The Saker
27. 6. 2016 Zvědavec
Člověku, sledujícímu říšská média lze prominout, že si myslí, že se na Ukrajině neděje nic dramatického a že krize se v podstatě nějak srovnala. No, proč ne? Měli tam nedávno volby a, evidentně, vše šlo dobře, Rusko stále projevuje svoji zlou vůli a výhrůžně se chová vůči Evropě, ale aspoň byl Putin nucen propustit ukrajinskou Johanku z Arku (alias Naděždu Savčenko), a je naděje, že jednotná fronta EU a NATO nakonec Putina donutí zastavit svoji agresi vůči Ukrajině a dodržet Minské dohody. Ach, a ukrajinská Národní banka oznámila, a to nekecám, návrat k růstu (0,1%) za první čtvrtletí tohoto roku.
Takže odtrženost mezi tímto nesmyslem a skutečností je naprostá. Ano, volby proběhly, ale v žádném případě nebyly svobodné, neo-nacisté jsou nyní vlivnější, než kdykoliv předtím, a fakt, že Putin souhlasil s výměnou Savčenko za 2 ruské občany, obviněné z toho, nekecám, že jsou operativci Specnazu GRU, byl pro něj úhledný způsob, jak zabránit tomu, aby byla Savčenko jeho problémem a učinil z ní problém Porošenka (a dokonce Timošenkové). Co se týká Minských dohod, Rusko jich není vůbec součástí, je pouze ručitelem, spolu s Německem a Francií. Ale ano, Porošenko je stále u moci, lidé stále nachází zboží v obchodech a k žádnému novému „majdanu“ nedošlo. Takže, zvenčí, nevypadají věci tak zle.
Problémem u tohoto růžového obrázku je, že v Langley v něj opravdu nikdo nevěří.
Lidi v Langley vědí, že ukrajinská ekonomika je v podstatě mrtvá a směřuje ke svému neodvratnému kolapsu. Vědí, že vládní služby se sotva drží nad vodou díky pomoci Západu, ačkoliv to nepostačuje na udržení autority ústřední vlády, která se stále více stává irelevantní a je nahrazována místními „úřady“ (oligarchy a zločinci). Ještě důležitějším je, že vědí, že přišli o jakoukoliv naději, že zatáhnou Rusko do tohoto konfliktu a že vidí jasné známky toho, že „evropská fronta“ se rozpadá: Francie, Itálie a další již vykazují známky nespokojenosti se současnou situací, stejně jako Německo (všechny tyto země mají vlastní „Langley“, přicházející s týmiž strašnými předpověďmi). Takže velkou otázkou pro USA je, co dál?
Původním plánem bylo udělat z Ukrajiny jakousi „černou díru“, která by vysála veškeré ekonomické, politické a vojenské zdroje Ruska, ideálně tím, že by Rusko okupovalo Donbas. Ale nyní, kdy Rusové odmítli nechat se nalákat, je to Evropa, kdo je nyní ohrožen ukrajinskou černou dírou.
Američané pravděpodobně nyní chápou, že je příliš pozdě dát opět do kupy Otesánka, a mají pravdu. Zatímco, teoreticky, za spojeného úsilí USA, EU a Ruska by bylo možné, za obrovských nákladů, pokusit se Ukrajinu přebudovat, politická realita činí takovouto společnou akci nemožnou, aspoň v dohledné budoucnosti. Rovněž chápou, díky upřímným slovům paní Nuland, že vina za katastrofický výsledek na Ukrajině bude svalena na USA (což není až tak fér, i Evropané jsou vinní, ale takový je život). A pokud „ztráta Sýrie“ byla dost zlá, tak „ztráta Ukrajiny“ bude znamenat nenapravitelné škody pro USA prostě proto, že to demaskuje mýtus o americké všemohoucnosti. To je velmi vážné, obzvláště pro Říši, která se prakticky zřekla vyjednávání nebo diplomacie a která nyní jen předkládá ultimáta.
Takže jaké možnosti zde USA mají?
