Nenávist v přímém přenosu

Avatar
Původní autoři

Zdeněk Hrabica
2. 5. 2016
Když se po roce 1970 rozdávaly karty z normalizačního kalendáře za přečiny proti 21.srpnu 1968, prožil jsem jednu z nejsmutnějších událostí. V pražském Obecním domě jsme na zasedání ústředního výboru Svazu československo-sovětského přátelství byli spolu s mnohými dalšími z tohoto orgánu vyhoštěni. Nechovali jsme se tak, jak jsme se měli chovat, když se nám dostalo bratrské internacionální pomoci vojsky pěti zemí Varšavské smlouvy.


Dávno bych to již vymazal ze své paměti, kdyby to nebylo tak moc poučné – nejenom pro včerejšek. Avšak i pro náš nejčerstvější dnešek.

Jednací sál musela tehdy opustit národní umělkyně Jarmila Glazarová (1901 – 1977), autorka nesmrtelného díla Roky v kruhu (1936) a  románu Vlčí jáma (1938).

V roce 1968 napsala jako někdejší poslankyně Národního shromáždění a komunistka do Rudého práva o svém rozčarování z okupace Československa. Musela pykat. Co bylo nejsmutnější, že nemohla za svůj hřích figurovat ani v dávném spolku s datem narození ve třicátých letech XX.století, propagujícím lásku a přátelství se zemí, kterou měla nesmírně ráda. Zvláště milovala Leningrad. Nakonec života se obrátila k bohu, věnovala své nastřádané koruny na památnou Křížovou cestu a nalezla místo posledního odpočinku na zámeckém hřbitůvku na Malé Skále u Turnova.

Ve smutném roce 1969 napsala při pohledu na již počínající zvrácené náhrobky, a na roztlučená křídla sošek, na jeho adresu: „Hřbitůvku, co ti to udělali, kdo a proč?“

Svým rozhodnutím o posmrtné přítomnosti, ocitnout se tu po své smrti, hřbitůvek nakonec zachránila. Dnes ji připomíná kámen s podpisem Jarmila Glazarová.

Druhým v řadě, pro nepochopení událostí spojených s 21.srpnem 1968, musel opustit sál Obecního domu při zasedání ÚV SČSP významný kulturní činitel, architekt a sochař prof. Jiří Kroha (1893 – 1974) . Ve své pověstné čepičce na hlavě, kterou nikdy nesundal, pozval Jarmilu Glazarovou a mně, stejně provinilého, na kávu a šířil humorem, i když nám do zpěvu příliš nebylo. Tenkrát jsme si společně slíbili, že zemi, jejíž vojáci Rudé armády nám přinesli svobodu, nikdy nezradíme, i kdyby na chleba nebylo.

Často na obě dobré duše, na Jarmilu Galzarovou a na Jiřího Krohu, dneska vzpomínám, měli jsme se dohromady moc rádi a mělo to své hluboké opodstatnění.

Někdy se ptám, co by asi tihle dva duchové říkali dnešku, v němž tomu přátelství, zejména s velkou ruskou kulturou, stavěli základy? Co by asi říkali tomu, že se už i do hlav nejmenších a to již i oficiálně vtlouká, jak je třeba opovržlivě a často s hnusem pohlížet na všechno ruské, tedy na vyhlášenou říši zla?

Konečně nic nového pod sluncem.

Psáno pro Novou republiku, Nové slovo a LUK