Lubomír Man
7. 6. 2016
Pokud sledujete vyprávění České televize o 2. světové válce, myšlenka, že se kromě lítých bojů spojenců s wehrmachtem na západní frontě bojovalo snad též i někde jinde, vás ani nenapadne. Podle ČT byl hlavní, klíčovou a rozhodující událostí 2. světové války den D, čili vylodění spojenců ve francouzské Normandii 6. června 1944 – a tím tzv. spadla klec, o tomhle faktu se prostě dál nediskutuje.
Tolik tedy ke „klíčové“ bitvě 2. světové války, jak ji viděl německý polní maršál a jak nám ji dnes interpretují takypublicisté z Kavčích Hor. Ale ještě malý dodatek ke Kesselringově knize. V jejím závěru píše totiž též něco, co se dotýká nás Čechů i Slováků.
„To, co nás Němce a spojence dělí, musíme nechat stranou, abychom k sobě ve své staré, křehké Evropě měli blíž, abychom se naučili vzájemně se chápat, abychom konečně odkázali malé státy do propadliště dějin, kam patří, a nalezli cestu k jednotné Evropě.“
A pozor: že s tím propadlištěm má na mysli přímo nás, dokazuje o pár řádků niž, v nichž píše: „Poslední pochyby o nutnosti nového uspořádání Evropy mi vzaly mé zkušenosti letce. když jsem se po startu z Berlína i s pomalým strojem z roku 1934 musel po pouhé hodině letu podívat na mapu, abych se nedostal za československé hranice.“
Musel, chudák, kvůli naší existenci, vytahovat z obalu mapu. No řekněte, není to dost pádný důvod, abychom jako stát a národ přestali existovat a rozpustili se v jednotné Evropě? A nejde vývoj v naší zemi i v Evropě právě tím směrem, který nacistický polní maršál s tak vzácnou otevřeností vyslovil?