Je těžké tentokrát předpovídat, o co se USA mohou pokusit. Normální americkou praxí v takovýchto situacích je prostě vyhlásit vítězství a odejít. To by fungovalo v Africe nebo Asii, ale uprostřed evropského kontinentu je to sotva možností, neboť by to vedlo k PR katastrofě.
Druhou možností by bylo v podstatě obvinit ze všeho samotné Ukrajince a pokusit se ochránit Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Moldávii před nevyhnutelnými následky šíření chaosu. Rizikem zde je, aspoň z amerického pohledu, že Rusko a jeho novoruští spojenci by měli prakticky volné ruce ve vytvořeném vakuu, což je něco, co USA naprosto nemohou akceptovat. Američané by si představili Zacharčenka v Kyjevě či pro-ruské nepokoje v Oděse, a to je prostě nad rámec přijatelného.
Takže zbývá možnost tři: záměrně odpálit Ukrajinu.
Rostislav Isčenko, dle mého názoru nejlepší specialista na Ukrajinu na planetě, nedávno začal varovat, že takovýto mechanismus již existuje: schopen přeměnit občanskou válku na náboženskou válku a poštvat proti sobě nikoliv katolíky proti ortodoxním, ale různé ortodoxní skupiny proti sobě navzájem. Dovolte mi to vysvětlit.
Stejně jako všechno ostatní na Ukrajině i historie různých ortodoxních příslušností je velmi komplexní a sahá staletí do minulosti. Nelze zde začít s podrobnou diskusí tohoto velmi zajímavého tématu, ale chci nabídnout některé klíčové body.
Existují tři hlavní skupiny, které se všechny mohou označovat za „skutečnou“ či „kanonickou“ ukrajinskou ortodoxní církev: největší je Autonomní ukrajinská ortodoxní církev moskevského patriarchátu, a následují Ukrajinská ortodoxní církev kyjevského patriarchátu a Ukrajinská samostatná ortodoxní církev. Samozřejmě, že všechny tři tyto církve si nárokují, že jsou skutečnými zástupci legitimní ukrajinské ortodoxní filosofie.
(Doznání: Osobně nepovažuji žádnou z nich za legitimní či skutečně ortodoxní, takže v tom nemám osobní zájem).
Jde o:
AUOC-MP je největší z těchto tří. Je autonomní, ale ne zcela nezávislá. Je pravděpodobně největší z těchto tří církví a je plně v kontaktu se všemi ostatními „oficiálními“ (rozuměj „státem schválenými“) ortodoxními církvemi. AUOC-MP je považována nacionalisty za „ruku Kremlu“.
UOC-KP byla založena bývalým popem moskevského patriarchátu Filaretem Denisenkem, který vytvořil „schizma“ (jednostranné odtržení v rozporu s kánony církve) od moskevského patriarchátu (což je ironické, neboť Filaret byl bývalým „zástupcem“ patriarchy moskevského patriarchátu Pimena I a dokonce byl považován za jeho favoritního nástupce). Dokonce i podle sovětských standardů byl Filaret vždy znám jako vyjímečně nemorální, zkorumpovaný a bezzásadový člověk, ale moskevský patriarchát jej exkomunikoval, až když se od něj odtrhl a vytvořil si vlastní „církev“.
UAOC je v podstatě výtvorem Ukrajinské národní republiky vzniklé v r. 1917 z r. 1921 (stejně jako moskevský patriarchát je výtvorem bolševického státu vzniklého v r. 1917 z r. 1937) a představuje „ne-sovětskou“ verzi ukrajinského křesťanství a několik jeho duchovních bylo pronásledováno sovětským státem.
Tím, co činí situaci skutečně jedinečnou, jsou dva faktory:
- Historicky bylo území, známé dnes jako Ukrajina, většinou součástí konstantinopolského patriarchátu, od 10. do 17. století (jde o hrubé zjednodušení, ale v zásadě správné).
- Moderní konstantinopolský patriarchát se zoufale snaží o relevanci (protože je malý a podřízen tureckým úřadům) a má extrémně špatné vztahy s Moskvou.
