Odcizení levicových politiků od voličů – mnoho titulů, málo porozumění!Politik by měl být především člověk empatický, který se na věc dokáže podívat z více hledisek, dokáže kvalitně komunikovat jak s dělníkem u pásu, tak se svým odborným poradcem s ekonomickým, právním či třeba matematickým vzděláním.

Avatar
Původní autoři

Adam Mikulášek
28.5. 2016 Rukojmí
Tak si říkám, jestli odtržení tradiční levice od obyčejných lidí, které má tato reprezentovat, není do velké míry zaviněno tím, že jsou „nahoru“ stále více tlačeni lidé ověnčení mnoha tituly, ať už „odkudkoli“. 

Lidé až příliš hrdí na své vzdělání, kteří si často myslí, i když to třeba neřeknou „nahlas“, že jsou tak trochu „něco víc“, než dejme tomu zedník nebo uklízečka. Na první pohled to vypadá hezky – rozhodovat přece mají ti nejchytřejší a nejschopnější –, jenže ouha, tito lidé si pak často žijí ve své vlastní „kastě“ a ve svém vlastním světě, výsledky jsou zjevné – pohrdání voliči, neschopnost empatie (vcítit se do uvažování a potřeb obyčejných lidí), což se kompenzuje vymýšlením různých „přemoudřelých“ a „revolučních“ nápadů míjejících se s realitou, které nemá kdo „krotit“.

Proto si myslím, že politická a odborná rovina by se měla více oddělit. Každé ministerstvo má svůj odborný aparát, od náměstků po řadové úředníky, existuje spousta odborných komisí, poradců, atd., atd. Tam je místo pro skutečné profesionály a odborníky na danou oblast. Naproti tomu úkolem politika by mělo být na prvním místě zastupovat své voliče. A má-li politik tento úkol správně plnit, musí být schopen se maximálně vžít do rolí hlavních skupin voličů své strany. V případě levice to nejsou jen kupř. vzdělaní úředníci, ale také dělníci, prodavači, zedníci, řemeslníci, senioři (často spíš ta jejich chudší část…), a tomu by měla odpovídat i skladba kandidátek do zastupitelstev či do Poslanecké sněmovny.

Kolik „nabušených“ a ambiciózních třicátníků a čtyřicátníků s vysokoškolským vzděláním, mnoha zkušenostmi ze zahraničí, kteří často k „obyčejné“ práci ani „nepřičichli“, nebo jen nakrátko jako študáci na brigádě, má reálnou schopnost se vcítit např. do role matky – samoživitelky -, která pracuje jako pokladní v supermarketu? Nebo do role 70ti-letého seniora, který celý život makal u soustruhu někde na maloměstě, umí pár slov Rusky či Německy a nejdál se „podíval“ dejme tomu do Maďarska či Chorvatska? Nebo do role čerstvě vyučeného kuchaře či stoláře?

Stačí si jen všimnout jazyka, který mnoho, bohužel i levicových, politiků používá ve svých veřejných projevech – spousta termínů, kterým „normální“ člověk často ani pořádně nerozumí…, a neobtěžují se tyto termíny a odborné výrazy ani „přeložit do Češtiny“, aby jim běžní posluchači mohli porozumět, dokonce ani moderátoři/novináři je k tomu netlačí…, už to samo vypovídá o jistém odcizení (ne jen) politiků, zvláště těch „nalevo“, vůči jejich voličům, z čehož logicky plyne voličská poptávka po takových politicích, kteří mluví normálnímu člověku srozumitelným jazykem, nebojí se říci „nahlas“, co si obyčejní lidé myslí…, a „elity“ mohou milionkrát opakovat své fráze, že „narůstá vliv populistů“…, ale už nemají schopnost se zamyslet samy nad sebou, co by tedy měly dělat jinak, aby ukázaly, že když už si myslí něco jiného než „hloupá a nevzdělaná“ většina, že jí aspoň dokážou porozumět, naladit se na tu „jejich vlnu“ a prostým a srozumitelným jazykem se snažit své voliče/čtenáře/posluchače přesvědčit o správnosti svého názoru/“pravdy“, a to nikoli arogantním stylem – vy jste nevzdělaní, vy raději mlčte, protože o tom víte „kulový“ –, ale skutečně si dát tu práci lidem předložit logicky podložené a smysluplné důvody, proč je podle jejich přesvědčení správné/pravdivé tohle, a nikoli něco jiného. A řečnické triky, jako je uhýbání od tématu, stočení rozhovoru do osobní roviny, „zabíjení“ diskuze účelovými otázkami typu – „co je to teda ten islám“ –, vytváření zástupných „problémů“ za účelem odvedení pozornosti od problému původního, tohle všechno by mělo být dotyčnému politikovi přičteno k tíži jako demagogické praktiky, nikoli k dobru – ten je „frajer“, že toho „naproti sobě“ dokázal tak „nádherně sejmout“, a ještě lépe, když ten „naproti němu“ je „obyčejný“ člověk, který se chce dobrat pravdy, ale „nabušený“ politik na něj „vystřílí veškerou munici“ svého řečnického „umění“, aby nemusel nic podstatného sdělit.

Řešení je jednoduché – více „obyčejných“ lidí do politiky. Vždyť návrhy zákonů a vyhlášek nepíšou např. sami ministři, ale jim podřízení odborníci. Navíc, ani sebevzdělanější politik nesvede svou odborností obsáhnout celou šíři svého rezortu. Vezměme si za příklad třeba Ministerstvo práce a sociálních věcí: bude-li ministrem skvělý a erudovaný odborník na pracovní právo, patrně již nebude tak skvělý odborník na oblast sociálních služeb pro zdravotně postižené nebo na sociálně-právní ochranu dětí a naopak. A když to bude člověk s kvalitním sociálně-právním vzděláním, tak možná těch rezortních odvětví obsáhne více, ale zase jen z jednoho jediného pohledu – toho právního –, ale zase nebude rozumět potřebám různých skupin zdravotně postižených, pečovatelek o seniory a nebude odborníkem např. na dětskou psychologii.

Proto si myslím, že politik by měl být především člověk empatický, který se na věc dokáže podívat z více hledisek, dokáže kvalitně komunikovat jak s dělníkem u pásu, tak se svým odborným poradcem s ekonomickým, právním či třeba matematickým vzděláním. A také to musí být člověk, který je kvalitně schopen vést tým lidí, které má „pod sebou“. Jenže tyto kvality mu nezajistí ani deset titulů z čehokoli, tohle je otázka jeho psychologických předpokladů. Samozřejmě existují všemožné kurzy komunikace, managementu, týmové spolupráce a řízení…, které mohou tyto přirozené schopnosti vytříbit, zdokonalit a dát jim určitý řád, ale podstata celého problému je jasná – méně titulů, ale více empatie/porozumění, což se prostě a jednoduše „vystudovat“ nedá.