné a tím i rozhodnutí presidentky.

V Brazílii nejde zdaleka jen o Brazílii. 

Brazílie přijetím subimperialistické role má změnit Unasul–Unasur v opak, z nástroje osvobození a nezávislosti se stane nástrojem sametového neokolonialismu a transmisí Megamašinérie. Namísto společenství nového typu umožnující radikální “transition from a bourgeois civilisation to a post-capitalist world society”, konec předějin a přístup počátku dějin, pouhá subimperialistická podvelmoc, oslabující BRICS, se všemi atributy neo´- liberalismu, privatizací, sociálními škrty, vpádem cizího, především severoamerického kapitálu a důslednějšího vykořisťování. Má integrovat Jižní Ameriku do systému světového kapitalismu, likvidovat její svébytnost, zprostředkovat kolonizaci nevědomí, eliminovat spiritualitu a původnost… Má to být ona, kdo se za podíl v Megastruktuře stane nástrojem pro zadržování nebezpečných “návratů do budoucnosti. Egon Bondy svého času přednesl: „Jestli západní kulturní tradici zbývá poslední záloha, je jí už jen Latinská Amerika. Tam bychom měli vyvinout největší úsilí.”
To ovšem vědí nejen v Americe Jižní..

Italský svatý, Don Bosco, zakladatel Salesiánů, prorokoval roku 1883, že město, tam kde je dnes Brasília, bude centrem Nové civilizace .

Počkejme tedy, ještě není všem dnům konec.