Proto existuje velmi reálné riziko, že úřady v Kyjevě rozhodnou prohlásit AUOC-MP za „církev agresorské země“ a že nařídí, aby všechny farnosti, kláštery a další budovy, vlastněné v současné době duchovenstvem AUOC-MP, byly násilně převedeny buď na UOC-KP nebo UAOC. Existuje také možnost, že konstantinopolský patriarcha rozhodne „vyslyšet prosby věřících“ a uznat buď UOC-KP, nebo UAOC za autonomní součást konstantinopolského patriarchátu, čímž prakticky převezme pod svoji kontrolu celou Ukrajinu. A dokonce i když úřady v Kyjevě formálně neprohlásí AUOC-MP za oprávněný cíl pogromů a nezákonného vyvlastnění, mohou se dívat jinam a nechat neo-nacistické eskadry smrti (jako nechvalně známou „Ajdar“) udělat za ně špinavou práci.
Jak velké toto riziko je?
Já bych ho považoval za vysoké. Vytvořit občanské nepokoje je ideální způsob pro režim v Kyjevě, jak ze všech problémů obvinit „ruku Moskvy“. Bezpáteřní Evropané by museli držet (americkou) partajní linii a vinit Putina z „poštvávání rusky mluvícího obyvatelstva“ na Ukrajině a z „používání pro-moskevské menšiny k zahájení nové fáze hybridní války proti suverénní Ukrajině“. Takováto konfrontace by také umožnila sjednotit oligarchy ovládané politické frakce se skutečnými neo-nacisty, kteří jsou v současnosti v módu „umírněné opozice“. Pro oligarchy by to byla dokonalá příležitost vyvraždit svoji neo-nacistickou opozici (například Savčenko) a obvinit z toho „agenty Moskvy“. A v neposlední řadě by vypuknutí mezicírkevních střetů bylo dokonalou záminkou pro další vypuštění SBU (ukroušské KGB) na jakoukoliv opoziční stranu.
Stejně jako ve válce proti Donbasu by byl Putin uvržen pod obrovský tlak v samotném Rusku, aby „s tím něco udělal“, a někteří by se nestyděli požadovat, aby byly ruské tanky poslány do Kyjeva. Samozřejmě, že Putin by s takovou hloupostí nikdy nesouhlasil, ale toto odmítnutí by mu zcela jistě ublížilo u ruského veřejného mínění, což by byl další dobrý výsledek takovéhoto mezicírkevního konfliktu na Ukrajině.
Prozatím Říše omezuje svoji proti-ruskou informační válku na banální akce, jako zákaz účasti ruských atletů na olympiádě v Brazílii, soustředění se výlučně na ruské chuligány ve Francii a udělení ceny politickému bardovi v rozporu se všemi pravidly Eurovize. To je zcela jistě otravné, ale má to velmi omezený účinek: ano, Rusko kvůli tomu může vypadat v očích idiotů na Západě sledujících televizi jako „necivilizovaný zloduch“, ale spousta lidí to nežere a prokoukla to, a to napomáhá konsolidaci podpory Rusů Vladimiru Putinovi. Takže nakonec je poštvávání západního veřejného mínění proti Putinovi neprospěšné. To, co by Říše opravdu chtěla, je obrátit ruské veřejné mínění proti Putinovi – to je onou velkou cenou, aspoň pro lidi v Langley.
Takže jaký lepší způsob, jak rozdmýchat požár na Ukrajině ještě více, zatímco u Rusů vyvolat dojem, že „Putin zradil ortodoxní věřící“, než spustit náboženskou válku?
Všichni známe nechvalně proslulá slova amerického důstojníka ve Vietnamu: „Stalo se nezbytným město zničit, aby bylo zachráněno.“ Nyní existuje reálné riziko, že USA se rozhodnou zničit Ukrajinu, aby ji „zachránily“, obzvláště pokud neokonzervativci opětovně ovládnou vládu s Hillary v čele.
US Options in the Ukraine: trigger a religious war? vyšel 25. června 2016 na thesaker.is. Překlad v ceně 689 Kč Zvědavec.
